Několik poznámek

1. Úspěšnost politika ve volbách (a s výjimkou extrémních případů – např. občanské či jiné války – vlastně vždycky) závisí pouze na tom, kolik lidí jej podporuje. Naopak je úplně jedno, kolik voličů ho nenávidí. Chci tím říct, že přívrženci a odpůrci se nesčítají (ani neodečítají), nýbrž že se počítají pouze přívrženci. Ještě jinak řečeno: je lépe mít šest set tisíc přívrženců a deset milionů odpůrců, než mít 500 tisíc přívrženců a žádného odpůrce. Obdobně to platí i v jiných oborech.

   Pro úspěšnost autora, zpěváka či hudební skupiny nejsou důležití ti, kdo na ně (popř. na celý jejich žánr) nadávají, ale pouze ti, kdo je poslouchají, popřípadě čtou.

   Jeden můj kamarád soustavně nadává na Vesmír (že je v něm samá biologie a její přidružené disciplíny – etologie, genetika atd.), přesto si ho stále kupuje, protože v něm nachází i obory, které ho zajímají.

   Pro posouzení přínosnosti jednotlivých témat z hlediska časopisu je zkrátka důležitý také pouze „konstruktivní ohlas“. Ten se ale zjišťuje těžko. Snad na to jsou nějaké „sofistikované“ (fujslovo) metody, ale já nevím jaké.

2. Představa, že filozofické problémy jsou „pouze“ jazykovým nedorozuměním, byla společná ranému Wittgensteinovi i neopozitivistům vídeňského kroužku. Zatímco Wittgenstein zvolil řešení „zabývat se filozofickými problémy nemá smysl“, neopozitivisté zaujali konstruktivní postoj. Smyslem filozofie je jazyková nedorozumění odstranit. A pustili se do toho.

   Byla vykonána spousta práce. Byly vymyšleny celé systémy tzv. redukčních vět. Vznikly nové vědní obory (např. semiotika a její podobory sémantika, pragmatika a logická syntax). Vyjasnila se spousta věcí, ale narazilo se také na principiální problémy (např. v souvislosti s Gödelovými větami).

   Ukázalo se, že fundamentální problémy související s logickou analýzou jazyka souvisejí s problémy myšlení a zároveň s charakterem předmětu myšlení, popř. s problematikou jazykem označovaného.

   Původní rigorózní neopozitivizmus se postupně liberalizoval (viz Carnap III. fáze – z této doby pochází článek, na který se odvolávám, a soudobá analytická filozofie). Zkrátka: a) není pravda, že filozofické problémy jsou pouze v jazykovém nedorozumění, b) není pravda, že problémy, které jsou jenom v jazyce, nemají zásadní důležitost. Struktura jazyka souvisí se strukturou množiny všech jsoucen.

3. Navzdory odmítavému stanovisku vedoucího redakce se o filozofických problémech píše, téměř každý úvodník Ivana Havla má netriviální filozofický obsah. Filozofický přesah mívají často i vědecké články. Těžko lze tudíž čtenářům zazlívat, že na ně reagují.
4. Má reakce na recenzování textu dr. Fialou nebyla projevem neúcty k témuž, jen si myslím, že redakční recenze není totéž co oponentura. Zásadní odpůrce teorie relativity, který této teorii rozumí, může přínosně oponovat relativistickým článkům, ale neměl by rozhodovat o tom, co v rámci této teorie má být publikováno. To by měli posoudit relativisté [...]
5. Nestihl jsem prostudovat slovníky, takže se musím spolehnout na svůj jazykový cit.

[...] Mystikou rozumím víru, že existují jevy nebo věci, které jsou rozumem (vědecky?) nepochopitelné, neprozkoumatelné, nenapodobitelné, nevyrobitelné atd. Víra v existenci třeba rusalek nemusí být ještě mystikou, pokud věřící je optimistou co do možnosti vědeckého zkoumání rusalek.

Také si myslím, že dialog mezi scientizmem a mysticizmem, je-li veden rozumně, může na obou stranách rozšiřovat oblast vědění. Tímto způsobem by se mohlo časem i zjistit, která víra je pravdivá. Neboť pravda je jediná jedna.

Navzdory námitkám redakce se dialog postmodernizmus – scientizmus dále šíří. Difundoval i do Respektu...

Redakce: „Diskuse je příliš cenná na to, abychom se navzájem zesměšňovali.“

Dopis dr. Brodského je součástí širší diskuse, kterou redakce a redakční rada vede s bezvýhradnými příznivci, avšak zejména s těmi, kteří vůči časopisu vyslovují různé výhrady. Děkuji za připomenutí beznadějnosti chtít přesvědčit všechny. Mám pouze připomínku k bodu 3: Že úvodníky Ivana M. Havla mají netriviální filozofický obsah či přesah je naprosto v pořádku a právě v tom je jejich vtip. Lze snadno zjistit, že téměř nikdy nepíše o filozofii samotné. [Pokud člověk není filozofem, má článek být nejdříve o „něčem“...] Jako čtenáři a autoři se dělíme do dvou kategorií: Na ty, kteří si jsou vědomi, že jejich postoj implicitně nějaké filozofické hledisko vyjadřuje, a na ty, kteří si toho vědomi nejsou, či dokonce explicitně popírají, že by jakékoli filozofické stanovisko vyjadřovali.

Filozofické texty, které vyžadují čtenářovu zběhlost v problematice, musíme odkazovat do odborných filozofických periodik. Stejný postoj musíme uplatňovat v případě textů z oborů tak neoddiskutovatelně přírodovědných, jakými jsou fyzika, chemie, astronomie, biologie či genetika. A stejný postoj uplatňují i redakce takových časopisů, jakými jsou např. La Recherche či Scientific American.

Redakční rada ani redakce nechtějí být časopisem klanovým. Chtějí být časopisem otevřeným a jsem přesvědčen, že lektoři ve svých posudcích soudí jen na základě kvality. To však v případě Vesmíru zahrnuje také srozumitelnost pro laiky – a těmi jsme mimo svůj vlastní obor všichni. Řekne-li někdo např. v jinak velmi solidním rozhlasovém pořadu, že „na rozdíl třeba od časopisu Nature je Vesmír plný diskuse o postmodernizmu“, pak zaprvé by možná stálo za to podívat se do časopisu Nature pozorněji. Zadruhé jestliže o tomto tématu nezanedbatelná část vědecké veřejnosti mluví, bude možná užitečné pokusit se pochopit, o čem že to mluví. Je ovšem také možné se na dotyčné dívat jako na hlasatele nové víry a hledat důvody, proč by měli být upáleni. A jak známo, důvod, který je naprosto neotřesitelný, je žádný důvod. Doufám jen, že těch, kteří se odmítnou podívat dalekohledem, bude málo. Co se Vesmíru týče, mohlo by být dobré si jím alespoň listovat, když už na čtení není čas, a nejen posledním číslem. Ztráta paměti může být nebezpečná.

V již bajkami opředené diskusi v Třešti se mluvilo (doufejme, že ne marně) o „postmoderní situaci“, o situaci vědy v demokracii, kdy o výdajích na vědu mohou rozhodovat i ti, kteří mají k vědě daleko. Ve zmíněném Respektu (číslo 19/1994) dr. Bedřich Velický vyzývá, aby „nedocházelo k soubojům nesmiřitelných bláznů“. A dodává „diskuse je příliš cenná na to, abychom se navzájem zesměšňovali“. Bude to hlas volajícího na poušti?

I. Boháček