Anatomie posedlosti

Snad žádná ze středověkých představ se evropským osvícencům 18. století ani pozdějším generacím nezdála tak pobloudilá, dětinská a zavrženíhodná jako právě představa posedlosti démony. Stala se v pravém slova smyslu symbolem minulých dob, které nastupující měšťanská společnost z duše nenáviděla a jejichž pošetilosti hodlala jednou provždy odstranit. V zápalu entuziazmu se někde ztratil i jeden ze středověkých aforizmů říkající, že největší ďáblovou prohnaností je šíření obecného přesvědčení o tom, že neexistuje.

Není bez zajímavosti si uvědomit původní etymologii slova po-sedlost. Vyjadřuje se zde přesvědčení církevních otců, že démon někomu sedne na duši, doslova si ji osedlá a potom ji ovládá a využívá ke svým rejdům. Církevní autority také zdůrazňovaly, že démoni nejsou materiální povahy; z toho, že jsou zlí, ač nemají těla, se usuzovalo, že tělo je svou podstatou dobré, nanejvýš snad ambivalentní. Zajímavá je i představa o vzniku démonů pádem andělů; jde tu v podstatě o anděly, symboly dokonalého a nadlidského, se znaménkem minus, čili s orientací směrem od Boha. Za charakteristické vlastnosti démonů byly pokládány mimo jiné i pýcha, arogance a zášť, na druhé straně ovšem i manipulativní inteligence, podbízivost, lákavost a schopnost propůjčovat svým obětem nevídané schopnosti nebo jim ulehčovat život. Pomineme-li dobový kolorit s pachem síry, dírami ve stropě, sukkuby, inkuby a dalšími rekvizitami, je sotva které pozorování přesnější.

Lidská mysl je neobyčejně náchylná k tomu, nechat se unášet nějakou myšlenkou, abstrakcí, ideologickým systémem, stručnou formulkou, která náhle uvede chaos v řád a umožní přehledný, konzistentní pohled na svět, i když za cenu rozporu s realitou a  vymazání nepohodlných fakt. Bylo by ovšem nesprávné si posedlost myšlenkou vykládat striktně v negativním slova smyslu. V praxi je ďábelské od andělského těžko k oddělení a společným jmenovatelem působení významných myšlenek jsou velké činy, které mohou budit podle zaměření pozorovatele buď děs, nadšení, nebo i smíšené pocity, jejichž mimořádnost však zůstává mimo diskusi. Ať už se třeba Pizzarovo dobytí Peru interpretuje jakkoli, byl to výkon tak mrazivý, že podnes zůstává rozum stát - pro dnešního člověka je někdy zatěžko proletět i letadlem trasy, které ve velehorském terénu urazila jeho armáda pěšky.

Lépe než české slovo nadšení osvětluje německé Be-geisterung původní etymologii tohoto slova. Těžko říci, zdali je metaforicky trefnější představa myšlenky-démona, který si duši osedlá a pohání ji k trysku, či zda by to měl být právě on, který se před ni zapřáhne a táhne ji s dříve nebývalou energií. Ostatně motiv krocení ďáblů a orání s nimi byl oblíbenou součástí legend a námětem četných fresek a miniatur. Zdá se, že druhá představa je asi vhodnější, protože v případě splašení se či vykolejení idey-démona je tažen do zkázy nejen jeho majitel (těžko tu rozhodnout, kdo koho vlastně vlastní), ale nezřídka i jeho široké okolí. U některých lidí trvá tato posedlost zhruba rovnoměrně po celý život, u jiných je jak okamžik posednutí , tak opuštění démona-myšlenky pro okolí dobře pozorovatelný a nezadá si svou spektakulárností s výkony nejlepších exorcistů. Obecně lze říci, že obludnost myšlenek vyvstane teprve v okamžiku, kdy jsou uskutečňovány zcela konsekventně. Nacionalizmus i socializmus začínaly zcela nevinně a sympaticky, ať už šlo o sbírání lidových písní, či o zakládání dělnických podpůrných spolků. Vyhlazovací tábory přišly až za více než sto let poté. Z hlediska výše napsaného je tedy pochopitelnější, že mimo sféru své posedlosti se většina lidí chová víceméně normálně a že správci plynových komor byli v privátním životě většinou laskaví k manželce, dětem i domácímu zvířectvu a ničím zvláštním nápadní.

Bez posedlosti, ať už čímkoliv, by se lidský vývoj úplně zastavil, protože právě schopnost dát se posednout myšlenkou je to, co nás odlišuje od zvířat (není účelem této stati zkoumat, zda a v jaké míře lze některé myšlenky zredukovat na verbalizované archetypy, vrozené programy chování atd.). Rovněž je těžké odlišovat posedlosti principiálně dobré od  principiálně špatných , protože často jde o otázku míry nebo dějinného kontextu. Smysl pro spravedlnost přechází plynule v kverulanci, láska k svému národu v nenávist k jiným, touha po antropologickém poznání v pokusy na lidech. Valná většina věcí se o mnoho desetiletí či staletí dříve než v praxi objeví ve spisech myslitelů. Abychom uviděli obraz nám důvěrně známých totalitních, vše kontrolujících států, stačí otevřít díla utopistů 16. a 17. století. Každé běsnění (opět ta etymologie - tentokrát od slova běs) je primárně běsněním duchovním. Cesta do pekel je ovšem většinou dlážděna nejlepšími úmysly. Z předcházejícího je zřejmé, že jsou to myšlenky, které formují utváření budoucnosti, a ne materiální základna . Ta se může stát rozhodující až ve chvíli, kdy většina společnosti přijme za vlastní myšlenku, že tomu tak skutečně je. Myšlenky obecně rozšířené jako by se stávaly něčím téměř hmatatelně existentním (stejně jako jejich démonické personifikace jsou zároveň samy v sobě dokonalé a materiálně napadnutelné jsou nanejvýš přes své nositele).

Podle představ R. Dawkinse (ať už se s nimi ztotožňujeme nebo ne) jsou to v biologickém přírodním dění geny, ne individua, které jsou předmětem selekce a které mezi sebou konkurují za pomoci živých těl, která vytvářejí. Jejich cílem je vlastní maximální rozmnožení a rozšíření. Tato představa by se dala rozšířit i na myšlenky (Dawkins je nazývá mémy), tedy selfish idea místo selfish gene . U některých myšlenek je zvlášť těžké se této představě ubránit, vidíme-li, jak rychle posedá další a další lidská individua a nutí je, aby ji šířila a propagovala dále (není právě islám jednou z nejúspěšnějších?). I gen je ostatně v podstatě informační sekvence, tedy také cosi jako myšlenka, na rozdíl od těch našich ovšem neoddělitelná od materiální matrice.

Zamilování se do myšlenek, do slov i do nonverbálních symbolů je tedy něco pro lidskou mysl zcela typického. Valná většina slov má (někdy poměrně značný) emocionální náboj a tato sympatie či antipatie pak už předem ovlivňuje i přijímání a hodnocení myšlenek a soudů, v nichž se toto slovo či pojem vyskytuje. Toto dělení slov na  dobrá a  špatná jde zřejmě hluboko do minulosti a souvisí bezprostředně se slovní magií (lze předpokládat, že magický význam slov historicky předcházel manipulativnímu, podobně jako tomu bylo zřejmě u písma). Obecně lze říci, že změna emočního náboje slov je proces velmi pomalý a ke kompromitaci některého slova je třeba teprve jeho dlouholeté zneužívání . Proces změn reálných jevů, těmito slovy označených, jde ovšem, zejména v posledních zhruba dvou stech letech, velmi rychle, takže pozitivní nebo negativní citový náboj, který snad mohl být dobrým vodítkem ve stabilních společnostech podobných středověké, se postupně se slovem přenáší na zcela jiné skutečnosti. To způsobuje tak obecně rozšířenou slepotu vůči realitě a  zahledění se do slov a symbolů bez ohledu na to, co v reálu označují. Známý test zjišťování tzv. autoritativních osobností představuje sérii obrázků, v níž se z kočky postupně stává zcela typický pes. Pro mnohé lidi je ovšem i tvor stojící na konci série kočkou, pokud byli výslovně upozorněni, že jde o obrázky koček.

V průběhu let dochází nejen k posunům významu slov, ale i k jejich vymírání (a pochopitelně vzniku nových). Nic není pro naši epochu charakterističtější než posun pojmosloví třeba v oblasti duševního života ve směru klinické terminologie (duše - psýché, hněv - agrese, vášeň - emoce, láska - zde je posun relativně největší, výrazy jako poměr, vztah, emoční závislost, sympatie označují něco poněkud jiného; nenávist - toto slovo přežilo ze staré terminologie poměrně ještě nejlépe). Zmíněný posun například implicitně vyjadřuje životní pocit, že hnutí mysli jsou něco nežádoucího, ne-li přímo patologického. Obdobných posunů by bylo lze jmenovat desítky; pro všechny je charakteristický odvrat od terminologie přirozeného světa a příklon k terminologii mechanomorfní. Skutečnosti, zaniklé jako slova, zanikají nebo se stávají nezřetelnými i v reálu. Snad by bylo možné se ještě zmínit o tzv. slovech-lasičkách , která ve spojení s jinými vyprazdňují jejich obsah, podobně jako to malé lasicovité šelmičky činí s krví svých obětí. Jako jeden příklad může sloužit třeba slovo sociální (spravedlnost - sociální spravedlnost, demokracie - sociální demokracie, revoluce - sociální revoluce atd.).

Výčet pastí a nebezpečí, číhajících na nás ve světě slov, idejí a myšlenkových systémů, by se dal ad libitum prodlužovat. Vzhledem k tomu, jakou mohou mít autonomii a jaký obrovský vliv na nás mají, byla jejich personifikace v podobě démonů trefnější, než bychom si mohli myslet. Ostatně i Sokrates se domníval, že má své daimonion , které mu našeptávalo myšlenky, pociťované později jako vlastní.