Adolf Schmidl, český geograf a otec speleologie

Přestože se Adolf Schmidl (1802 - 1863) narodil v Čechách, většinu svého života strávil v nynějším Rakousku a Maďarsku. Učil ve Vídni a Budapešti a jeho popisné zeměpisné učebnice pokrývají také oblast Transylvánie, Slovinska a České republiky.

Věnoval se většinou studiu jeskyní, podzemních řek a ostatních vápencových krasových útvarů a jeho práce v této oblasti zaujaly významné místo v rámci celé Rakousko-uherské monarchie.

Navzdory svému českému původu je Schmidl v Čechách překvapivě málo známý. Přesto je klíčovou postavou historie krasových objevů a v Evropě je jeho jméno dobře známo díky podzemním průzkumům a také díky knihám, které o jeskyních napsal.

Jeskynní výzkumy

Začal pracovat na přesné topografii jeskyní Slovinska. Zaznamenával jednak své vlastní údaje a použil i pozorování svého přítele Ivana Rudolfa. Zvláště stojí za pozornost, že nezamýšlel pouze rozšířit turistické jeskyně, ale ve své zprávě podal první přesné popisy jeskyní Postojenské soustavy - Predjamske jamy, Škocjanske jamy, Križne jamy a dalších. Nejdůležitější nálezy zveřejnil r. 1854 v knize "Die Grotten und Höhlen von Adelsberg, Lueg, Planina und Laas". Kniha rovněž obsahovala diskusi o jeskynní fauně, jeskynní meteorologii i dalších hlediscích jeskynního průzkumu. Podle názoru Martela, známého francouzského speleologa konce minulého století, byla tato kniha "skutečným počátečním bodem speleologie". Musí být považována za první svého druhu a její autor za opravdového původce speleologie a vědeckého zkoumání jeskyní.

V největší slovinské jeskyni Postojenska jama byl hlavním Schmidlovým úspěchem objev skoro půlkilometrového úseku podzemní řeky Pivky. To bylo v srpnu r. 1850, kdy panovala velká sucha a nízká hladina vody umožnila projít pod nejnižší částí stropu. Nebezpečná je Pivka po bouři, kdy zablokuje některá místa a uzavře cestu ven. Jedna z bouří propukla právě ve zmíněné odpoledne r. 1850 a po osmi hodinách (v jednu hodinu ráno) byla hladina Pivky o tři metry výše (opadla až za několik hodin).

Takto uvězněn v Postojenske jame obrátil Schmidl svou pozornost o 5 500 metrů dále, kde Pivka vytéká na povrch (obrázek). Za pomoci I. Rudolfa a jeho plánů prozkoumal celkem šest kilometrů chodeb (475 m nahoru ke spojení, 2 865 m ve východní větvi a 2 660 m ve větvi západní). Používal speciálně vyrobenou dřevěnou kánoi. V západní větvi ji však musel vyložit a nejméně jedenáctkrát přenášet přes mělčiny. V jednom z míst musel kánoi dokonce rozebrat. Východní větev byla o něco splavnější i přesto, že tam jsou v jednom místě peřeje. Rozebrat loď musel i v místech, kde voda mizela pod kameny, a znovu ji sestavil až tam, kde se opět objevovala. V tom samém roce byla podobná loď, sestavená ze čtyř částí, vyrobena v Tripolisu. Expedice Heinricha Bartha ji přepravila přes Saharu a použila při výzkumech jezera Čad.

Schmidl a Rudolf jako první použili novou techniku i v ostatních soustavách mezi Planinou a Postojnou. Zápisky o teplotě vody z mnoha míst podzemní řeky jim pomohly odhadnout vnitřní spojení různých jeskyní. V Črne jame našli okolo 250 m nových chodeb. V srpnu roku 1852 jako první zkoumali další otevřenou jeskyni (Plivku jamu) severně od Črne jamy. Zde pak v následujícím roce našli a zmapovali 950 m nových chodeb i některé další menší prostory.

Hodnotu Schmidlových výzkumů zvyšuje spolupráce s Ivanem Rudolfem (*1821), inženýrem a průvodcem ve rtuťových podzemních chodbách Idrije. Publikovaná pozorování odhalují jeskynní systémy o celkové délce 5 850 m v Postojenske jame, 6 000 m v Planině, 493 v Črne jame a 1080 m v Predjamske jame (obrázek). Plánek Postojenske jamy byl také vytištěn barevně v menším měřítku na reliéfní podzemní mapě ve vztahu k topografickému povrchu jeskyně. Mnohé z 11 dalších jeskyní této oblasti zpracovaných Schmidlem musel zkoumat nebo alespoň měřit Rudolf. Celková délka chodeb byla 19 100 m. (Jde o údaje z konce r. 1852 a několik z nich bylo později opraveno díky dalším objevům.)

V roce 1851 udělal Schmidl důležitý pokrok ve výzkumech extrémně obtížné jeskyně, Škocjanske jamy, kde ponorná řeka Reka zaplavuje jeskyni a neustále je přerušována vodopády, takže loď je zde málo užitečná. Stěny v jeskyních jsou vysoké (i přes 100 m) a většinou kolmé. Schmidl mohl postupovat dále, až když nalezl okraj jedné ze stěn, tedy na místě, které je dnes nazýváno Schmidlova dvorana. Jde o samostatnou (i když s ostatními propojenou) jeskyni, která ústí do velké doliny Sv. Škocjana. Tato jeskyně je vlastně starším řečištěm. Tudy protékala Reka předtím, než se dostala do dnešního koryta o 80 m níže.

Roku 1855 obrátil Schmidl svou pozornost na Rakousko. V srpnu částečně prozkoumal Gedloch a Ötscherhöhle a zveřejnil jejich plány. Jeho zpráva je velmi detailní a věnuje pozornost zejména teplotě a tlaku jako hlavním ukazatelům nadmořské výšky. V tomtéž článku poukázal i na Streinovy výzkumy jeskyní v 16. století. Poprvé zde také vydal Streinův rukopis v jeho plném znění.

V srpnu následujícího roku prozkoumal Baradlovu jeskyni v Aggteleku v severním Maďarsku, která svou délkou 8,667 km byla až do roku 1893 nejdelší jeskyní v Evropě. (Pozdější nové průzkumy v Postojenske jame umožnily dojít k číslu 10 km.) Ani v tomto případě Schmidl neopomněl připojit tabulky naměřených teplot a poznámky o jeskynní fauně.

Další krasové výzkumy

Zajímal se také o celkový systém odtoku vody ze sezónního jezera v Cerknici ve Slovinsku. Voda z jezera dále odtéká do Planinske jamy.

Schmidl měl také zájem o jeskyně jako o prostředí. O jeho měřeních teploty vody a vzduchu jsme se již zmínili. Tyto činitele bral v úvahu ve svých studiích jeskynní fauny. Později spolu s údaji o tlaku měřil i nadmořskou výšku. Začal se vlastně zabývat meteorologií jeskyní. Např. v Postojenske jame zaznamenával r. 1852 v hodinových intervalech hodnoty tlaku a teploty uvnitř jeskyně (po dobu 24 hodin, a srovnával je s podobnými údaji z tržiště v Postojné. Zanesl do tabulky údaje o teplotě vzduchu a vody, vlhkosti a tlaku v sedmi různých jeskyních a v jejich okolí a porovnával své vlastní údaje s údaji předešlých pozorovatelů. Jeho pozornost přitahovala zvláště Silická ľadnica na jižním Slovnesku, nedaleko maďarských hranic.

Proces vzniku a utváření jeskyní ho zřejmě příliš nezajímal, ale vyjádřil názor na původ prohlubní. Ačkoliv většina údolí vzniká rozšiřováním puklin, ve Slovinském krasu jsou nápadné i jiné útvary (tzv. závrty), kdy prohlubeň vznikla propadením jeskyně. Schmidl nikdy nepochyboval o tom, že v oblasti, kterou tak dobře znal, jsou všechny prohlubně tohoto původu. Jeho zápisky působily přesvědčivě a Schmidl sám byl ctěn jako "the founder of the collapse theory" (objevitel propadové teorie), ačkoliv zdaleka nebyl první, kdo na tuto možnost upozornil.

Byl to právě Schmidl, kdo představil v literatuře slovinské názvy pro charakteristické krasové jevy, jako je "dolina" a "ponor", které byly později formálně ustanoveny jako oficiální mezinárodní termíny. Slovo Höhlenkunde čili "studium jeskyní" použil r. 1850 jako první také Schmidl.

Studium jeskynní fauny už bylo pro Schmidla velmi speciální záležitostí. Sám v tomto směru podnikl jen velmi málo výzkumů, ačkoliv některá svá měření teploty vody spojil se studiem macarátů jeskynních (Proteus anguineus). Tento živočich se mu zdál natolik pozoruhodný, že jej neváhal zařadit jako předmět studia speleologie. Jeho nejvýznamnější kniha o jeskyních oblasti Postojne zahrnuje důležité části od Schinera o jeskynní fauně a od Pokorného o jeskynní flóře. Zippe přispěl kapitolou o geologii a paleontologii.

Je to právě Schmidlova šíře zájmů při studiu jeskyní, rozsáhlost jeho objevů a technická obtížnost, kterou překonal, jež ospravedlňují jeho pověst otce moderní speleologie. Význam Schmidlovy práce však nespočívá jen v jeho objevech, ale také ve vlivu, jaký měl na své následovníky. Všechny své výzkumy zaznamenával do nejmenších podrobností, s přesným popisem a správnými plány - tak jej viděli ostatní. Mnoho materiálů uveřejnil v periodikách sice dosažitelných, ale ne vynikajících. Nejvlivnější byla jeho kniha "Die Grotten und Höhlen von Adelsberg, Lueg, Planina und Laas". Uceleně napsaný text zahrnuje souhrn předchozích prací a odděleně vydaný svazek většího formátu obsahuje plány a 11 litografií, jež Schmidl sám vytvořil (obrázek). Původně knihu pojal jako první svazek rozsáhlejší monografie, a proto je proti titulní straně ještě název zamýšleného souboru "Zur Höhlenkende des Karstes". Záměr však Schmidl nikdy neuskutečnil vinou svých nových povinností v Budapešti po r. 1857.

Jak již bylo řečeno - francouzskému průzkumníkovi jeskyní E. A. Martelovi (1859 - 1938) také říkali otec speleologie, a nejen ve Francii. Lze říci, že Schmidl s Martelem si byli rovni, přestože na vzestup moderního průzkumu jeskyní a krasu měli rozdílný vliv. Možná, že by bylo přesnější nazvat Martela otcem a Schmidla dědečkem. V každé vyvíjející se vědě staví pozdější badatelé na základech položených předchozí generací. Předchůdci však na druhou stranu začínají ve stadiu, kdy znalostí je méně a jsou "primitivní", a proto mohou očekávat větší pokrok a významnější objevy. Za takových okolností by však ani jeden z badatelů nemohl být pokládán za významného.

Některé výsledky práce obou mužů jsou srovnatelné: Schmidl byl s jeskyněmi aktivně spjat po dobu sedmi let, Martelovo období aktivních výzkumů trvalo 26 let (s "kabinetním" studiem jeskyní a psaním o nich pokračoval ještě následujících 23 let). Schmidlovy výzkumy byly omezeny na ucelené a přilehlé oblasti střední a jihovýchodní Evropy, kdežto Martel bádal chvíli ve Francii, chvíli v jiných částech Evropy, ale také v Rusku a Americe. Schmidlovy hlavní uveřejněné spisy o jeskyních čítají 3 knihy a několik desítek článků, zatímco Martel napsal 20 knih a 780 článků - mnoho z nich bylo přeloženo a vydáno v zahraničí. Speleologická společnost založená r. 1879 v Rakousku vyzdvihla Schmidlův význam; Martel založil r. 1895  svou společnost - Société de Spéléologie, která se stala významnou mezinárodní organizací.

Kvůli tomu však nemůžeme říci, že Martel byl historicky důležitější než Schmidl. Přesto, že Martelovy objevy byly četnější, neboť byly výsledkem jeho velmi dlouhého aktivního období, spojeného navíc se skutečností, že speleologie již existovala jako uznávaná věda alespoň v německy mluvících částech jižní a střední Evropy. A to, že existovala, je nepochybně nutno přičíst Schmidlovi a předešlé generaci všeobecně. Martel sám Schmidla označil za zakladatele tohoto oboru.

V každém případě byl Schmidl bezesporu prvním člověkem, který chápal speleologii jako jednotný celek - stal se zakladatelem speleologie jako vědního oboru.

/z angličtiny přeložila Magdalena Tichá/