Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Smrt, vymírání a odumírání

 |  5. 8. 1994
 |  Vesmír 73, 423, 1994/8

...jsou živi smrtí těch druhých

jsou mrtvi životem těch prvních.

Hérakleitos

Řekne se smrt a jímá nás ostych a děs. Děláme vše, abychom se jí vyhnuli nebo ji oddálili, nemuseli o ní mluvit ani na ni myslet. Raději o ní ani nežertujeme a chodíme kolem ní po špičkách, jako by nebyla. Své mrtvé nazýváme zesnulými či odšedšími, litujeme je, uctíváme a příčí se nám, když se s jejich pozůstatky zachází jinak, než stanoví rituál.

Nedávno jsem v Mladé frontě četl větu: „Proto soudní lékaři zkoušeli na demonstrativní mrtvole výdrž lebky tím, že do ní několikrát udeřili právě lahví od coca-coly.1) Teď pozorujte svou vlastní reakci na tuto větu! Jsou nejspíš dvě možnosti: buď vás něco rozčílí - bezcitní soudní lékaři, možná ten redaktor, který to napsal, ba i já, který mu to vytrhl z kontextu, - anebo se zasmějete, což však je, jak známo, smích před čímsi obranný. Nevylučuji ještě třetí možnost, že jako dítě racionalizmu zapudíte všechny tyto emoce a potěší vás další pokrok lidského poznání: budeme vědět, co lidská lebka vydrží. Jak užitečné!

Jsou tři druhy smrti, které mají spolu málo společného, soudě aspoň podle toho, jak se k nim stavíme. Moje smrt, lidská smrt a biologická smrt. O prvé mluvit neumím, o druhé nechci, zbývá ta třetí. A pak opět lze rozlišovat: smrt buňky, smrt jedince, smrt druhu, smrt všeho živého. Nebo jinak: smrt zevnitř (úbytě) a smrt zvenku (nehoda).

V prvních minutách tohoto roku nám na zahradě spadla jabloň. Nebyl vítr, rozhodla se sama. Pravda, vyrostla do velkého sklonu, a tak její vlastní váha udělala své. Nazval bych to smrtí zevnitř, protože gravitace sama o sobě nezabíjí a vinu nesou nejspíše nějaké ty buňky dole u kořene, které už nemohly dál. Říkám vinu, ale možná je to zásluha. Jabloně mají růst rovně a pád té naší (i když byla naše) třeba přispěl svým drobným dílem k očistě druhu. Tak soudí biolog, vezmeme-li ho doslova.

V tomto čísle si přečtete dva příspěvky, které mluví o vymírání druhů (od J. Krhovského, Vesmír 73, 435, 1994/8 a od Z. Ročka, Vesmír 73, 443, 1994/8.) „Vymírání druhů je obdobou smrti jedinců,“ čteme. Myslím, že to lze zobecnit: vezměme čtyři úrovně - buňky, jedince, druhy a biosféru. A pak vždy to, co je smrtí na některé úrovni, lze nazvat vymíráním z hlediska úrovně nižší a odumíráním z hlediska úrovně vyšší. Protože jsme jedinci, mluvíme o odumírání buněk a vymírání druhů. Kdybychom mluvili za druhy - za jakési bytosti vyššího řádu 2) - snad bychom mluvili o odumírání jedinců a vymírání biosféry.

Zdá se dokonce, že role smrti je v jednotlivých úrovních (ve vztahu k sousedním úrovním) podobná. Smrt (špatných) buněk může být blahodárná pro život jedince. Smrtí (špatných) jedinců se adaptuje druh k lepšímu přežití. Smrtí (špatných) druhů se vyvíjí biosféra. (Jeden rozdíl: na úrovni buněk a jedinců jako by smrt byla nutná, na vyšších úrovních nikoliv. Nevím - možná, že se nám to jen tak zdá.) Je to vše možná jen takové hraní s pojmy, ale jedno je z toho vidět: jistá asymetrie co do hodnocení smrti směrem dolů oproti směru vzhůru. Jako by přežití na vyšší úrovni bylo podmíněno smrtí na úrovni nižší. Paradox oběti.

Podobným hierarchickým pohledem na přírodu se obírali mnozí (např. A. Koestler 3) mluví o “holarchii“ organizujících se jednotek na různých úrovních; každá jednotka - „holon“ - žije ve věčném dilematu mezi altruizmem a egoizmem). Myslím však, že je to téma zdaleka ještě nevyčerpané.

Poznamenejme, že naše výše uvedená hierarchie může být i bohatší; například mezi jedince a druhy lze vřadit kolonie nebo státy a nad úrovní druhů jsou vyšší taxony (ty jsou však do jisté míry závislé i na nás - všimněte si pointy Ročkova článku: zda ještěři vymřeli závisí na tom, co systematici nazvou ještěry).

Opakem biologické smrti, tak jak o ní mluvím zde, není život, nýbrž množení. Množení opět na všech úrovních (kromě té nejvyšší); na úrovni druhů se mluví o diverzifikaci. Je to právě souboj a současně souhra smrti s množením, co je základním principem řádu života uprostřed entropického nepořádku. Dokonce se to na tom nepořádku přiživuje: množení je nepřesné k horšímu stejně jako k lepšímu, zatímco smrt má ráda to horší. (Nemůže jinak: horším nazýváme to, co má ráda smrt.)

Dívám se z okna. Jabloň plná jablek, ač vyvrácena. Snad přemůže svou vlastní smrt.

Poznámky

1) MF Dnes, 9. 5. 1994
2) Srov. můj úvodník, Vesmír 72, 663, 1993/12
3) A. Koestler, Janus: Summing Up, Random House, New York 1978; viz též můj úvodník, Vesmír 71, 3, 1992/1
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné