Krajiny domova

Koncem 80. let se ve společné závodní jídelně v severočeském Mostu potkávali mládenci z dnes již zrušeného Ústavu krajinné ekologie s archeology ze zdejší, dnes již rovněž transformované, expozitury Archeologického ústavu. Jeden z ekologů si tehdy stěžoval: Náš první náměstek studuje pavouky a říká tomu krajinná ekologie, náš druhý náměstek studuje obsah bóru v půdách a taky tomu říká krajinná ekologie. Byli to tehdy archeologové, kteří ekologům ukazovali krajinu. V severočeské pánvi, kde mizí celé katastry, je totiž možné studovat všechno, co se v zemi zachovalo, protože celá krajina je prokopána. Můžete sestavovat mapu pravěkého osídlení, ves po vsi, kulturu po kultuře, a výsledek je ten, že krajinu vnímáte v časových řezech a v každém řezu můžete odhadnout, jak lidé krajinu využívali.

Roku 1990 uspořádali pracovníci obou ústavů seminář na téma Archeologie a krajinná ekologie, ve kterém se pokusili podávat na krajinu jako na posloupnost, na sukcesi různých krajinných typů, vyrůstajících jeden z druhého a děděných jako štafeta kulturu po kultuře. Někteří účastníci semináře se další dva roky setkávali a rozpracovávali své teze. Vesměs se shodli v pojmech jako substrát či diverzita, ale krajina se jevila jako něco víc než součet jejích částí. Začali se tedy dohadovat o géniu loci nebo o citové hodnotě krajiny. Často totiž chráníme krajiny, kde můžeme vypočítat nějaké hodnoty počet chráněných druhů, skalní tvary, věkovitý strom. Ale stejně oprávněně se dá říct, že je třeba chránit, co máme rádi. Přírodovědci a ochranáři se často na krajinu dívají z pohledu, kolik konikleců v ní roste a kde žije ještěrka zelená. Jenže my ztrácíme nejenom vzácné druhy, ale i krajinu jako takovou. V roce 1993 se na dalším semináři, tentokrát nazvaném Krajina a prostor, sešla různorodá skupina přírodovědců, umělců a filozofů. Zdeněk Kratochvíl na něm mluvil o vzájemné vazbě vnější a vnitřní krajiny, o tom, že poškozováním vnější přírody ničíme vlastní vnímání a cítění, krajinu našeho těla. Ivan Havel na židli s červotočem demonstroval, že pro červa je židle světem, ale pro astronoma neexistuje, krajina pak je průsečíkem mnoha měřítek od úrovně mikroba až po úroveň hory. Martin Stejskal se zabýval krajinou jako erosem, hlavně rovnými a více šťavnatými ženskými krajinami. Řekl, že stačí srovnat duši barokní krajiny s duší průmyslové aglomerace, abychom věděli, kde žijeme a co se s námi stalo. Ivana Horáčka zaujala orientace netopýrů, kteří si musí pamatovat pár drobných otvorů k přezimování na obrovských areálech. Netopýr, který neumí číst krajinu, je ztracen v prostoru i pro svoji společnost. Jiří Fiala vyprávěl o čichových mapách města, o taktilních plánech jsou chodníky, po kterých se nám dobře chodí. O informační hodnotě krajiny je rozdíl bloudit neapolskými uličkami nebo sídlištěm Opatov. Jiří Sádlo popisoval kybernetiku českého génia loci a porovnával např. měkkou parovinu se skalnatým říčním fenoménem slovy: Česká krajina je něco mezi rabim Löwem a Švejkem. Oba se dají těžko uchopit, ale každý z jiného důvodu. Stanislav Komárek ve své přednášce o rodných jižních Čechách nazvané Doudlebia jako fenomén, Doudlebia jako osud kromě jiného popisoval lakotné jihočeské sedláky, kteří si navzájem posílají homeopatické jitrničky, a prosil nás, abychom jej necitovali, protože by nesměl domů.

Následoval další rok diskusí nad krajinou. Společně s Vojenem Ložkem nás zarmucovaly dvě věci úbytek prostoru krajiny a úbytek její krásy. Tato země je malá a konečná, každou silnicí z ní něco ukrajujeme a něco ztrácíme. Lidí zde žije asi tolik jako v roce 1930, ale co jsme za tu dobu se zemí udělali? Kolik prostoru vyplýtvali na amorfní krajiny, které nejsou ani civilizací, ani přírodou? Podívejte se na krajinu z minulého století vesnice je vesnicí, pole polem a les je krásný, protože v něm stojí hájovna a nic víc. Les ve vesnici je stejně ošklivý jako vesnice v lese.

S prostorem krajiny ubývá i její krása. Estetická hodnota naší země neustále klesá, jednou budeme možná mít dost odstavných ploch a skladišť, ale nebudeme mít domov. Degradace celých zemí pro mne představuje něco horšího a nebezpečnějšího než skleníkový jev a ozonovou díru dohromady. Jsme kontaminováni stopovými prvky, šumem reklam i slovy veřejných činitelů.

Mezitím šel paralelní cestou Josef Císařovský. Zabýval se myšlenkou promítnout plátna velkých českých krajinářů 19. a 20. století do skutečné krajiny a ukázat, co se děje s krajinou, a tedy i s námi, protože makrosvět vždy souvisí s mikrosvětem a krajina těla se odráží do krajiny přírody. A naopak. Do dvou desítek obrazů se prolnou skutečné krajiny a my vidíme nejenom devastaci, ale také rozšiřování zelených ploch, zarůstání pastvin lesem. Na mnoha různých úrovních od pochablého lymfocytu našeho těla až po kopec odtěžený na export vidíme ve dvou časových řezech proměny jedné krajiny, jedné společnosti. O filmech se nemá mluvit, jakou na dívání. Jedna z cest desetiletého dozrávání k významu české krajiny našla své obrazové naplnění.