Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Henri Bergson: Čas a svoboda. (O bezprostředních datech vědomí), přeložil Boris Jakovenko

Nakladatelství Filosofického ústavu v Praze, Jilská 1, Praha 1
 |  5. 3. 1995
 |  Vesmír 74, 163, 1995/3

Když se někdy zmíním před německými kolegy o tom, že Aristotelova Metafyzika vyšla u nás naposledy téměř před půl stoletím (1946), pokyvují hlavami, že chápou, že jsme tady měli těžké časy. Jenže když jim pak řeknu, že jsem se asi nevyjádřil dost přesně anebo že se přeslechli, že jsem neříkal Ausgabe ale Auflage, ne že tedy nebyl od těch dob pořízen překlad nový, ale po padesát let nebyl znovu vydán ani ten překlad starý (mimochodem vydaný tehdy v pouhých 2 000 výtiscích), pak se na mne dívají jako na někoho, kdo se zřejmě ani neobtěžuje si zajít do knihkupectví. A když pak dodám, že stejně je tomu i s Kantovou Kritikou čistého rozumu, nevěří mi už vůbec.

Míra kulturnosti národa (a tedy i jeho vzdálenost na cestě do Evropy) se poměřuje i rozsahem vzdělanosti a myšlenkového bohatství lidstva, které si tento národ osvojil ve svém mateřském jazyku. Tady jsme, přes všechno, co se v knihkupectvích v posledních pěti letech objevilo, někde na konci řady čekatelů, daleko, daleko za Polskem, Maďarskem, daleko i za Slovenskem. Nikdy jsme na tom nebyli moc dobře, ani za první republiky nevyšlo mnoho překladů filozofických děl; ale zpřístupnit by se mělo co nejrychleji aspoň to.

Proto mám takovou radost, když některé nakladatelství vydá znovu (třeba i nezměněně, a třeba i jako faksimile) některé ze základních už přeložených filozofických děl. Musíme zde zvláště ocenit činnost nakladatelství Oikúmené vydávajícího znovu soubor děl Platónových v překladu Františka Novotného, nakladatelství Svoboda-Libertas a nakladatelství Filosofického ústavu.

Tam právě teď' vychází znovu překlad Bergsonova eseje o bezprostředních danostech vědomí, který pod názvem Čas a svoboda (což je podtitul Bergsonova eseje) vyšel r. 1947 v Samcově knihkupectví v překladu Borise Jakovenka. (Mimochodem, slovenský překlad vyšel ve velkém nákladu s dalšími Bergsonovými díly r. 1970.)

Bergsonův esej vyšel poprvé r. 1888 a byla to jeho první kniha. I když je stará více než sto let, zdá se mi, že je nyní právě aktuální: problém vědomí se stává centrálním problémem tzv. kognitivních věd a tento problém nelze řešit (natož vyřešit) bez rehabilitace času. Čas byl v novověku eliminován, spacializován, přeměněn na sled bodů na přímce, a náš diskurz o světě, způsob, jak o světě hovoříme a jak jej vykládáme, se stal atemporálním. Výsledkem je neživý popis neživé přírody (i příroda živá je vposledku popisována jako neživá). Pro Bertranda Russella to bylo, totiž zneuznání skutečnosti času, dokonce 'branou k moudrosti'. Život, vědomí, myšlení jsou pak jen pouhé epifenomény jakýchsi hmotných (ve špatném smyslu, neboť i hmota by si zasluhovala rehabilitaci) procesů. Čeká se pak, podobně jako v kognitivních vědách, že když takových procesů bude dostatečně mnoho (když přesáhnou jakousi 'kritickou míru'), bude jich velká hromada (říkalo se: vysoce organizovaná hmota), pak to začne najednou myslet, mít vědomí a žít (jak se říkalo: kvantita se promění v kvalitu).

