Konečné řešení¹⁾

Lidský vztah k diverzitě, k mnohosti, mnohotvarosti je více než dvojznačný. Na jedné straně potěšení z různorodosti v užitém umění i v přírodě, z rozmanitosti květin, tvarů nádob, stavebních slohů atd., na druhé straně touha po jednotnosti, uniformitě, monokulturním rozprostranění „toho pravého“. Touha po jednom Ovčinci a jednom Pastýři, po konečném oddělení koukolu od pšenice a jeho likvidaci, se táhne dějinami od nepaměti a snahy o její uskutečnění neustávají, ač minimálně od biblických dob se ví, že radikální pokusy o pletí polí všeho druhu ve vegetační době musejí zákonitě skončit nezdarem. Vztahy k mnohosti prodělávají v dějinách jakousi cyklicitu. V každodenní praxi důležitější a lépe sledovatelný je zejména vztah k pluralitě etnické a národnostní, kolísající mezi dobře zastřeným, špatně zastřeným a zcela otevřeným nepřátelstvím ke všemu cizímu (upřímně prožívaná tolerance je vždy plodem dlouhodobých kultivací a překvapivě často taje jako sníh na slunci v okamžiku, kdy podmínky poněkud vybočují z běžných mezí a dochází na lámání chleba; nedůvěru ke všemu cizímu, pravý to plod lidské přirozenosti, pěstovat netřeba, je dost práce na tom, udržet ji v únosných mezích).

Je přímo prapůvodní daností, která se musí výchovou pracně přemáhat, že za lidi v užším slova smyslu jsou pokládáni jen ti, kdo jsou s usuzovatelem pokud možno ve všem stejní. Název sebe sama mnoha tzv. přírodních národů znamená prostě „lidé“ a tato kvalita je jiným upírána. Měřítkem byla nezřídka i možnost komunikace; s praslovanskou prostotou to podnes prozrazují výrazy jako Slovan (ten, který umí mluvit, zná slova) a Němec (opak téhož, ten němý); ostatně i řecké barbaros znamenalo cosi jako brebtající, koktající – prostě ten, kdo neumí mluvit po helénsku. Je pozoruhodné, že otřesné zkušenosti poslední světové války vcelku nevedly k vážnému pokusu o překonání požadavku stejnosti jakožto předpokladu lidství a rovných práv. Výsledkem snahy o nápravu bylo nikoli uznání (myslím citově zažité) nároku na plné lidství v celé rozmanitosti jeho manifestací, jako spíš úmyslné popírání jakýchkoliv rozdílů mezi národy a rasami. Říci na plná ústa, že subsaharský Afričan je černý, se stalo jaksi nevhodným; stále ještě jako by se tím říkalo, že je méně-cenný ²⁾. Na to, že i v dobrém úmyslu šířená přetvářka přináší po čase hořké plody, se v danou chvíli nemyslí.

Neméně zajímavý, i když s každodenností a politickými zvraty méně propojený, je lidský vztah k diverzitě v živé přírodě. Některé epochy, například evropský středověk, ji, alespoň ze strany dobové učenosti, téměř ignorovaly – o jednotlivostech, jak známo, žádná věda není, pouze o obecninách.

Teprve renezance oživila zájem o jednotlivé, a ten s různými výkyvy rostl téměř až do konce minulého století. Potom se tato tendence začala zase obracet a dnes už je opět na straně obecného proti speciálnímu. Paralelně se zájmem o jednotlivosti se ve společnosti postupně zdokonaluje i pozorovací talent, ale obojí zároveň i upadá. Je třeba pozoruhodné, jak kusé a obtížně identifikovatelné jsou konkvistadorské popisy i těch nejnápadnějších amerických zvířat z počátku 16. století. Postupný úpadek zájmu o systematické disciplíny v biologii a v posledku o diverzitu v živé přírodě vůbec má ještě jeden pozoruhodný aspekt, a sice souběžný rozklad diverzity samé (na příkladu např. tropických pralesů) i nauky o ní, aniž by mezi obojím byla nějaká očividná příčinná souvislost. Po dokonaném díle už stačí jen nikomu nic neříkající sbírky přírodnin a zažloutlou literaturu o nich pomalu odsouvat do odlehlejších a odlehlejších skladišť, a poté je – už stejně k nepotřebě – vyvézt někam na skládku. Je ostatně podivuhodné, jak silnou tendenci samy sebe naplňovat jeví myšlenky jednou vržené do prostoru, jak přesně, jako dózický klíč do zámku, zapadají do lidských myslí a stimulují je ke své realizaci i proti jejich vlastní vůli. Není právě v těchto proroctvích, která sama sebe naplňují, podstata slovní magie?

Kromě vývojového cyklu nauk, který je nechává rozkvétat a zase mizet (povážlivý pokles znalostí latiny a např. teologické problematiky v populaci v porovnání se 14. stoletím málokoho sám o sobě udivuje), je tu ještě jedna komponenta, relativně nová. Nauka, která do určitého stupně vyčerpala své vývojové možnosti a nemůže už dále prudce expandovat (a to systematika a znalost biologických forem nepochybně udělala), není dnes schopna udržet se v obecném povědomí a rychle mizí. Je tu určitá paralela se situací na trhu průmyslového zboží – firma, která přestává expandovat, je tím už ohrožena na bytí. Z planetárního hlediska je tento trend zcela nepřehlédnutelný a nemá význam se zabývat handrkováním, kdo na národní či regionální úrovni je za něj odpovědný. Leží ostatně zcela v linii jiných proudů ducha doby. Jednak odpovídá obecně civilizační touze po usměrňování (je typické, že třeba dnešní zemědělství hubí plevele i tam, kde podstatně nesnižují výnos hlavní plodiny – plevel prostě na pole nepatří už z principu). Zatímco tasmánský a irský florista stěží najdou společnou řeč, lze několik málo modelových organizmů pohodlně zkoumat a mluvit o nich kdekoli. Za druhé – a to je snad ještě důležitější – odpovídá současnému trendu odvratu od tělesnosti a od hmatatelně konkrétního. I těch několik málo živých organizmů lze postupně nahradit vhodným simulačním programem, a tím jsme se obtížného a nejednoznačného živého bytí zbavili definitivně. Grémia plánovačů budoucích trendů zasedají a guatemalští peóni vypalují zase další kus džungle. Zdá se, že kýžená stejnorodost už pomalu přichází. Její v šeru se ztrácející kořen je temný a v posledku vězí v duši každého z nás.