Rehabilitace rehabilitace

Ty, kteří znají Vladimíra Škodu, českého umělce žijícího v Paříži od r. 1967, a kteří si třeba všimnou toho, že Škoda je prvním „exilovým“ umělcem, kterého ve Vesmíru představujeme, by mohlo napadnout, že teď půjde o rehabilitaci tohoto sochaře a o rehabilitaci dalších „exilových“ umělců, kteří se objeví na obálkách Vesmíru. Vůbec ne! Vladimír Škoda ani další výtvarníci či spisovatelé, kteří si zvolili život v zahraničí anebo k němu byli donuceni, žádnou rehabilitaci nepotřebují. Vůbec se tohoto slova podle mého mínění používá nevhodně. Slovníky uvádějí, že rehabilitace je „obnovení dobré pověsti“; jenže ti, kteří mají být podle nynějšího úzu „rehabilitováni“, jsou přece právě ti, kteří svou dobrou pověst nikdy neztratili (což je snad přímo podmínka k “rehabilitaci“), takže ji ani nepotřebují obnovovat. Slovo „rehabilitovat“ tak potřebuje také rehabilitaci. Ta opravdová, ta se neděje ani před komisí, ani dekretem, ale je zvratná: obnovit si dobrou pověst.

A další problém je se slovem „exilový“, což je – jak se říkává – technický termín; jeho výpovědní síla je pramalá. A je svým způsobem i urážlivý, protože zavádí jakousi segregaci. Přinejmenším přikládá měřítko dosti vnější.

Potřeboval jsem si to tady všechno odbýt naráz, abych se už k tomu nemusel vracet při představování dalších umělců; prostě: žije a tvoří tam a tam, Olomouc jako Paříž.

Když jsem byl letos zjara v ateliérech Vladimíra Škody a Miloše Cvacha, které skoro sousedí v ulici de l’Ourcq na severovýchodním okraji Paříže, dozvěděl jsem se tam jiný a moc pěkný význam slova „rehabilitace“. Oba ateliéry jsou v řadě domů, které byly rehabilitovány začátkem osmdesátých let. Kdysi to byly tovární haly či sklady a jak se průmysl stěhoval z Paříže, tak architekti vrátili těmto domům dobrou pověst. Nezbourali je, ponechali železné konstrukce a ty znovu vyzdili, nadělali dvorky, stříšky, průchody, schodiště. Je tam prý vždy na sedmdesát bytů, ale každý je nějak individuální, lidé se tam potkávají, znají se, prostě rehabilitován byl i společný prostor, v němž lidé žijí, tedy svět. I náš svět potřebuje takovou rehabilitaci.

A do třetice: Vladimír Škoda rehabilituje koule. Od malinkých až po obrovské, od koulí černých z kovářské dílny až po koule vyleštěné jak šperk (kosmos). A spolu s tím vrací dobrou pověst i všemu tomu, co koule symbolizuje: celistvosti, dokonalosti, sféře nebeské i naší Zemi. A to je ta rehabilitace třetí, asi nejdůležitější, neboť ony první dvě se bez ní neobejdou.