Aktuální číslo:

2019/9

Téma měsíce:

Hejno

Chromozóm

(Vesmír 73, 305, 1994/6)
 |  5. 7. 1994
 |  Vesmír 73, 364, 1994/7

Tak čo sme sa vlastne dozvedeli? Pretože to už vie každý stredoškolák, nepovažuje P. Fedoročko za potrebné ani definovať, čo to chromozóm je, ako vyzerá v rôznych typoch buniek (baktérie versus eukaryoti), nehovoriac už o zložitej štruktúre tejto „organely“ (sic) a jej mieste v štruktúre chromatínu. Netreba nič povedať o segregácii chromozómov pri jadernom delení, zato autor nezabudne vyvolať z ríše duchov amitózu, ktorá ako nezmysel vymizla i z tých najkonzervatívnejších učebníc niekedy pred dvadsiatimi rokmi.

Pri takto vzdelanej populácii niet divu, že všetky tie krásne veci z posledných rokov sa dajú odbaviť konštatovaním, že „pokrok postúpil dopredu“, a ešte k tomu „skokom“. Učená verejnosť potom určite ocení, že konečne vie celé meno dávno zabudnutého Waldeyera i pol strany biografických údajov o ňom.

Akokoľvek bolo 19. storočie osvietené, ten pravý pokrok nastal až v tom našom, a to „vďaka poznatkom získaným štúdiom živých organizmov na biologickej úrovni“, takže bolo možné dospieť k trom „základným zovšeobecneniam“. Z kontextu, pokiaľ článok vôbec niečo také má, plynie, že prvým zovšeobecnením je Darwinova teória – aj keď vznikla ešte v zaostalom 19. storočí, keď nebolo zvykom študovať organizmy na „biologickej úrovni“. Tie ďalšie dve zovšeobecnenia sa akosi v texte strácajú – jedným z nich je asi bunková teória – inak tiež produkt minulého storočia.

Ak (súčasná) bunková teória „vo všeobecnosti“ niečo uznáva, tak to, že bunečné organizmy sú tu už dobré 4 miliardy rokov (miliardy, nie bilióny, pán Fedoročko, alebo sa ideme takto zviditeľniť oproti češtine a ostatným európskym jazykom?). Takže sa asi vyvinuli dosť rýchlo, ak je sama planéta stará 4,5 miliardy. A tak nám to pokračuje ďalej, cez chromozómovú teóriu dedičnosti, ktorú tiež netreba našim vzdelancom priblížiť, až k víťazným fanfáram v poslednom odstavci. Kde len sme to vídali podobný štýl?

No nič, poučí sa i vysokoškolák.

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Chůze v davu: impulzy bez doteku

Chůze v davu: impulzy bez doteku

Milan Krbálek  |  2. 9. 2019
„Nejednou nás chybný krok ponořil až ke stehnům do tmavého rosolovitého bahna, které se na metry kolem nás pod našimi kroky vlnilo. Jeho přilnavá...
Sportující faraon

Sportující faraon

Břetislav Vachala  |  2. 9. 2019
Schopný král byl zárukou, že nezvítězí síly zla a chaosu a „boží země“ Egypt bude trvale vzkvétat a bude se dařit jejímu lidu. To potvrzoval...
První obraz horizontu černé díry

První obraz horizontu černé díry

Michal Bursa  |  2. 9. 2019
Když jsme spolu s Vladimírem Karasem v roce 2010 psali o vyhlídkách radioastronomie na přímá pozorování černých děr (Vesmír 89, 226, 2010/4), byla...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné