Roviny Času

Při pohledu na jakoukoli věc, ať už přírodninu či umělý výrobek, lze s výkladem jejího smyslu naložit dvěma zásadně odlišnými způsoby, řekněme "synchronně" a "diachronně". První z nich odvozuje smysl, fungování a provázanost dotyčné věci, třeba divizny či kafemlejnku, pouze z aktuální, právě vnímatelné časové roviny a vnímá a vykládá věc a její přirozenost jen z ní samé. Druhá perspektiva pak sleduje ve všech nějak nepřímo dostupných časových rovinách geologickou či kulturně historickou evoluci divizen či kafemlejnků a náš konkrétní exemplář vykládá jako její speciální případ, do celé historie-příběhu nějak zařaditelný. U různých lidí i u různých kultur lze pozorovat lepší vztah k tomu či onomu způsobu interpretace. Mnohé doby měly pro časovou dimenzi a vědomí kvalitativní rozdílnosti různých dob jen málo smyslu. Evropský středověk patří mezi ně – stačí se podívat na kterýkoli obraz představující třeba narození Páně – Betlém a jeho obyvatelé jsou kresleni naprosto shodně s městy a lidmi tehdy současnými. Stopy citu pro historický aspekt světa pomalu přibývají během novověku, ale teprve samý konec 18. století a první polovina století 19. přinášejí náhlý výbuch zájmu o "diachronní" interpretace. Prudce rostoucí zájem o archeologii, národní minulost vůbec a též o historickou geologii a paleontologii náhle nechává otevřít zcela novou dimenzi světa. Velmi se oživuje zájem nejen o historii operující s velkými časovými dimenzemi, ale i o změny a přeměny v čase zcela přehlédnutelné – třeba o embryologii a individuální ontogenezi organizmů vůbec. Pouze z tohoto myšlenkového základu mohla vyrůst idea evoluce organizmů, ať už ve své lamarckovské, či v darwinovské formě. Nedá se snad říci, že by všem předcházejícím dobám smysl pro diachronii, historickou příběhovost a proměnlivost světa zcela chyběl, ale realizoval se většinou tvořením a vyvstáváním příběhu (ve smyslu "poesis") v mytologii či ságách bez systematického hledání konkrétních hmotných či pramenných podkladů, o které se moderní příběhy o minulosti opírají, či aspoň se okolo nich po způsobu břečťanu pnou. I příběh utkaný bez podrobnější rešerše hmotných pozůstatků minulosti plní stejně dobře svůj úkol, osvětlit původ toho kterého zvířete, věci či národa.

Je pozoruhodné, že ve dvacátém století, a zejména pak po druhé světové válce, smysl pro historickou dimenzi opět poněkud ochabuje a nejdynamičtější obory vědy, např. molekulární biologie, opět interpretují předměty svého zkoumání převážně z nich samých.