Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

Chromozóm

(Vesmír 73, 305, 1994/6)
 |  5. 7. 1994
 |  Vesmír 73, 364, 1994/7

Tak čo sme sa vlastne dozvedeli? Pretože to už vie každý stredoškolák, nepovažuje P. Fedoročko za potrebné ani definovať, čo to chromozóm je, ako vyzerá v rôznych typoch buniek (baktérie versus eukaryoti), nehovoriac už o zložitej štruktúre tejto „organely“ (sic) a jej mieste v štruktúre chromatínu. Netreba nič povedať o segregácii chromozómov pri jadernom delení, zato autor nezabudne vyvolať z ríše duchov amitózu, ktorá ako nezmysel vymizla i z tých najkonzervatívnejších učebníc niekedy pred dvadsiatimi rokmi.

Pri takto vzdelanej populácii niet divu, že všetky tie krásne veci z posledných rokov sa dajú odbaviť konštatovaním, že „pokrok postúpil dopredu“, a ešte k tomu „skokom“. Učená verejnosť potom určite ocení, že konečne vie celé meno dávno zabudnutého Waldeyera i pol strany biografických údajov o ňom.

Akokoľvek bolo 19. storočie osvietené, ten pravý pokrok nastal až v tom našom, a to „vďaka poznatkom získaným štúdiom živých organizmov na biologickej úrovni“, takže bolo možné dospieť k trom „základným zovšeobecneniam“. Z kontextu, pokiaľ článok vôbec niečo také má, plynie, že prvým zovšeobecnením je Darwinova teória – aj keď vznikla ešte v zaostalom 19. storočí, keď nebolo zvykom študovať organizmy na „biologickej úrovni“. Tie ďalšie dve zovšeobecnenia sa akosi v texte strácajú – jedným z nich je asi bunková teória – inak tiež produkt minulého storočia.

Ak (súčasná) bunková teória „vo všeobecnosti“ niečo uznáva, tak to, že bunečné organizmy sú tu už dobré 4 miliardy rokov (miliardy, nie bilióny, pán Fedoročko, alebo sa ideme takto zviditeľniť oproti češtine a ostatným európskym jazykom?). Takže sa asi vyvinuli dosť rýchlo, ak je sama planéta stará 4,5 miliardy. A tak nám to pokračuje ďalej, cez chromozómovú teóriu dedičnosti, ktorú tiež netreba našim vzdelancom priblížiť, až k víťazným fanfáram v poslednom odstavci. Kde len sme to vídali podobný štýl?

No nič, poučí sa i vysokoškolák.

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...
Ozonový alarmismus a ozonová skepse

Ozonový alarmismus a ozonová skepse

Petr Slavíček  |  13. 7. 2020
Klimatické změny, role člověka, možná řešení a ekonomické důsledky se stávají středobodem současné veřejné diskuse. Nemáme přitom dostatek...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné