Násilí na obrazovkách

Čtyřicet let výzkumu, více než 3 000 vědeckých prací uvedených v mezinárodní bibliografii a výrok L. D. Erona, jednoho z vedoucích amerických psychologů, při slyšení před Kongresem USA jednoznačně dokazují souvislost mezi násilím uváděným na televizních obrazovkách a násilným chováním lidí, kteří je sledují (The Lancet 343, s. 127, 1994). „Vědecká diskuse na toto téma skončila,“ řekl Eron.

2. 4. 1992 bylo na deseti kanálech washingtonské televize mezi 6. – 24. hodinou ke spatření (mimo zprávy) 138 vražd, 333 přestřelek, 175 útoků bodnou zbraní nebo tupým předmětem. Mezi 6. – 9. hodinou ranní bylo vysíláno 475 scén fiktivního násilí (160/hod), dalších 574 násilných činů televize vysílala mezi 14. – 17. hod (190/hod), tedy v době, kdy televizi sleduje největší počet dětí. Vysílání se důsledně vyhýbalo skutečnosti: polovina případů násilného chování neměla za následek poranění, k nimž by ve skutečnosti vedla, dalších 25 % poranění, která by z nich vyplynula, nebylo vidět, 83 % násilných scén bylo uvedeno bez jakéhokoli odstupu nebo posouzení. Americké děti sledují televizi 2 – 4 hodiny denně. Do věku 11 let shlédnou 8 000 televizních vražd a 100 000 dalších násilných scén.

V padesátých letech Kongres USA zjistil, že televizní násilí zabírá v nejsledovanějších hodinách 16 % času, v r. 1961 zabíralo 50 % času. V letech 1967 až 1990 televize v nejsledovanějších hodinách ukazovala v 70 – 80 % času alespoň jedenkrát, že herec „jasně ohrožuje další postavu poraněním nebo zabitím.“ V osmdesátých letech stoupla četnost násilných scén o dalších 36 %. Naše televize a videoprůmysl začínají následovat velký vzor. Měli bychom se bránit.