Letní stagnace

Tímto pojmem označuje hydrobiologie onen stav jezer či rybníků mírného pásma v letním období, kdy po ukončení tepelného rozvrstvení vody dochází v hlubších vrstvách, v nichž sluneční světlo umožňující fotosyntézu už jen málo dosahuje do tzv. hypolimnia (spodní chladné vrstvy vody), k prudkému poklesu obsahu kyslíku. Organizmy žijící při dně, v době jarní cirkulace vody zhýčkané jeho vyšším obsahem, jsou – pokud nevyvinuly nějaké alternativní řešení – ohroženy bezprostředním nebezpečím zalknutí. Není účelem tohoto článku uvádět čtenáře do dynamiky ročního cyklu stojatých vod, problematiky dosti komplikované, ale spíš je těžko odolat této limnologické metafoře ve vztahu k některým aspektům chodu společnosti.

Karel Čapek před více než šedesáti lety zcela správně napsal, že fráze není ani tak ustáleným rčením, jako spíše ustáleným lhaním. Dobře ustáté, rozvrstvené společnosti, ať už je jejich povaha totalitní nebo otevřená, vždy přímo volají po pseudokomunikaci právě v ustálených frázích. Rozhovor, v dobách společenských zvratů snad místy smysluplný a upřímný, se stává stále více šablonovitým a ritualizovaným, ne nepodobným třeba sportovnímu šermu. Velmi rychle se konstituují nová tabuizovaná témata, nenapadnutelné hodnoty (často dost odlišné od těch tradičních). V západním politickém žargonu se někdy pro ně užívá velmi přiléhavého termínu „posvátné krávy“. Fráze se objevuje dříve či později ve jménu těch či oněch skupinových zájmů a její zavádění souvisí s politickou stabilizací stejně pevně, jako červánky se západem či východem slunce.

Obludnost totalitní frazeologie spočívá mimo jiné v tom, že zde není připuštěna pravda (či později též fráze), konkurenční a původní systém frází přebují časem přes veškerou snesitelnou mez, nadutý a lhostejný. Jde či šlo – spíše než o formu přesvědčování – o formu účinného ponižování: „Podívej, jakou nehoráznost musíš mlčky vyslechnout!“ Méně známo je, že po rozpadu velkého impéria lži se ve společnosti etablují malá subimpéria sofistikovanějších, ale obdobně zatuhlých nepravd. Dochází k tomu už z toho důvodu, že jednotlivá společenská sdružení se potřebují nějak jasně odlišit od ostatních. Vzniká tím pak zvláštní, zčásti dosti absurdní směs hodnotových představ a pozic. Tímto způsobem si mocná politická uskupení (v typickém případě dvě, jako třeba ve Spojených státech) rozparcelují téměř vše jsoucí a jeden každý běžnější úsudek, problém či vztah k něčemu už jsou vtaženy do gravitačního pole některého z politických uskupení a tam důkladně zabudovány. Čím dokonalejší je tento proces, tím méně dýchatelná celková atmosféra vznikne. Západní společnosti jsou proto příjemnější, že žádná z mocenských skupin a jejich frazeologií nemůže přerůst určité meze a vzájemný konkurenční boj a veřejný dohled většinou zabrání nejhoršímu. Zde je vhodné připomenout známý Churchillův výrok o tom, že demokracie je to nejhorší, co zná – ale bohužel i to nejlepší. Je však dobré nezapomínat, že moc je v posledku jen jedna a že její manifestace mají přes všechnu rozdílnost a různou kultivovanost formy mnoho společného.

Přetvářka a stavění se jiným, včetně přetvářky při imponování i při hrozbách, je jev v živé přírodě velmi rozšířený a bylo by s podivem, kdyby právě lidskou společnost minul. Je příznačné, že za dlouhých období klidu se technologie přetváření vždy vytříbí na špičkovou úroveň, a není zcela náhodou, že evropské národy z velké části přijaly vypuknutí první světové války s úlevou, ač se jim v měšťanské společnosti tehdejší doby hmotně nedařilo tak špatně. I dnešní západní společnost si tajně přeje vyváznout z neviditelného korzetu, na jehož zdokonalování už opět téměř padesát let pracuje. Je sice pravda, že různé konzumně emancipační ventily se postaraly o to, aby se znovu do všech detailů neopakovala historie pomalého soumraku společnosti vytvořené 19. stoletím, míra všeobecné svázanosti, manipulovatelnosti a neupřímnosti je však větší, než bychom byli ochotni věřit. Není vyloučeno, že po selhání východního mocenského centra budou méně nápadnou formou následovat další. Je otázka, zda se toto nové promíchávání, osvobozující i nebezpečné zároveň, obejde bez sociálních převratů.

Běh světa je v mnohém cyklický a případná nostalgie nad jeho chodem je rovna oplakávání loňského sněhu. Nové slunce stojí vysoko nad vodami a mile prohřívá nedávno čerstvě rozvrstvené vodní sloje, či lépe řečeno, pouze jejich horní část. A proto u znalosti věcí příštích si užívejme ještě relativně vysokého stupně všeobecného okysličení, než se v zóně nade dnem v rámci nové statičnosti stanou žábry nadbytečným luxusem.