Papírový svět

Některé věci, které člověk potřebuje, si může koupit. Jiné se koupit nedají, a musí na ně být papír. První otázka na úřadě zní: “Máte na to papír?″ Na všechno je nějaký papír. Na auto, na byt, na cestování, a dokonce i na mne samého: kdo nemá papír, přesněji řečeno papíry, jako kdyby nebyl. Nemůže do hotelu, k lékaři, na úřad. Kdo chce takový papír získat, potřebuje další tři papíry, na ty zase a tak dál. Papíry, samozřejmě, s razítkem. Každý z nás papíry potřebuje a mnozí z nás je i vydávají čili vystavují. Nejenom praví úředníci, kteří jsou jaksi od toho, ale i učitelé, lékaři, obchodníci, vojáci. Přitom není papír jako papír. Kdysi se vyprávěla pěkná anekdota o vojákovi, který od rána do večera chodil po kasárnách, bral do ruky každý papír, který kde uviděl, a vždycky jen mumlal: “To není on, to není on.″ Nakonec se sešla psychiatrická komise, usnesla se, že takhle to dál nejde a že vojáčka pošlou do civilu. Když ho zavolali dovnitř, vrhl se ke stolu, bral jeden papír za druhým, a až když mu podali tohle rozhodnutí, zamumlal: “To je on.″

Od rána do večera a od dětství do smrti žijeme mezi papíry, sháníme, ukládáme, ztrácíme nebo hledáme nějaké papíry. Na papíry a ″papírování″ všichni nadáváme, ale jaksi cítíme, že to bez nich asi nejde, a tak poslušně papírujeme dál. Mnohým se zdá, že čím dál tím víc. Proč to asi je? Co pro nás ty papíry dělají, k čemu je potřebujeme?

Obyčejný papír, dopisní nebo balicí, potřebujeme také každou chvíli, ale o ty teď nejde. Protože když se řekne “papír″, myslí se tím právě papír podepsaný a s razítkem. To vedlo k naivním představám, jako kdyby papíry byly informace. Kdepak, samá voda. To, co je na papírech s razítkem napsáno a natištěno, nejsou pro nás, kteří papíry sháníme a hledáme, vůbec žádné novinky. Vezměte třeba papír všech papírů, Arab by řekl “Otec papírů″, to jest občanský průkaz. Bez něho se člověk ani nehne. Ale co je v něm napsáno, nejsou žádné senzace. Nevím, že by někoho napadlo, aby si tenhle veledůležitý papír přečetl. “Co to čtete hezkého?″ “Ale, občanský průkaz. Tam jsou vám zajímavé věci! Už jsem na páté stránce.″ Když se chce člověk něco dozvědět, čte noviny, časopisy, knížky. Ale nikdy ne papíry. Protože tam stojí jen věci notoricky známé a banální: jméno, příjmení, bydliště – anebo zase věci zhola nesmyslné, jako třeba jednací čísla. Papír obvykle vzniká tak, že se opíše z jiného, něco se k tomu přidá a nakonec se to podepíše a orazítkuje. A je na světě nový papír. To, co je na něm nové, co se neopsalo, ovšem také není tak docela nové, protože to předtím někdo řekl. Tak třeba v protokolu je to, co jsem před chvílí řekl vyšetřovateli, a ve smlouvě to, na čem jsme se právě dohodli. Kdyby se tam náhodou dostalo i něco jiného, opravdu “nového″, je třeba okamžitě protestovat: to by byla velká chyba.

Je tedy papír něco jako památník nebo historický dokument, kde je pro budoucí věky zaznamenáno, že já, podepsaný, si beru třeba manželku? Ano, přihořívá. Tím každý papír mimo jiné také je. Jednou, až všichni zúčastnění umřou, skončí papír buď v koši, anebo přijde do archivu a stane se historickým dokumentem. Ale živý, životně důležitý papír, který teď zrovna sháním a hledám, je ještě něco víc.

Přijdete na úřad, vytáhnete z kapsy papír a podáte do okénka. Úředník nebo úřednice si ho chvíli prohlíží, pak se na vás podívá ledovým pohledem a řekne tu strašnou větu: “Tohle neplatí″, popřípadě “tohle už neplatí″. A kdybyste se nešikovně zeptali, co s tím máte dělat, mohli by vám odpovědět oblíbeným úřednickým smečem: “To si můžete nechat na památku.″ Na papíru v tom pravém smyslu je tedy podstatné, že platí. Když neplatí, stává se už jen druhotnou surovinou nebo v nejlepším případě historickým dokladem.

Přijdete na úřad nebo na policii a řeknete, kdo jste: představíte se. Jenže váš protějšek se nepředstaví, nýbrž opáčí: “To by mohl říct každý!″ A co teď? Vy sami pochopitelně víte, že by to nemohl říct každý. Vynecháme-li jmenovce, kterých je přece jen málo, mohl by to říct jenom sklerotik, který se spletl, anebo podvodník, který lže. Jenže jak chcete přesvědčit naštvaného úředníka, že nejste sklerotik ani podvodník? A právě tady zasahuje papír. Vytáhnete občanský průkaz a je to. Není to tam sice výslovně napsáno, ale rozumí se, že nositel tohoto papíruje je zároveň i to tupě vyhlížející individuum na nalepené fotografii a že se jmenuje Jan Sokol, rozený Sokol, výrobní číslo 557 662AG. A protože je to celé opatřeno razítkem OO VB a podepsáno nečitelným strážmistrem, najednou to všechno platí. Úředník už ví, že jste to skutečně vy, a může s vámi začít jednat.

Papír, na rozdíl od zápisu v památníku nebo historické listiny, tedy platí. To znamená, že co je na něm napsáno, není jen tak, ale lze se na to úředně spolehnout. Úředník, který vám věřit nemusí, občanskému průkazu věřit musí. Proto jsou s každým papírem takové nesnáze. Papír zachycuje nějakou skutečnost, minulou, jako třeba školní vysvědčení, trvalou, jako třeba občanský průkaz, anebo dokonce budoucí, jako třeba směnka, a v rámci vymezených podmínek říká, že je to skutečně tak. Proč to musí být všechno tak složité? Z těch dvou důvodů, které jsme už zmínili: jednak proto, že člověk snadno zapomíná, a také proto, že člověk lže. Takže papíry, papírování a byrokracie jsou tresty za tyhle dvě lidské slabosti. Kdyby se nám nemohlo stát, že přítel na otázku, kdy míní vrátit tu stovku, překvapeně odpoví: “Prosím tě, jakou stovku?″, nepotřebovali bychom žádné směnky ani smlouvy. Stačilo by slovo. Ale ono nestačí – a tak musí být papír. Na všecko, co je důležité. A musí jich být tím víc, čím víc je zapomnětlivých a nepoctivých lidí. Jenže papíry plodí papíry, jedny se opisují z druhých, navazují na sebe a potvrzují se. Tak vzniká vedle tohoto světa, ve kterém žijeme, ještě druhý, paralelní, papírový svět. A pokud pro nás platí ten skutečný, pro úřad platí pouze a jedině ten papírový. Všechny důležité věci, co se stanou, se musí objevit také v papírovém světě, v podobě vysvědčení, potvrzení, protokolů a kdoví čeho ještě. Pokud se tam neobjeví, tím hůř: jako kdyby se nestaly. Tak člověk, který ztratil vysvědčení, jako kdyby nechodil do školy. Kdo ztratil legitimaci na tramvaj, jako kdyby ji nikdy nezaplatil. A kdo ztratí občanský průkaz, jako kdyby nikdy nebyl.

Tenhle druhý, papírový svět, který vytvářejí a spravují hlavně úředníci, je daleko přehlednější, jasnější, dá se držet pěkně pohromadě v deskách, nebo dokonce v počítači. Proto také dává těm, kdo ho mají v rukou, velkou moc nad světem skutečným. Vzpomeňte si, co všechno jste kdy v životě napsali nebo podepsali – a představte si, že by to někdo měl pěkně srovnané v deskách a mohl to kdykoli vytáhnout. My sami jsme to už naštěstí dávno zapomněli, ale v papírovém světě to možná ještě někde je. Není to hrůzné pomyšlení?

V papírovém světě je všechno určité a zřetelné, někdy sice trochu zamotané, ale odborník přesně ví, jestli něco bylo nebo ne: našel to v papírech. Mohou se ovšem přihodit i takové věci, že v papírovém světě je něco jinak než v tom skutečném. Přítel měl roztržitého otce, který mu na radnici, když ho právě rodil do papírového světa, spletl datum narození. Ale už to tak jednou na rodném listu má a bude do smrti v papírovém světě o týden mladší než ve skutečném. Vlastně to ani tolik nevadí – ale přece: co z toho je pravda? A po letech může člověk začít i pochybovat: bylo to opravdu tak? Nemá přece jen pravdu papír? Protože v papírovém světě se nic nemění. Je to tam možná špatně, ale pořád stejně.

Řekli jsme, že papírový svět musí být proto, že člověk zapomíná, plete se a lže. Budeme si ovšem teď muset přiznat, že ani v papírovém světě to není jinak. Papír sice nezapomene, ale může se ztratit, shořet, někam zapadnout. Najednou na něco není papír. Výsledek je stejný nebo aspoň podobný. A papír sice nelže, ale dá se falšovat, padělat. Falešný papír je totéž, co je lež mezi lidmi: nejen že říká, co není pravda – to by ještě nebylo tak zlé. Ale říká to tak, aby někoho oklamal a podvedl. Úplně stejně jako lhář. Kdyby se falešné papíry měly rozšířit, papírový svět by se asi rozpadl. A to by dnes nejspíš znamenalo, že by se rozpadl i ten skutečný.

Proto se papírový svět musí podvodům tak zoufale bránit. Už obyčejná lež nadělá mezi lidmi paseku – což teprve papírová lež. Ekonomové si možná myslí, že ochrana bankovek proti padělání je hlavně ochrana peněz. Ale já si myslím, že je to hlavně obrana papírového světa: nějaká ta falešná bankovka by měnu jistě nepoložila, ale kdyby se tím zpochybnila spolehlivost papírového světa, to by byl skutečný konec. Takže všechna ta razítka, podpisy a jednací čísla, kontroly a kontroly kontrol jsou tu hlavně proto, abychom se mohli aspoň tvářit, že v papírovém světě jsou věci v pořádku, že platí.

Papírový svět je podivuhodná, zvláštní věc. Stojí nás neuvěřitelně mnoho peněz, nikdo ho nemá rád a každý na něj hubuje – ale kdyby se ze dne na den celý ztratil, nastalo by něco nepředstavitelného. A tak se všichni denně snažíme, aby nám náš papírový svět vydržel, a občas zapomínáme, že měl původně tomu skutečnému sloužit. Co kdybychom si to čas od času nahlas připomněli – a připomínali to i těm, kteří už jsou úplně přesvědčeni, že je to právě naopak? ¹⁾