O propadání mezi pojmy

Vilém Flusser ve znamenitém eseji Evropské umění vysvětluje, že problém není ani tak v tom, že by byly tradiční pojmy jako 'věda', 'umění', 'technika' překonány, ale spíše v tom, že byly učiněny příliš ostrými, vyhraněnými. Tak ostrými, že právě jevy podstatné mezi nimi proklouznou a stávají se 'pojmově neuchopitelnými'. Psal jsem zde kdysi o tom, že právě ty pojmy, na nichž spočívá např. stavba vědy (jako systém, metoda, model, informace), jsou a musí být dosti neurčité, ne příliš ostré, jinak by stavbu neunesly, propadla by se v mezerách mezi nimi. A psal jsem také o tom, že když se těchto pojmů zmocní samostatné vědní disciplíny (teorie systémů, metodologie, teorie modelů či informací), vyostří sice tyto pojmy, ale nepřispějí ke zpevnění základů, nýbrž jen původní pojmy neostré ještě více zatíží. A Flusser pokračuje ve svém eseji tím, že současnou situaci charakterizuje právě fakt, že se tytéž jevy mohou pojímat tu jako umění, tu jako technické výrobky, tu jako vědecké výpovědi.

Jinde píše o tom, že když budeme v souladu s tradicí tvrdit, že pro umělecká díla je charakteristické právě to, že vyvolávají emoce, pak ovšem jaderné výbuchy či vesmírné sondy jsou největšími uměleckými díly. To vše ale znamená, že o tom, jak bude dílo klasifikováno, rozhoduje výhradně médium (výstava, publikace či kanál) a umělec sám se o to starat nemusí. Rozštěp naší civilizace na dvě kultury, na kulturu 'užitku' a kulturu 'zábavy', oddělení 'dobrého' a 'krásného', je umělý, abstraktní a ve svých důsledcích zhoubný. Pozvolna proniká poznání, že moderní věda je sama druhem umění; položme si upřímně otázku: kolik je těch vědeckých objevů, které jsou 'užitečné' v ostrém slova smyslu? A kolika se obdivujeme nikoli pro jejich užitečnost, nýbrž pro jejich krásu? Mnozí matematici přiznávají, že matematiku pěstují především pro její vnitřní krásu, že se jí zabývají jako uměním; tvrzení o užitečnosti a eventuální aplikovatelnosti je jen znamenitým a dobře fungujícím trikem pro přežití. Flusser ve zmíněném eseji píše: "Začíná-li se věda poznávat jako forma umění, pak je plauzibilní hledat v praxi dosavadního umění model poznání, srovnatelný s modelem vědeckým. A jestliže si je technika vědoma své estetické funkce, pak se stává plauzibilním hledat v tradičních uměních estetický model." V této optimistické verzi se obě větve evropské kultury, rozštěpené na začátku novověku, začínají opět nacházet.

Nejnápadněji je toto spojování patrné v oblasti počítačového umění (rozumějte nikoli oblast těch zábavných obrázků, ale multimédií či virtuální reality), což je oblast zvláštního zájmu Flusserova (jako všechny technické obrazy), ale také v tom, čemu se říká umění geometrické. Geometrické sochy-reliéfy a kresby M. Cvacha, v jehož díle se šťastně kombinuje česká tradice, z níž vyšel, s uměním světovým (žije trvale v Paříži), mohou být názorným příkladem tohoto spojování. Jde jen o to, zda se zbavíme tradiční představy, podle níž nás má to, co se zařadí pod díla umělecká, pobavit, potěšit, probudit naše emoce, anebo zda nás to má i o něčem poučit. Musíme se pak ale vzdát představy o poučení, formulovaném v poučkách. Ono to přece platí i obráceně: matematika je sice formulovaná v poučkách ('větách'), ale její krásu si musíme vydobýt jinak.