1)" /> Konečné řešení1) - Časopis Vesmír

Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Konečné řešení1)

 |  5. 9. 1994
 |  Vesmír 73, 528, 1994/9

Lidský vztah k diverzitě, k mnohosti, mnohotvarosti je více než dvojznačný. Na jedné straně potěšení z různorodosti v užitém umění i v přírodě, z rozmanitosti květin, tvarů nádob, stavebních slohů atd., na druhé straně touha po jednotnosti, uniformitě, monokulturním rozprostranění „toho pravého“. Touha po jednom Ovčinci a jednom Pastýři, po konečném oddělení koukolu od pšenice a jeho likvidaci, se táhne dějinami od nepaměti a snahy o její uskutečnění neustávají, ač minimálně od biblických dob se ví, že radikální pokusy o pletí polí všeho druhu ve vegetační době musejí zákonitě skončit nezdarem. Vztahy k mnohosti prodělávají v dějinách jakousi cyklicitu. V každodenní praxi důležitější a lépe sledovatelný je zejména vztah k pluralitě etnické a národnostní, kolísající mezi dobře zastřeným, špatně zastřeným a zcela otevřeným nepřátelstvím ke všemu cizímu (upřímně prožívaná tolerance je vždy plodem dlouhodobých kultivací a překvapivě často taje jako sníh na slunci v okamžiku, kdy podmínky poněkud vybočují z běžných mezí a dochází na lámání chleba; nedůvěru ke všemu cizímu, pravý to plod lidské přirozenosti, pěstovat netřeba, je dost práce na tom, udržet ji v únosných mezích).

Je přímo prapůvodní daností, která se musí výchovou pracně přemáhat, že za lidi v užším slova smyslu jsou pokládáni jen ti, kdo jsou s usuzovatelem pokud možno ve všem stejní. Název sebe sama mnoha tzv. přírodních národů znamená prostě „lidé“ a tato kvalita je jiným upírána. Měřítkem byla nezřídka i možnost komunikace; s praslovanskou prostotou to podnes prozrazují výrazy jako Slovan (ten, který umí mluvit, zná slova) a Němec (opak téhož, ten němý); ostatně i řecké barbaros znamenalo cosi jako brebtající, koktající – prostě ten, kdo neumí mluvit po helénsku. Je pozoruhodné, že otřesné zkušenosti poslední světové války vcelku nevedly k vážnému pokusu o překonání požadavku stejnosti jakožto předpokladu lidství a rovných práv. Výsledkem snahy o nápravu bylo nikoli uznání (myslím citově zažité) nároku na plné lidství v celé rozmanitosti jeho manifestací, jako spíš úmyslné popírání jakýchkoliv rozdílů mezi národy a rasami. Říci na plná ústa, že subsaharský Afričan je černý, se stalo jaksi nevhodným; stále ještě jako by se tím říkalo, že je méně-cenný 2). Na to, že i v dobrém úmyslu šířená přetvářka přináší po čase hořké plody, se v danou chvíli nemyslí.

Neméně zajímavý, i když s každodenností a politickými zvraty méně propojený, je lidský vztah k diverzitě v živé přírodě. Některé epochy, například evropský středověk, ji, alespoň ze strany dobové učenosti, téměř ignorovaly – o jednotlivostech, jak známo, žádná věda není, pouze o obecninách.

Teprve renezance oživila zájem o jednotlivé, a ten s různými výkyvy rostl téměř až do konce minulého století. Potom se tato tendence začala zase obracet a dnes už je opět na straně obecného proti speciálnímu. Paralelně se zájmem o jednotlivosti se ve společnosti postupně zdokonaluje i pozorovací talent, ale obojí zároveň i upadá. Je třeba pozoruhodné, jak kusé a obtížně identifikovatelné jsou konkvistadorské popisy i těch nejnápadnějších amerických zvířat z počátku 16. století. Postupný úpadek zájmu o systematické disciplíny v biologii a v posledku o diverzitu v živé přírodě vůbec má ještě jeden pozoruhodný aspekt, a sice souběžný rozklad diverzity samé (na příkladu např. tropických pralesů) i nauky o ní, aniž by mezi obojím byla nějaká očividná příčinná souvislost. Po dokonaném díle už stačí jen nikomu nic neříkající sbírky přírodnin a zažloutlou literaturu o nich pomalu odsouvat do odlehlejších a odlehlejších skladišť, a poté je – už stejně k nepotřebě – vyvézt někam na skládku. Je ostatně podivuhodné, jak silnou tendenci samy sebe naplňovat jeví myšlenky jednou vržené do prostoru, jak přesně, jako dózický klíč do zámku, zapadají do lidských myslí a stimulují je ke své realizaci i proti jejich vlastní vůli. Není právě v těchto proroctvích, která sama sebe naplňují, podstata slovní magie?

Kromě vývojového cyklu nauk, který je nechává rozkvétat a zase mizet (povážlivý pokles znalostí latiny a např. teologické problematiky v populaci v porovnání se 14. stoletím málokoho sám o sobě udivuje), je tu ještě jedna komponenta, relativně nová. Nauka, která do určitého stupně vyčerpala své vývojové možnosti a nemůže už dále prudce expandovat (a to systematika a znalost biologických forem nepochybně udělala), není dnes schopna udržet se v obecném povědomí a rychle mizí. Je tu určitá paralela se situací na trhu průmyslového zboží – firma, která přestává expandovat, je tím už ohrožena na bytí. Z planetárního hlediska je tento trend zcela nepřehlédnutelný a nemá význam se zabývat handrkováním, kdo na národní či regionální úrovni je za něj odpovědný. Leží ostatně zcela v linii jiných proudů ducha doby. Jednak odpovídá obecně civilizační touze po usměrňování (je typické, že třeba dnešní zemědělství hubí plevele i tam, kde podstatně nesnižují výnos hlavní plodiny – plevel prostě na pole nepatří už z principu). Zatímco tasmánský a irský florista stěží najdou společnou řeč, lze několik málo modelových organizmů pohodlně zkoumat a mluvit o nich kdekoli. Za druhé – a to je snad ještě důležitější – odpovídá současnému trendu odvratu od tělesnosti a od hmatatelně konkrétního. I těch několik málo živých organizmů lze postupně nahradit vhodným simulačním programem, a tím jsme se obtížného a nejednoznačného živého bytí zbavili definitivně. Grémia plánovačů budoucích trendů zasedají a guatemalští peóni vypalují zase další kus džungle. Zdá se, že kýžená stejnorodost už pomalu přichází. Její v šeru se ztrácející kořen je temný a v posledku vězí v duši každého z nás.

Poznámky

1) český překlad německého Endlösung, neblaze proslulého eufemizmu poslední světové války (a také název knihy Miroslava Kárného “Konečné řešení“, Academia Praha 1991; pozn. red.)
2) I zde je samozřejmě od nepaměti patrný emocionální protiproud – od podivu nad cizími mravy a obyčeji a cestování za nimi až po nadšené obhlížení zajatých Indiánů či Mouřenínů na trhu a lapání každého i triviálního projevu lidství z jejich strany. Pokud však Mouřenínů v městě přibývá a chtěli by třeba i sedět v městské radě, zájem prudce opadá až k lhostejnosti. Všední, a přece emocionálně velmi silný poznatek, že i Číňan ráno vstává, snídá a odchází do práce, nám ho sice poněkud přibližuje, k nahlédnutí do spletité odlišnosti čínského myšlení a kulturní tradice nám však nepomůže.

Citát

LADISLAV TONDL, Věda, technika a společnost, Filosofia, Praha 1994, s. 60

Říkáme-li, že pro vědu konce století je charakteristický vstup některých nových hodnot do vědeckého a technického myšlení, nechceme tím popírat skutečnost, že toto myšlení bylo vždy spojeno s řadou rozmanitých hodnot. Jde např. o hodnoty spojené s prioritou, publikačním ohlasem, s oceněním nejrůznějšího druhu, s rychlostí úspěšného využití výsledků apod. Zcela nejvyšší hodnotou vědy vždy byla, je a musí být hodnota pravdy, a to bez ohledu na to, komu se líbí nebo nelíbí, komu je prospěšná nebo neprospěšná. Antické “amicus mihi Plato, magis amica veritas“ je tudíž nejvyšším hodnotovým principem všech kognitivních činností, a to ve vědě i mimo vědu...

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné