JAROSLAV MORAVEC a kolektiv: Fytocenologie.

V celém světě můžeme pozorovat oživení zájmu o klasifikaci vegetace, a to především pro praktické účely související s ochranou přírody. Ve Velké Británii mají nový systém společenstev, na sympoziu Asociace pro vědu o vegetaci v Texasu se plánuje zvláštní sekce věnovaná klasifikaci vegetace. Přitom největší tradici v klasifikaci vegetace má právě klasická fytocenologie ve střední Evropě. Bohužel je známo, že rostlinní ekologové z anglosaské oblasti výsledky středoevropských fytocenologů často neznají, popřípadě je ignorují. I u nás se mladá generace od klasické fytocenologie odklání. Recenzovaná kniha byla očekávána se zájmem: co dokáže klasická fytocenologie nabídnout mladé generaci rostlinných ekologů?

Botanická veřejnost uvedenou knihu očekávala již delší dobu. Přestože se v knize uvádí, že její rukopis byl dokončen roku 1992, je veřejným tajemstvím, že řada kapitol byla hotova mnohem dříve. Vydavatelskou liknavost nelze autorům vyčítat; je ale škoda, že řada kapitol byla zřejmě dána do tisku ve formě, kterou měla v začátku osmdesátých let (zabránit tomu považuji za úkol vydavatele). K okamžiku vydání tedy chybí vývoj discipliny po celé jedno desetiletí. To je zvlášť nápadné u oborů, které prodělávají rychlý vývoj: v případě numerických metod (jinak velmi srozumitelně zpracovaných) je zachycen vývoj od začátku osmdesátých let, takže zcela chybějí dnes nejužívanější metody tzv. kánonických analýz (CANOCO apod.); současná Birksova bibliografie těchto metod (pro léta 1986 – 93) zahrnuje 378 publikovaných prací. Poněkud groteskně potom působí kapitola “Novější názory a směry v syndynamice″, kde jedinou citovanou prací publikovanou po r. 1981 je Moravcův vlastní článek. Dalším rysem je i velké podcenění možností počítačů: ukázky tabelární syntézy pomocí čtverečkovaného papíru jsou sice instruktivní, ale na mladší generaci, zvyklou užívat tabulkové procesory téměř pro všechno, působí archaicky. Dojem nezlepší poznámky typu: Pro zpracování menšího snímkového materiálu lze dnes použít osobní počítače s dostatečnou pamětí.

Terénní obory se liší od molekulární biologie a příbuzných metod jistou úctou ke starším pracím. (Ortodoxní molekulární biolog se stydí citovat práce starší než deset let.) Zde jsme ovšem svědky opačného extrému: počet citovaných prací publikovaných před rokem 1940 silně převyšuje práce publikované po roce 1980. Také mnohé problémy, o nichž se v knize hovoří, mají podle mého názoru hlavně historický význam, ať už je to srovnávací přehled klasifikačních jednotek ruských škol, spor curyšsko-montpellierského směru s uppsalskou školou, který probíhal ve třicátých letech, nebo Clementsova definice typů klimaxu: subklimax, preklimax, postklimax, disklimax, plagioklimax, euklimax. V knize se uvádí řada termínů, které byly před lety použity a upadly v zapomnění (synekosystém, fylocenogeneze), a termínů specifických pro fytocenologii a neužívaných mimo ni (například termín syndynamika), což snižuje čtivost knihy pro rostlinné ekology v klasické fytocenologii nepracující.

Řada pasáží v knize se vyznačuje kritikou a vymezováním se vůči “redukcionistickým″ metodám. Kritika a diskuse jsou užitečné, a i když s autory ve všem nemohu souhlasit, nutí mě k přemýšlení. Co mi však vadí, je ignorování některých výsledků jiných škol nebo jejich zkreslený výklad (např. právě popis názorů “redukcionistů″ v kapitole o dynamice vegetace). Jen namátkou, očekával jsem (marně), že kniha věnovaná rostlinným společenstvům vezme na vědomí existenci Davida Tilmana, Debory Goldbergové, Paula Keddyho, Colina Prentice a řady dalších. Také jsem předpokládal pokus o propojení s populační biologií a více prostoru pro mechanizmy fungování společenstva.

Kniha ovšem obsahuje i řadu velmi užitečných informací, které by čtenář těžko hledal jinde, například přehledně zpracovanou informaci o vegetačním mapování. Řada informací je i v mnoha dalších kapitolách, ať už se týkají pedologie, klimatologie, produkční ekologie nebo dalších témat.

Přes uvedené výhrady a velmi vysokou cenu (380 Kč) knihu doporučuji i mladší generaci. Je do jisté míry klíčem k pochopení přístupů starší generace a také k plnému pochopení materiálů, které běžně užíváme, jako je geobotanická mapa. Na čtenáři potom je, aby sám posoudil, co z těchto přístrojů stojí za další používání (není toho málo).