Smrt ekologa

Sněhový převis již neudržel svou váhu a zřítil se srázem do doliny. Pohltil vše, co bylo v cestě, stromy, kameny - na  ohledy nebyl čas. Pod těžkou vlhkou hmotou zmizeli i dva nepatrní lidé, zkušený horolezec a jeho dcera. Řád drsné přírody, v níž velikost, síla a záludnost vítězí, se naplnil.

Stane-li se vám, že rozšlápnete v trávě šneka, máte možná - podobně jako já - takový trapný pocit provinění vůči šneku i celé přírodě. Ubohý plž, bezmocný, neměl šanci se bránit, neuměl utéct. Co si pak máme myslet, když člověk zabije slona, uloví velrybu, vymýtí les, odstřelí skálu, přehradí řeku? Že by se chtěl drze postavit onomu řádu přírody? Někdo možná řekne: vždyť i ten člověk je koneckonců součástí přírody a jako takový si vymyslel pušku, harpunu, pilu, dynamit, hráz. Což nemá i on právo se o sebe starat na úkor okolí, jak je ostatně v přírodě tak běžné?

Je tu však jeden rozdíl. Člověk, kromě toho, že potřebuje jíst, spát, bydlet a mít potomstvo, má ještě něco dalšího: je obdařen vědomím sebe a své sounáležitosti s přírodou, stejně jako vědomím své svobody a jejího vztahu ke svobodě druhých. To ho činí odpovědným vůči přírodě jako celku. Vědomí neznamená nadřazenost, nýbrž obětavou starostlivost.

Náš horolezec byl i ekolog. Dobře věděl, co je to lidská odpovědnost, a tak zvedl hlas v situaci, kterou rozpoznal jako dlouhodobě neudržitelnou pro její směřování k destrukci životního prostředí v planetárním měřítku, se zničujícími důsledky nejen pro člověka, ale i pro jiné živé organizmy. Ve své koncepci trvale udržitelného způsobu života vyzýval k  hledání harmonie mezi člověkem a přírodou, mezi společností a jejím životním prostředím tak, abychom se co nejvíce přiblížili k ideálům humanizmu a úcty k životu a přírodě ve všech jejich formách, a to v různých časových horizontech. Chtěl, aby se lidé řídili zásadou, že svoboda každého jednotlivce končí nejen tam, kde začíná svoboda druhého, ale také tam, kde dochází k ničení přírody .

Věděl, že pouhými proklamacemi se stěží čeho dosáhne. Je třeba nejprve provést hlubokou analýzu toho, co skrytě i odkrytě řídí zájmy, jednání a rozhodování lidí: základních lidských hodnot. Hodnotová soustava člověka je zčásti podmíněna biologicky, zčásti kulturně, je regionálně závislá a obecně proměnná v čase. Podaří-li se rozpoznat ty hodnotové orientace (zejména v evropsko-americké civilizaci), které vedou k neudržitelnému trendu rozvoje, a prosadit za ně jiné, lepší, bude mít naše planeta šanci na přežití.

Několik příkladů: kořistnický versus partnerský vztah k přírodě; přemrštěný individualizmus (nebo naopak uniformní kolektivizmus) versus vyváženost zájmů jednotlivce a kolektivu; konzumní způsob života versus orientace na duchovní a intelektuální kvality; pýcha rozumu versus opatrnost a cit při zasahování do věcí; krátkodobé zájmy versus odpovědnost k budoucím generacím; nesnášenlivost versus tolerance k odlišným názorům a kulturám; politická rezignace versus aktivní zájem o věci společné.

Řekl jsem asi nepatřičně (mluvě o hodnotových orientacích): prosadit jiné, lepší . Byli zde přece již jiní, a to nikoliv dávno, kteří si mysleli, že dobře vědí, co je lepší, a tak to prosazovali, hlava nehlava. Co tedy dělat? Náš ekolog si našel jedno pro demokratickou obec přiměřené řešení. Už se však k němu nedostal.

Byl to zkušený horolezec. Miloval drsnou přírodu a znal její velikost, sílu a záludnost. Čím blíž jí chtěl být, tím víc jej k sobě lákala. Našli ho v jejím objetí.¹⁾