Lék proti aidsu léčí také leukemii

Azidothymidin (AZT, v cizí literatuře Zidovudin) nachází uplatnění i v léčbě jiných onemocnění, než je aids. Dvě studie nedávno uveřejněné v New England Journal of Medicine ukazují velice slibný efekt tohoto přípravku v léčbě tzv. leukemie z dospělých T-buněk (Adult T-cell leukemia/lymfoma).

Tento druh leukemie má ovšem s aidsem řadu shodných rysů. Podoba začíná již letopočtem objevení – aids byl poprvé popsán r. 1981, adult T-cell leukemia/lymfoma (dále jen ATL) r. 1977. Tato leukemie byla vydělena od ostatních lymfocytárních leukemií na základě klinických rysů (kožních projevů, agresivního průběhu) i na základě své epidemiologie (vyskytuje se v omezených geografických oblastech, přičemž v rámci těchto oblastí dochází ke shlukování jednotlivých případů v rodinách a menších pospolitostech). Podezření na virového původce bylo již r. 1980 potvrzeno izolací prvního lidského retroviru, nazvaného HTL-1. Není bez zajímavosti, že virus HIV je s tímto virem úzce příbuzný, a dokonce se jeden čas jmenoval HTLV-3. Bez významu není ani to, že izolační metody, původně vyvinuté k izolaci HTLV-1, posléze výborně posloužily k izolaci viru způsobujícího aids.

Podoba mezi aidsem a ATL pokračuje i ve způsobu přenosu infekce. Podobně jako HIV se také HTKV­1 přenáší pohlavním stykem, z matky na dítě při kojení a krví (ale na rozdíl od HIV pouze úplnou krví, nikoli krevní plazmou). Možnost nákazy HTLV­1 u nás je ovšem minimální – toto onemocnění se vyskytuje zejména v jižním Japonsku, v některých částech Afriky, Indie, na Středním východě a v jižním Pacifiku. Jinde je krajně vzácné a týká se většinou imigrantů z ohrožených oblastí.

Během uplynulých osmnácti let se podařilo o ATL získat snad více poznatků než o všech ostatních leukemiích dohromady. Pouze jedna oblast dosud odolávala – léčba. I při použití nejagresivnějších léčebných postupů (zejména chemoterapie) nebylo průměrné přežití pacientů delší než šest měsíců. Víme-li však, že původcem tohoto druhu leukemie je virus, nabízí se myšlenka použít k její léčbě protivirové přípravky. Již před deseti lety byl pevně vyzkoušen interferon alfa, ale výsledky nebyly přesvědčivé. Nyní však dvě skupiny vědců (Američané vedení Gillem a Francouzi pod vedením Hermina) přišly s nápadem kombinovat interferon alfa s azidothyminem. V obou studiích bylo takto léčeno celkem 25 pacientů. Zhruba polovina z nich (včetně několika zcela rezistentních na chemoterapii) dosáhla touto léčbou úplného či alespoň částečného ústupu onemocnění a někteří žijí v době zveřejnění studií bez známek nemoci.

Význam těchto zjištění je několikerý. Vedle naděje na úspěšné léčení dosud obtížně ovlivnitelné nemoci zde máme i další možnost protivirového léku, původně vyvinutého pro onemocnění jiné. Kromě toho kombinace azidothyminu s interferonem alfa potvrzuje roli imunoterapie v léčbě hematologických nádorů (interferon alfa se zatím osvědčil zejména u tzv. „vlasaté“ leukemie a někdy se používá i v léčbě chronické myeloidní leukemie). Nejde přitom o odklon od dosud dominantní léčby cytostatiky (bez těch se ještě asi dlouho neobejdeme), ale o její užitečné doplnění.

Jak však připomíná dr. Gallo, autor úvodníku k zmíněným studiím, zveřejněné úspěchy by neměly odvést pozornost lékařů od toho, že ATL je virovým onemocněním, kterému je možno předcházet zatím zejména důslednou kontrolou krevních derivátů a sexuální osvětou, v budoucnosti se však počítá také s možností zavedení účinné vakciny. Čerstvé práce ukazují, že efektivní vakcinu proti HTLV-1 bude možné vyvinout. Bylo by pěkné, kdyby se i zde naplnila podobnost obou zmiňovaných onemocnění a kdyby pokroky dosažené při výrobě této vakciny napomohly též vývoji dlouho a toužebně očekávané vakciny proti aidsu.

The New Engl. J. of Medicine 332, 29, 1995/6, str. 1744 – 1748, 1783 – 1785