Pravěké lampy a „případ Kolíbky“

V posledních letech vzrušily světovou veřejnost nečekané objevy dvou nových jeskyní s paleolitickými malbami ve Francii. Jestliže tajemství jeskyně Cosquer u Marseille tak dlouho chránila její poloha pod dnešní mořskou hladinou (ve studených obdobích pleistocénu byl značný objem mořské vody vázán v ledovcích), pak jeskyni Chauvet v romantickém údolí řeky Ardèche odkryl soustavný speleologický výzkum. Celkově lze říci, že se malby v jednotlivých významných jeskyních Francie a Španělska navzájem poněkud liší svérázným stylem i technikou. Malby v nové jeskyni Chauvet, soudě podle dostupné fotodokumentace, však představují jakousi syntézu toho nejlepšího, co bylo v rámci možností monochromní malby v jeskyních vytvořeno. Je to paradoxní, protože jsou zřejmě starší (33 000 – 30 000 let, viz Vesmír 74, 470, 1995/8) než většina ostatních jeskyní (magdalénské období, před 18 000 – 11 500 lety).

Obě nové jeskyně leží spíše na východní periferii velkých kulturních center, která se ve vrcholných fázích paleolitu rozkládala ve francouzském Périgordu a podél úpatí Pyrenejí až do španělské Kantabrie. Dále k východu leží obdobné jeskyně až v Rumunsku (Cuciulat) a na Urale (Kapová jeskyně, Ignatijevská jeskyně).

Na naše území dorazili lovci magdalénské kultury ze západu někdy před 15 000 – 14 000 lety, tedy v době, kdy velká tábořiště u Dolních Věstonic a Pavlova byla již deset tisíc let opuštěna. Nevíme, proč neozdobili Český a Moravský kras svými malbami; vytvořili však řadu drobných rytin a řezeb, které jsou se západoevropským uměním stylově srovnatelné (Děravá jeskyně v Českém krasu nebo jeskyně Pekárna v Moravském krasu). Problém s regulací ohně a osvětlením – tedy s výrobou nejstarších kamenných lamp – tu byl stejně naléhavý jako na západě. A tady se dostává ke slovu dosud neuzavřený příběh o jeskyňkách ve skalním útvaru Kolíbky.

„Kameny s důlky“ v Moravském krasu

V roce 1892 vyhloubil moravsky archeolog Jan Knies prvé sondy na lokalitě Kolíbky u Jedovnic v Moravském krasu. Naleziště bylo slibné a Knies byl pečlivý a zkušený jeskynní badatel. Kolíbky tvoří podkovovitá skupina vápencových skalek s dvěma jeskyňkami. Otevírá se vysoko nad místem, kde se propadá Jedovnický potok, který se po několika kilometrech znova objevuje pod Býčí skálou. Knies měl v té době za sebou již několik jeskynních výzkumů. Jeho metodika měla vysokou úroveň – např. hlínu vykopanou v Balcarově skále plavil a získal tak bohatý vzorek kostí drobné fauny a ptáků.

Přes intenzivní výzkum, který koncem století v Moravském krasu probíhal, byly obě jeskyňky dosud neprobádané. Jak později vzpomíná v nepublikovaném rukopise, chtěl Knies vykopat větší z jeskyněk a její výplň vyvézt ven. Nejprve tedy prozkoumal plošinu před jeskyní (1907). Protože se však vzápětí z oblasti odstěhoval, k vlastnímu výzkumu jeskyně už nedošlo. Nálezy z plošiny, kosti pleistocenní fauny i nástroje z kamene a parohu dokázaly přítomnost paleolitického člověka, jehož stopy Knies hledal. Některé předměty však byly tak překvapivé, že jej zřejmě uvedly do rozpaků. Zveřejnil je pouze v článku v Lidových novinách a krátce se o nich zmínil ve Věstníku Klubu přírodovědeckého v Prostějově (obojí ještě r. 1907).

V Lidových novinách tehdy J. Knies uvedl následující: „…v čisté žlutce, jejíž stáří ověřeno sobem, koněm, lumíkem velkým, narazili jsme na řadu kamenů – kulmových to břidlic vedle sebe ležících, z nichž každý byl opatřen plytkým důlkem. Na některých kamenech, hlavně těch, které hlouběji do země zasahovaly, spočívala vrstva uhlí, jinde hlína byla do červena vypálena. Vykopáno jich celkem 13 kusů, z nichž největší měl délku 35, šířku 20, sílu 15 cm. Některý obsahuje pouze jedinou misku, z nichž největší kruhovitá má průměr 25 cm; jiné mají tvar elipčitý, v jednom případě jsou i dvě vedle sebe; jiný kámen má tyto prohloubeniny na dvou proti sobě ležících plochách“.

Knies dále uvádí, že těžké kameny musel odvézt povozem, aby je v příštím roce (1908) uložil ve svém Muzeu Moravského krasu ve Sloupě. V pozdějším rukopise ani v publikacích se však o nich už nezmínil.

V roce 1929 se k případu vrátil na stránkách Časopisu Vlastivědného spolku musejního v Olomouci archeolog Josef Skutil. „Tuším, že tyto kameny nejsou více dochovány,“ uzavírá svou úvahu.

Výzkum Kolíbek v 80. letech

Jednou z lokalit, které byly prozkoumány v rámci výzkumného projektu v 80. letech, byly i Kolíbky. Sondy ukázaly, že větší z jeskyněk byla mezitím vyprázdněna, zatímco menší je vyplněna pouze sterilními červenohnědými hlínami. Na plošině před jeskyní jsme zastihli sondu vyplněnou dvěma vrstvami vyvážek. Spodní byla archeologicky sterilní. Zato svrchní obsahovala kamenné artefakty i faunu magdalénienu. A v této vrstvě jsme se poprvé setkali se záhadnými „kameny s důlky“.

Nejpravděpodobnější je, že spodní vrstva vyvážek tvoří pečlivě probranou výplň Kniesovy sondy. Svrchní vrstvu vyvezl jistě někdo, koho archeologie nezajímala, jinak by nepřehlédl početné nálezy. Předpokládáme-li tedy, že Knies nechal výplň větší jeskyňky netknutou, může vyvážka pocházet z pozdějších speleologických prací, kdy se hledaly prolongace jeskyněk. Podle pamětníků takové práce v Kolíbkách probíhaly někdy v 50. letech.

S odstupem od jeskynního vchodu jsme již zastihli souvrství neporušené, ale nálezů rychle ubývalo. Magdalénien zde ležel uvnitř tmavé humózní vrstvy, která náhle přecházela do čisté spraše. Pod magdalénienem probíhal ještě hnědočervený půdní horizont, který nemá ve stratigrafických sledech jižní Moravy obdobu a jehož stáří se nepodařilo objasnit.

Vojen Ložek (z Geologického ústavu AV ČR) a Helena Svobodová (z Botanického ústavu AV ČR) odebrali z magdalénské vrstvy vzorky pro analýzu měkkýšů a pro pylovou analýzu, aby bylo možno rekonstruovat prostředí té doby. Měkkýši náležejí typické sprašové fauně (Succinea oblonga Drap.). Pylovou analýzou se zjistila převaha otevřené krajiny, ale také přítomnost dřevin, zejména borovice, břízy, olše a vrby.

V následujícím období pak probíhalo hodnocení nálezů. Antonín Přichystal (z Přírodovědecké fakulty MU) se věnoval kamenným surovinám. Určil, že nástroje se vyráběly převáženě ze silicitů z glacigenních sedimentů, jejichž nejjižnější výskyt je v Moravské bráně, asi 90 km k severovýchodu. Tak daleký transport byl v paleolitu Moravy obvyklý (viz obr. ve Vesmíru 64, 145, 1985/3). Pro Kolíbky je však typické i širší uplatnění kamenných surovin ze zdrojů vzdálených maximálně 5 km: rohovců z rudických vrstev, z Olomučan nebo od Býčí skály. Rudické vrstvy poskytly kromě rohovců i kusy barviva. Kamenné desky břidlic, pískovců a drob pocházejí ze vzdálenosti 5 – 10 km.

Suroviny ze vzdálených zdrojů přirozeně magdalénský lovec využíval ekonomičtěji, nástroje jsou drobné a někdy i pečlivě retušované. Z místních rohovců se naopak dochovala i velká jádra. Lokalita tedy sloužila jako dílna na výrobu nástrojů. Barvivo zase ukazuje, že se zde využíval nedaleký zdroj, který v paleolitu zásoboval i podstatně vzdálenější lokality (snad Stránská skála?).

Největší pozornost přirozeně přitahovaly desky z kulmských drob s vybroušenými pravidelnými důlky. Celkem to bylo 16 desek, ale pouze 13 z nich mělo záměrně vyhloubený kruhovitý důlek: 6 z nich pouze z jedné strany a 7 protilehle z obou stran. Důlky mají průměr kolem 10 cm, hloubka přesahuje 1 cm. Na některých blocích jsou patrny stopy ohně, ale kolem důlků se nijak nekoncentrují.

Protože počet bloků s důlky (13) nápadně souhlasil s počtem, který uvádí Knies, uvažovali jsme nejprve, zda nejde o tytéž předměty. Knies o ně mohl ztratit zájem už pro jejich váhu či vzhledem k pochybnostem, jichž zřejmě časem nabyl. Souhlasí-li však počet, nesouhlasí popis předmětů ani jejich rozměry. Uvádí-li nadto Knies výslovně, že kameny odvezl, znamenalo to, že původní počet nebyl 13, ale dvojnásobek nebo i více. Kniesovy kameny ležely před jeskyní, zatímco naše asi pocházejí spíše z výplně jeskyňky.

Takové bloky postrádají ve střední Evropě analogie co do počtu i záměrnosti jejich výroby. Kniesův současník Martin Kříž ve své knize „Kůlna a Kostelík“ (1891) uvádí pouze: „poštěstilo se mi najíti tři kusy nádob kamenných (z drobového pískovce), které pocházejí ze tří rozdílně velkých hrnků a mimo to kamenný (z červeného pískovce) kahánek nebo lampu“. Později se podobné nálezy objevily např. v jeskyňce Hadí , u Hostimi v Českém krasu či v Gönnersdorfu a Andernachu v Porýní. Vesměs však jde o přirozeně vyduté konkrece, např. železitého pískovce, a jen ojediněle se objeví záměrné hloubení deprese.

Podobně jako Kříž hovořil i Knies o kamenech jako o „nádobách“. J. Skutil zase zmiňuje možnost, že šlo o „nějakou praehistorickou hru“. Jako nádoby na uchovávání tekutin ovšem důlky při své nepatrné hloubce neměly význam a možnost hry zřejmě nebral vážně ani sám Skutil.

Při naší interpretaci jsme zvažovali dvě možnosti: blízký zdroj barviv by naznačoval, že kameny mohly sloužit při jejich rozmělňování. K tomu účelu ovšem v paleolitu, např. v Dolních Věstonicích, stačily i desky zcela ploché a stopy barviva se na nich často dochovávají. Morfologicky mají naše nálezy naopak velmi nápadné analogie mezi francouzskými nálezy paleolitických lamp.

Funkce lamp je známa jak z etnografických pozorování, zejména u Eskymáků, tak z archeologických experimentů, které provádějí francouzští kolegové. Zjišťují při tom optimální složení tuku, materiál knotu i délku osvětlení a jeho výhřevnost.

Soupis lamp z francouzských nalezišť zveřejnila r. 1987 Sophie de Beaune. Aby mohla předmět jednoznačně interpretovat jako lampu, vyžaduje však autorka také doložitelné stopy opotřebení, popřípadě přítomnost organického uhlíku z vypáleného tuku. Stopy ohně na našich lampách se nekoncentrují kolem důlků; zbývá tedy pouze svědectví J. Kniese, že na nich spočívala vrstva uhlíku a že okolní spraš byla propálena. Na povrchu jsme nepozorovali ani stopy organických látek (jako na některých francouzských lampách), ale ani stopy barviva (jako na roztíracích destičkách z Dolních Věstonic).

Proto přistoupil Jan Toul (z Českého geologického ústavu) k chemické analýze organického uhlíku. Odebral vzorky z „aktivní části“ lampy – tedy z důlku, i z „pasivní části“ – obvykle z boku. Výsledné hodnoty jsou nepatrné a aktivní a pasivní část se ve výsledcích neodlišuje.

Kolíbky tedy zůstávají lokalitou, která nabízí více otázek než odpovědí. Leží poněkud stranou hlavních aglomerací magdalénských sídlišť v Moravském krasu (Pekárna, Býčí skála, Kůlna). Z hlediska celkového počtu nálezů se řadí spíše mezi malé lokality. To byla obvykle krátkodobá tábořiště, obývaná převážně na jaře nebo v létě. Kostěné a parohové nástroje jsou zde vzácné, stopy obydlí chybějí a ohniště nejsou výrazněji dochována. G. C. Weniger, který se podrobně zabýval magdelénienem Německa, si povšiml, že právě na takových lokalitách lze nejlépe doložit zvláštní výrobní činnosti. V případě Kolíbek je to výroba kamenných nástrojů a používání barviva z blízkých surovinových zdrojů.

Výroba a používání „kamenů s důlky“ je jistě nejnápadnějším jevem. Kniesova poznámka, že tvořily před vchodem do jeskyně řadu (pokud nemyslel „řadu“ v numerickém smyslu), by nasvědčovala existenci nějaké struktury. Přítomnost uhlíků a dalších stop propálení zase naznačuje, že jejich funkce souvisí s ohněm. Z Francie uvádí S. de Beaune, že 70,5 % nalezených lamp pochází z míst otevřených dennímu světlu (odkrytá sídliště, skalní převisy a vchody jeskyní) a pouze zbytek z hlubokých jeskyní, např. ze slavné ozdobené jeskyně Lascaux. Funkce lamp tedy nesouvisí jen s osvětlováním. Bohužel i ve Francii většina nálezů pochází ze starších výzkumů, kdy se nezaznamenávaly všechny nutné údaje o jejich poloze v rámci sídliště. Pokud tyto údaje k dispozici jsou, ležely lampy vždy uvnitř obydlí nebo v centrální zóně činnosti člověka. Tato pozorování rámcově souhlasí i s naší představou o Kolíbkách jako přechodném loveckém sídlišti, avšak velký počet „kamenů“ s důlky na jednom místě zatím vysvětlit nedokážeme.