Henri Bergson odmítl obě v 19. století převládající pojetí: jak teorii paralelizmu (psychofyzického či psychofyziologického), tak teorii asocianizmu a vůbec teorie 'duševních elementů'. Naše vlastní vědění, náš vlastní duševní život, jsou pro nás tou základní jistotou - ovšem za předpokladu, že nejsou zaneseny, či dokonce pokrouceny nevědomými interpretacemi (zkrátka předsudky). Bergson je, jak se sám vyjádřil, obrácený kantovec: Namísto Kantovy otázky, nakolik jsou v našem vnímání vnějšího světa přítomny subjektivní prvky, klade otázku obrácenou - nakolik je naše sebevnímání zabarveno prvky vypůjčenými ze smyslového vnímání. Cílem má pak být čistá introspekce, intuice ve smyslu úsilí uchopit introspektivní data v jejich nenarušené bezprostřednosti. Jde tedy o 'znovuvzdělání introspekce'. A na této cestě se objeví nutnost analýzy pojmu času. Není něco takového jako 'mentální stav' a změny těchto mentálních stavů; takový 'stav' je sám už změnou, není to fait accompli; fakt uskutečněný, hotový, daný (a z takových faktů že bychom pak zase mohli všechno sestavit a oživit), nýbrž je tomu tak, že 'děj se děje', je to fait accomplissant. Pojetí 'faits accomplis' je 'kinematografické': nemáme než hromadu mrtvých obrázků, řezů, stavů atd. Nejznámějším Bergsonovým příměrem je melodie: tóny následují za sebou - to 'vidíme' přece z jejího specializovaného, do linek osnovy dvourozměrného papíru promítnutého notového zápisu; ten opravdu vypadá jako fait accompli, ačkoli všichni, kdo máme hudbu rádi, víme, že podstatný je fait accomplissant, tedy trvání (durée) této melodie. A podobně se to má, myslím, i s jazykem. Tak třeba význam (slova, věty, textu) není fait accompli (jak by se zase mohlo zdát ze spacializované stopy - totiž písma), nýbrž je to fait accomplissant, uskutečňující se v toku mluvení. Zkrátka, jak říkávám, význam, melodie, čas atd. nejsou žádné 'co', ale jsou to 'když'.

Z Bergsonova díla vyšly česky: Vývoj tvořivý (v překladu Ferd. Pelikána a Fr. Žákavce, Laichter 1919), Dvojí pramen morálky a náboženstvi (v překladu Václava Černého, Laichter 1936) a pak překlady věcí drobnějších (zvláště O smíchu, reedice už také vyšla). Roku 1927 dostal Bergson Nobelovu cenu za literaturu - 'za bohatství životodárných myšlenek a za brilantnost jejich vyjádření'.

Největším znalcem Bergsonova díla byl u nás Milič Čapek. Ten ve třicátých letech vystudoval na Univerzitě Karlově tehdy i dnes neobvyklou kombinaci filozofie a fyzika. V roce 1937 ve spisech Filozofické fakulty UK vydal první knihu Bergson a tendence současné fyziky, r. 1939 pak velice krásný úvod do Bergsonova myšlení (ve Světové knihovně Máje). Poslední kapitola upozorňuje na některé paralely mezi Bergsonem a Otokarem Březinou. Pak přišla německá okupace a válka a Miliči Čapkovi se podařilo uniknout nejprve do Francie a pak do USA. Po válce se vrátil a byl pověřen přednáškami z fyziky na univerzitě v Olomouci, jenže po 17 měsících musel utíkat znovu, tentokrát už definitivně. Stal se profesorem na univerzitě v Bostonu a jedním z nejuznávanějších filozofů, zabývajících se časem a fyzikou. Jeho rozsáhlá čítanka The Concepts of Space and Time se stala nezbytnou příručkou pro ty, kteří se chtějí zabývat filozofickými otázkami času a prostoru. Roku 1991 vyšel svazek, shrnující některé z jeho článků, The New Aspects of Science. To ovšem zdaleka není výčet všech jeho knih. Doplňme jej aspoň o dva svazky: r. 1946 vydal ještě v USA studii o problémech hranic ve střední Evropě A Key to Czechoslovakia a r. 1981 spolu s Karlem Hrubým uspořádal sborník o Masarykovi T. G. Masaryk in Perspective: Comments and Criticisms. Když už jsem mluvil o té 'cestě do Evropy': jedním z měřítek je také náš postoj k těm, kteří byli nuceni vlast opustit, ale nikdy na ni nezapomněli. Kdyby byl Milič Čapek Polákem, měl by už své knihy dávno přeložené do polštiny a pyšnili by se jimi. U nás ale stále převládá ono 'Ať si jsou, kde si jsou, ať sem na nás nelezou'.

A ještě něco musím říci. Po dlouhém období nezájmu o Bergsona i ve Francii samé se situace v posledních letech radikálně mění, důvody jsem už naznačil. Jedním z největších znalců Bergsona ve Francii byl Philip Soulez. Měl jsem loni vzácnou příležitost být u Soulezů na večeři; hovořili jsme ovšem také o Bergsonovi a já se velice těšil na další Soulezovy knihy a články, a hlavně na přednášku, kterou měl mít v červenci 1994 ve Valticích na letní univerzitě, již pořádala Association Jan Hus. Philip Soulez už nepřijel: týden předtím zemřel při neštěstí na dálnici kousek od Paříže. Ztratili jsme nejen velkého znalce Bergsona, ale i našeho vzácného přítele a příznivce.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné