Jak psát populárně?

Mám na mysli to, jak psát o odborných a vědeckých tématech tak, aby článku nebo i rozsáhlejší práci porozuměli takoví čtenáři, kteří nejsou specialisty v daném oboru, ale mají zájem o něj i předpoklady věci porozumět – tedy např.

čtenáři Vesmíru. Dnes se ve světě o popularizaci hodně mluví a píše, vznikají i praktické příručky. Má dlouholetá pozorování článků v našem časopise mě přesvědčují o tom, že vedle autorů, kteří mezi textem vědeckým a textem popularizačním valný rozdíl nečiní, objevují se i opravdu dobří popularizátoři, kteří si uvědomují, pro koho píší, a mají zřejmě zájem na tom, aby si vzdělaný laik z jejich výkladu něco odnesl.

Když se zamýšlím nad tím, v čem se takovéto zdařilé články liší od textů po stránce popularizační málo vhodných, docházím k několika postřehům.

Především by se autoři měli zbavit pocitu, že zjednodušením a zpřístupněním svého výkladu se nějak zpronevěří vědecké přesnosti a úplnosti. Ve skutečnosti však i tehdy, když nebudu užívat všech v dané vědecké oblasti zavedených termínů (často cizího původu), ustálených spojení a obratů a nahradím je přístupnějšími, když nepovím vše (někdy i zdaleka ne vše), co o daném jevu či problému vím, mohu přesto podat výklad dostatečně věrohodný a nezkreslený. V tom právě záleží jedna ze základních dovedností popularizace: povědět zjednodušeně, přístupně, aniž tím utrpí vlastní správnost výkladu.

Prakticky to znamená uvádět jen věci podstatné, důležité a z nepodstatných vybrat jen ty, které mohou být pro laika zajímavé, neboli poznatky hierarchizovat. Znamená to, že jevy, které mají povahu věcí vedlejších, ale jejichž úplné vypuštění by mohlo celkový výklad zkreslit i vážněji znepřesnit, je třeba vhodným způsobem upozadit . (Uvést je např. jen ve vedlejší větě přívlastkové nebo naznačit adjektivem nebo adverbiem, které sice laikovi mnoho nepovědí, ale odborník vyrozumí, jaký poznatek za nimi stojí, a nebude moci vinit autora z neznalosti.)

Druhou doporučeníhodnou popularizátorskou taktikou je nehýřit speciální terminologií (zejména cizí), dávat přednost názvům domácím (pokud to jde a je nasnadě, že jim čtenář snáze porozumí) a nebát se ani užít názvu obecnějšího, méně speciálního, zato však snadněji pochopitelného (tím nemusí dojít k žádnému nežádoucímu zkreslení). Tak např. odezva se lépe hodí než responze a rozmanitost lépe než diverzita. Je také dobrým zvykem vysvětlit čtenáři význam speciálního, většinou cizího termínu (zpravidla v závorce). Opět pár příkladů: „dochází k tetanu (permanentnímu stahu, svalové křeči)“ – „skutela (scutellum – hřbetní štítek na hrudi)“ – „MHC-glykoproteiny (centrální molekuly imunitního systému)“ – „NK-buňky (»přirození zabíječi«)“ – „standardní genové knokautování (termín knokaut se v odborné literatuře běžně používá ve významu umělé inaktivace určitého genu nebo genů)“ – „opsonizační efekt (tj. zlepšení fagocytózy)“.

Dále není rozhodně na škodu, jestliže autor přiblíží čtenáři jisté chemické či fyzikální nebo biologické procesy tím, že užije názorného slovesa nebo obratu z běžného života a jazyka (mívají leckdy poněkud metaforický charakter a někdy se hodí dát je do uvozovek). Několik pěkných příkladů z nedávného čísla našeho časopisu: „tkáň je doslova napěchována mitochondriemi ...“ – „oxidace je odpřažena od fosforylace“ – „množství vzniklého tepla závisí na přísunu substrátu, podobně jako když přikládáme uhlí do kamen“ – „organizmus by se mohl doslova uvařit“ – „energie se neukládá v jejich těle ve formě zásob, ale »vyvětrává« z těla ...“ – „žádný hmyz neudržuje trvale vyšší tělesnou teplotu a zůstává »studený« až do té doby, než ...“ – „»předstartovní« zahřívání včel ...“ – „aorta je tu poskládána do devíti smyček“ – „jejich »provozní teplota«“ – „nezvyšují svoji hmotnost – netloustnou“.

Ale abych se nakonec vrátil k počátku: základní devízou autorů popularizující literatury by mělo být: mít při psaní na mysli laického čtenáře (stejně jako vědu a méně než sebe).