Morfoskopie

Jak vidíte, zkusil jsem navrhnout nové slovo; v Encyclopaedii Britannice není, takže je buď špatně utvořené, anebo to ještě nikoho nenapadlo. Jde mi o vidění tvarů.

Letos mne předešel s podobným novotvarem Ian Stewart a označil jím svůj sen o něčem, co je ještě ve stavu zrodu, pro nový styl myšlení v matematice (a možná nejen v ní). Jeho kniha se jmenuje Nature’s Numbers a její český překlad je také ve stavu zrodu. A teď ten Stewartův novotvar: morfomatika.

Ian Stewart si myslí, že matematika není ani tak moc o číslech nebo bodech, nýbrž o tvarech, a je tedy ‘čistou morfologií’, tvaroslovím, morfomatikou. Tvarem se zde ovšem nerozumí jen něco ‘bezprostředně’ viditelného (ty uvozovky jsou tam proto, že s tou bezprostředností to není zdaleka bezproblémové), nýbrž obecně tvary nějakých pravidelností, zákonitostí. Například tvar nějaké posloupnosti, funkce, pole. Tvar sám je primární a jeho eventuální číselné vyjádření je až druhotné. Stewart obrací známé Rutherfordovo ‘kvalitativní je jen ubohé kvantitativní’ na ‘kvantitativní je jen ubohé kvalitativní’: když nejsme s to najít tvar, tak aspoň něco vypočítáme nebo naměříme. Tento obrat v myšlení souvisí se stále zřetelnějším pochopením toho, že mnohé jevy (možná právě ty nejdůležitější) nelze vysvětlit analýzou na nějaké základní složky, z nichž by se dal tento jev znovu vypočítat. Na to jsou dosavadní prostředky přes všechnu svou složitost příliš jednoduché, a kdyby se zesložitily, pak bychom se zase ničeho nedopočítali. Stewart o takových jevech říká: ‘Nejsou přímými důsledky hlubokých jednoduchostí přírodních zákonů; tyto zákony operují k tomuto účelu na chybné úrovni. Bezpochyby jsou však nepřímými důsledky hlubokých jednoduchostí přírody, avšak cesta od příčiny k následku se stává tak komplikovanou, že nikdo nemůže sledovat každý její krok.’

Morfomatika dnes neexistuje, ale některé její části už tady jsou: dynamické systémy, chaos, narušení symetrie, fraktály, celulární automaty.

Morfoskopie tady už je, ve vědě i v umění, v tom především. Umění je přímo svou povahou morfoskopické, pokud neuvidíte tvar, zbudou z básně jen slova, ze symfonie jen tóny, z obrazu jen barevné skvrny.

Lubomír Přibyl po více než třicet let dělá morfoskopii, zviditelňuje pro nás tvary. Vymyslel k tomu dosti náročnou techniku, kdy se překližková deska provrtá v určitém řádu a těmito děrami se pak protáhne pod značným napětím provaz. Výsledná struktura se fixuje černou olejovou barvou. Tyto sítě nás polapí svou proměnlivostí: mění se s osvětlením, jeho směrem i intenzitou. Jsou to obrazy, které je dobré prohlížet v pohybu. Možná, že tvary se nám dávají především v pohybu. Ostatně i to, co tady už z budoucí morfomatiky je, odehrává se do značné míry na obrazovkách počítačů a téměř vždy v pohybu.