JAN KLÁPŠTĚ: Paměť krajiny středověkého Mostecka

Od roku 1980 probíhá soustavný záchranný výzkum archeologických památek ničených při skrývkách hnědouhelných lomů severočeské pánve. Tento region spadá do tzv. staré sídelní krajiny, jejíž osídlení je již od neolitu víceméně kontinuální. Jeden z hlavních směrů výzkumu je však orientován na důležité období 12. – 13. století, tedy na přechod mezi raným a vrcholným středověkem. Málokterá oblast na světě je tak vhodná pro velkoplošné archeologické výzkumy, protože právě zde dochází k odkryvům na ploše mnoha čtverečních kilometrů, které umožňují rekonstruovat středověkou a do určité míry i pravěkou krajinu jako celek.

Hlavní částí této knihy je katalog zkoumaných měst a vsí, kde na několika desítkách plánů je zakreslena sídelní situace dnes již většinou neexistujících obcí včetně hlavních nálezových ploch. V textu jsou jednak popsány nálezové situace, jednak je interpretována krajina z 12. – 13. století jako památka. V české krajině je málo přírodních částí nikdy nedotčených lidskou rukou, ale donedávna to bývala přirozená krajina, kde dlouhodobá spolupráce člověka – zemědělce, pastevce, horníka, dřevaře a dalších profesí – vytvořila mozaiku druhotných, ale přitom rozmanitých, přírodovědně bohatých stanovišť. To, co dnes chrání orgány (nově agenti) přírody, často nemá s původní přírodou mnoho společného, ale je výsledkem ekonomické a přitom přírodu obohacující činnosti člověka – staré louky, mokřady u rybníků, skalní stepi, pastviny. V tomto pohledu je česká krajina spíš památkou než přírodou.

Důležitá partie se dotýká otázek diskontinuity venkovského osídlení, tedy opuštění starých sídel a počátku nového osídlení, které v mnoha případech vytváří jádra současných vesnic. V polovině 13. století dochází k reorganizaci sídelních areálů. Klasická archeologie studovala artefakty, ale důležitá část moderní archeologie studuje „krajinu“ – soubor sídel, pohřebišť, polností a výrobních celků – a podává tak svědectví o celkových proměnách české země. Klápšťova kniha se tak stává důležitou nejenom pro archeology středověku, ale také pro přírodovědce a ochranáře. A nejenom to – závěrečná kapitola se dotýká otázek kolonizace severních Čech, tj. prostoru sžívání německého a českého etnika, a to je otázka, kterou nemáme vyřešenou dodnes.

A ještě jedna věc mne nad knihou napadá, ale ta se týká spíš scientometrie a evaluace jednotlivých vědeckých odvětví. Pravidla dobře znáte: v čím lepších časopisech publikujete a čím víc zahraničních autorů vás cituje, tím větší jste vědec. To se jistě týká řady exaktních oborů, jako jsou teoretická fyzika, chemie nebo astronomie, ale máme tady vědy, jež jsou důležité, ale jsou omezeny regionálním měřítkem. Kromě archeologie to je např. botanika nebo geologie. Klápšťovu knihu asi nikdo v Nature či Science citovat nebude a zřejmě nezaznamená velký zahraniční ohlas. Přesto jde o velmi solidní a potřebný výzkum toho typu, ke kterému se vracíme ještě po 100 letech. Jsou vědy, které jsou už svou povahou internacionální, jejich výsledky cituje celý svět, ale za pět let zastarají. Jsou vědy, které jsou svou povahou regionální. Jsou citovány hlavně v tuzemsku či v pár sousedních státech, ale jejich dopad je dlouhodobý. Archeologie, botanika i geologie rády a často používají prameny z minulého století, což je z hlediska třeba chemie téměř absurdní. Nechci tím říct, že jedna skupina věd je lepší než druhá. Chci říct, že jsou jiné a nikdy se nemohou vtěsnat do stejných pravidel posuzování.