Aktuální číslo:

2018/5

Téma měsíce:

Bolest

Propleteně

 |  5. 10. 1995
 |  Vesmír 74, 587, 1995/10

Latinskému slovu „contextus″ by odpovídalo nejspíše české „propleteně, spleteně dohromady″. Jedna každá věc včetně člověka samého je se světem “propletena″ na tisícerý možný způsob a její vydělení či vyříznutí je spojeno se značnou dávkou energie, umu i násilí. Právě k tomu dochází už při tvoření slov a pojmového rozvržení okolního světa. Ne nadarmo je poznání spojeno tradičně s vyhnáním z ráje, porušením jednoty se světem vydělením z něj a počátkem lidské individuace v protikladu k ostatnímu světu. Matematika, či dokonce číselná mystika kabalistického typu představují asi krajní míru osvobození smyslu od kontextu jevové stránky, výskytu a konkrétního svérázu a darmo nestály u kolébky moderní novověké vědy. Teprve deklarované rozlišení světa na subjekt a objekt přineslo nejen moderní vědu s jejím poznáním věcí extrémně vyvázaných z jejich kontextů, ale i nebývalé osvobození toho, co bylo nazváno subjektem. Archaičtější typy myšlení nerozlišují ostře mezi myšlenkou o věci a věcí samou, nauka splývá se zkoumaným předmětem a hereze či omyl je prohřeškem na věci samé. Teprve poté, co je svět bezezbytku roztržen na dvě poloviny, může si subjekt „subjektivně″ smýšlet, co mu libo. Že je každá věc naukami o ní zpětně formována, uchází při této optice pozornosti. V. Bělohradský darmo nezdůrazňuje osvobodivý aspekt masové mcdonaldovské “kultury″, která vyvazuje jednotlivce právě z kontextu jeho rodinné a kulturní tradice. McLuhan rozlišuje tzv. “horká″ a ″chladná″ média, podle míry potřeby znalosti kontextu k jejich porozumění. Zatímco “horká″ media, např. fotografie, jsou do značné míry srozumitelná bez znalosti kulturního a dobového kontextu, karikatura či symbol nejsou bez jeho povědomí srozumitelné téměř vůbec. Nejchladnějším médiem v tomto pojetí je orální tradice, médiem nejvíce horkým peníze, vyvázané téměř dokonale z kontextů jakýchkoliv.

Archaické vnímání světa, v našich podmínkách hlavně dětské, je výrazně kontextuální, takovýto člověk vztahuje svět na sebe sama, cítí se jím osloven a míněn. I osoby a zvířata ze svého bezprostředního okolí chápe dítě dosti dlouho mimo dosah abstraktních kategorií, pouze v závislosti na kontextu se sebou samým. U dospělých našeho kulturního okruhu je toto chápání zcela raritní a většinou mimovolné. (ředitel jedné německé zoologické zahrady cituje případ starší dámy s psíkem, která na napomenutí, že psi do zooparku nemají přístup, odpověděla: „Jakého psa tu vidíte? Tohle je přece můj Rudi!″)Teprve věda, zkoumající bylinu v herbáři či definovaný bakteriální kmen, zúčtovala s kontextualitou s veškerou rázností. Vědecké zohlednění kontextuality je obtížné a ekologie, biocenologie či etologie jsou nauky s mnohem více úskalími než třeba systematika či molekulární biologie. Lidé s vědeckým tréningem ostatně také mnohem lépe než jiní snášejí vlastní vyvázání z kontextů, např. vytržení z prostředí či osobních vazeb – snad je to hezká ukázka toho, že zacházení se světem i se sebou samým bývá v zásadě totožné. Některé kulturní okruhy mají k abstrakcím a vyvazování z kontextu mimořádně blízko – např. židovský či arabský, jiné mimořádně daleko, např. cikánský (blíže viz Komárek S., Neubauer Z.: Lejzr a smrž, Tvar 25/93: 1-2). Německá biologie, tradičně hojně respektující kontexty, padla postupně za oběť biologii anglosaské.

V ryze kontextuálním pohledu na umění není rozdílu mezi uměním a kýčem – důležitý je pouze emocionální prožitek či vazba na určitou situaci. Teprve metody pracující s odstupem a přerušením bezprostřednosti – kritika, kunsthistorie – mohou tyto kategorie zavádět a zacházet s předmětem šetření poněkud podobně jako věda se svými objekty.

Zdá se, že vyvázanost z kontextů obecně má v civilizačním procesu stoupající tendenci – televizní seriál vítězí nad lokální báchorkou, matematické modelování nad verbálním popisem, který předtím zvítězil nad prostým nazíráním. Srdce si však z jakéhosi důvodu kontextualitu žádá a z této příčiny se jeví dětství, divošství a šerý dávnověk dobou rajskou.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Pavel Pipek  |  12. 5. 2018
Sotva se Novozélanďané pochlubili úspěšnou eradikací myší z Ostrova protinožců (viz Vesmír 97, 264, 2018/5), přišli ochranáři z Jižní Georgie...
Ochota zabíjet

Ochota zabíjet

Marek Janáč  |  2. 5. 2018
My lidé se nevraždíme jen tak. Máme své preference při tom, koho zabít a koho ušetřit. Když už překročíme psaná i nepsaná většinová pravidla...
Antropologie bolesti

Antropologie bolesti

Martin Soukup  |  2. 5. 2018
Bolest má krom jiných hledisek i svůj antropologický rozměr. Z mezikulturního srovnání v historii i v současnosti je evidentní, že bolest je v...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné