Propleteně

Latinskému slovu „contextus″ by odpovídalo nejspíše české „propleteně, spleteně dohromady″. Jedna každá věc včetně člověka samého je se světem “propletena″ na tisícerý možný způsob a její vydělení či vyříznutí je spojeno se značnou dávkou energie, umu i násilí. Právě k tomu dochází už při tvoření slov a pojmového rozvržení okolního světa. Ne nadarmo je poznání spojeno tradičně s vyhnáním z ráje, porušením jednoty se světem vydělením z něj a počátkem lidské individuace v protikladu k ostatnímu světu. Matematika, či dokonce číselná mystika kabalistického typu představují asi krajní míru osvobození smyslu od kontextu jevové stránky, výskytu a konkrétního svérázu a darmo nestály u kolébky moderní novověké vědy. Teprve deklarované rozlišení světa na subjekt a objekt přineslo nejen moderní vědu s jejím poznáním věcí extrémně vyvázaných z jejich kontextů, ale i nebývalé osvobození toho, co bylo nazváno subjektem. Archaičtější typy myšlení nerozlišují ostře mezi myšlenkou o věci a věcí samou, nauka splývá se zkoumaným předmětem a hereze či omyl je prohřeškem na věci samé. Teprve poté, co je svět bezezbytku roztržen na dvě poloviny, může si subjekt „subjektivně″ smýšlet, co mu libo. Že je každá věc naukami o ní zpětně formována, uchází při této optice pozornosti. V. Bělohradský darmo nezdůrazňuje osvobodivý aspekt masové mcdonaldovské “kultury″, která vyvazuje jednotlivce právě z kontextu jeho rodinné a kulturní tradice. McLuhan rozlišuje tzv. “horká″ a ″chladná″ média, podle míry potřeby znalosti kontextu k jejich porozumění. Zatímco “horká″ media, např. fotografie, jsou do značné míry srozumitelná bez znalosti kulturního a dobového kontextu, karikatura či symbol nejsou bez jeho povědomí srozumitelné téměř vůbec. Nejchladnějším médiem v tomto pojetí je orální tradice, médiem nejvíce horkým peníze, vyvázané téměř dokonale z kontextů jakýchkoliv.

Archaické vnímání světa, v našich podmínkách hlavně dětské, je výrazně kontextuální, takovýto člověk vztahuje svět na sebe sama, cítí se jím osloven a míněn. I osoby a zvířata ze svého bezprostředního okolí chápe dítě dosti dlouho mimo dosah abstraktních kategorií, pouze v závislosti na kontextu se sebou samým. U dospělých našeho kulturního okruhu je toto chápání zcela raritní a většinou mimovolné. (ředitel jedné německé zoologické zahrady cituje případ starší dámy s psíkem, která na napomenutí, že psi do zooparku nemají přístup, odpověděla: „Jakého psa tu vidíte? Tohle je přece můj Rudi!″)Teprve věda, zkoumající bylinu v herbáři či definovaný bakteriální kmen, zúčtovala s kontextualitou s veškerou rázností. Vědecké zohlednění kontextuality je obtížné a ekologie, biocenologie či etologie jsou nauky s mnohem více úskalími než třeba systematika či molekulární biologie. Lidé s vědeckým tréningem ostatně také mnohem lépe než jiní snášejí vlastní vyvázání z kontextů, např. vytržení z prostředí či osobních vazeb – snad je to hezká ukázka toho, že zacházení se světem i se sebou samým bývá v zásadě totožné. Některé kulturní okruhy mají k abstrakcím a vyvazování z kontextu mimořádně blízko – např. židovský či arabský, jiné mimořádně daleko, např. cikánský (blíže viz Komárek S., Neubauer Z.: Lejzr a smrž, Tvar 25/93: 1-2). Německá biologie, tradičně hojně respektující kontexty, padla postupně za oběť biologii anglosaské.

V ryze kontextuálním pohledu na umění není rozdílu mezi uměním a kýčem – důležitý je pouze emocionální prožitek či vazba na určitou situaci. Teprve metody pracující s odstupem a přerušením bezprostřednosti – kritika, kunsthistorie – mohou tyto kategorie zavádět a zacházet s předmětem šetření poněkud podobně jako věda se svými objekty.

Zdá se, že vyvázanost z kontextů obecně má v civilizačním procesu stoupající tendenci – televizní seriál vítězí nad lokální báchorkou, matematické modelování nad verbálním popisem, který předtím zvítězil nad prostým nazíráním. Srdce si však z jakéhosi důvodu kontextualitu žádá a z této příčiny se jeví dětství, divošství a šerý dávnověk dobou rajskou.