O neklidném stáří Velkého Vypravěče

To, že se Vojen Ložek v tomto roce dožívá 70 let a jeho druh Jiří George Kukla 65 let ¹⁾ a že počátkem května proběhlo v Národním muzeu v Praze sympozium na jejich počest, na kterém oba dostali medaili Jaroslava Petrboka, není důvodem k tomu, aby se o nich psalo ve Vesmíru, anebo abychom je dokonce chválili. “To zavání byzantizmem, který v této zemi zapustil kořeny,″ tvrdí Ivan Horáček. Můžeme se však na pozadí jejich životů zamyslet nad poválečným osudem studia nejmladší geologické minulosti.

Kvartérní geologii jako systematicky pěstovanou vědu k nám vlastně přinesli až za 2. světové války němečtí geologové. Dobře se v ní vyznali, protože na severní polovině Německa kromě kvartéru nenalezneme téměř žádnou jinou geologickou formaci, a také šlo o disciplinu zvláště vhodnou při projektování silnic nebo velkých staveb a v zemědělství.

V. Ložek byl už v té době, byť jako gymnazista, hotovým malakozoologem. Prosbíral značnou část středních Čech a přes varování prof. Julia Komárka “Nezačínejte si s těmi balvanáři″ se pustil do studia fosilní malakofauny. Rychle si uvědomil, že malý šnek daleko neuteče a tak jej mohla ovlivnit i poměrně nepatrná změna fosilního prostředí. Postupně položil základy jednomu důležitému oboru paleoenvironmentální analýzy (byl jmenován čestným členem Philosophical Society of Cambridge, stal se nositelem medaile A. Pencka).

Archeolog František Prošek jej zasvětil do života pravěkých kultur a do stratigrafie, a protože se v té době často pohybovali v Českém krasu, setkávali se pravidelně s Jiřím Kuklou. Tehdy býval nadšeným jeskyňářem, který spoluobjevil značné části Koněpruských jeskyní, málem se utopil v podzemním jezeře Bozkovských jeskyní a vedl několik dobrodružných výprav do pustin jihovýchodního Slovenska. Společně je zaujaly zejména sprašové profily s vloženými půdami a paleolitickými nálezy. Zdokumentovali desítky dnes již neexistujících profilů, popsali jejich hlavní rysy a bylo jim zřejmé, že ledových dob byla celá řada, že každá byla trochu jiná a že celý (tehdejší) kvartérní systém je neúplný. V. Ložek mezitím pilně deset let jezdil po celém Československu, protože mapoval výskyty přirozených hnojiv. Na každém listu mapy 1:100 000 navštívil nejdůležitější kvartérní lokality a získal tak přehled o většině kopců, údolí a sídel v celém bývalém státě. Navíc si celou geografii zapamatoval, takže Maďar z Hrušova si jej často splete se svým rodákem stejně jako domorodec z údolí Zábrdky. Když mu má žena řekla, že pochází ze Sopřeče, pošta Vápno, očekávala obvyklou pobavenou reakci, nikoliv však stručnou informaci o okolních obcích Vlčí Habřina, Žáravice a Strášov se stručným zhodnocením okolních důležitých výskytů kvartérních sedimentů.

Se zánikem drobných cihelen se V. Ložek začínal stále více věnovat krasovým sedimentům. Kuklova dráha byla dobrodružnější. Nastoupil jako geolog na Kubě, málem se nechal zastřelit v nočním moři jako americký záškodník. Jeho šéfem byl roky Che Guevera (“docela fajn chlapík, ale nešlo se s ním bavit o politice″). Po sovětské okupaci v roce 1968 se snažil dostat na Západ. Kuklovu historii té doby mi vyprávěl legendární klasik světové kvartérní geologie Rhodes Fairbridge, Australan známý svou minulostí válečného zpravodajského důstojníka. Úplně mimochodem mohu připomenout jeho cestu 19. srpna 1968 z Berlína do Prahy, kdy cestou míjel kolony vojenských vozidel. Říkal mi: “V Praze jsem okamžitě navštívil pobočku CIA a oznamuji jim, že okupace právě začíná. Odpověděli mi, že o ničem nevědí a že jde o pravidelné podzimní manévry. Později vydali komuniké, že je akce pěti armád zaskočila, protože o ní předem nezískali žádnou informaci.″

Ale zpátky k našemu příběhu. Fairbridge mi vysvětlil: “O Kuklu jsme měli mimořádný zájem. Hodně jsme vrtali v moři, ale nevěděli jsme, co se děje na pevnině. V moři to vypadalo na 17 interglaciálů, 17 poloh karbonatizovaných sedimentů jsme také našli v dunách v Austrálii a Kukla ohlásil 17 fosilních půd ve spraši na Červeném kopci v Brně. To číslo 17 byla víceméně náhoda, ale tehdy to všechno krásně hrálo dohromady. Kukla však odmítal odjet do USA bez své ženy Heleny. Téměř rok trvala složitá jednání s Ministerstvem zahraničních věcí, a nakonec jsme s Čechoslováky udělali obchod. Vyměnili jsme Kuklu za jednoho vynikajícího amerického chirurga, který pomáhal stabilizovat zdravotní stav tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody. Kukla sám o této akci nic neví, ale zřejmé je, že v počtu padesáti zahraničních vědců, které se podle projektu NSF snažili Američani získat k trvalému pobytu, byl kromě Britů, Mexičanů, několika Rusů a jednoho Bulhara také J. Kukla.

V USA si rychle uvědomil, že českým stylem by se zde neuživil. Organizuje sympozia, píše, přednáší. Varuje prezidenta Nixona před klimatickými změnami. Je u zrodu akce “Skleníkový jev″, původně plánované spíš na získání peněz na další výzkum, ale tehdy se jim to vinou sdělovacích prostředků poněkud vymklo z ruky. V Antarktidě blízko jižního pólu spadne do ledovcové pukliny a málem zmrzne, v Argentině opije do polomrtva českou francovkou jistého ministra, potápí se na Kajmanských ostrovech, studuje korály na Barbadosu, vrtá v čínských spraších i ukrajinských jezerech. Účastní se každé důležitější klimatické akce, zná každého, svědčí v Kongresu, vyměňuje si názory s Al Gorem.

Ložek mezitím bádá doma, a doma je všude tam, kde se mluví česky nebo slovensky. A publikuje, napíše toho víc než Jaroslav Vrchlický, ale méně než Jirásek – téměř 800 prací, z toho tři zásadní monografie, účastní se na několika desítkách dalších. Citační ohlas má jako půlka průměrného ústavu. Je zvídavý a tak s polní lopatkou dodnes obchází po Čechách a hrabe se v zemi. Neorganizuje, nezasedá, nerad odpovídá na dopisy. Několik správ chráněných krajinných oblastí se jej snažilo získat pod heslem “Ložek jako krajinný fenomén″ do trvalého inventáře, ale on stále uniká. Jeho pohyblivost dokonce stála u zrodu hypotézy, že Ložků je několik a každý tvrdě pracuje na jiném profilu.

I Jiří, dnes George, Kukla dál vede svůj neklidný život mezi New Yorkem, Dolními Věstonicemi a Tibetem. Jeho první láska, slečna Kmentová, byla dcerou hostinského v hospodě 4. cenové skupiny a v podobných zařízeních si Jiří dodnes obnovuje svoji pověstnou kritičnost a nadhled.

Pro Ložka i Kuklu je charakteristická obrovská terénní zkušenost a znalost přírody, schopnost překvapujících syntéz, publikační píle a nesobecké sdílení osobních poznatků s širokým publikem. Kromě toho jimi probleskuje jistá moudrost. Zaplať pámbu za takové lidi!