Vládní financování výzkumu

Před druhou světovou válkou byl vědecký výzkum všeobecně prováděn ve značně menším měřítku než dnes, a s malou vládní podporou a více individualistickým způsobem. Tento systém, ve kterém vynikalo Německo, nevyžadoval výchovu velkého počtu vědců a spoléhal se na několik géniů, vyskytujících se v každé větší populaci, kteří dokázali vychovat sami sebe i při nedostatcích ve výchovném systému a produkovali vynikající doktorské dizertace bez poradců a bez postrgaduálního školení.

Rozsáhlé vládní financování výzkumu začalo po druhé světové válce. Zvláště to byl komunistický Sovětský svaz, který – nevázán míněním voličů – byl schopen rychle založit mnoho velkých výzkumných ústavů. Mladí výzkumníci, mnozí velmi bystří, se chopili příležitosti, stali se řediteli těchto nových ústavů a zpočátku měli úspěch.

Během doby se však tyto ústavy staly sterilními. Jejich autoritativní, politicky organizované struktury postupně zkostnatěly. Mohl bych jmenovat řadu mladých vědců, kteří o 40 let později stále vedli jako ředitelé v Moskvě své ústavy a kompletně kontrolovali směr výzkumu každého pracovníka. Například ústav, který pracoval již r. 1950 na vazkopružné analýze betonových konstrukcí s ohledem na stárnutí, pracoval r. 1990 stále na témže tématu. Zestárlí ředitelé šli často tak daleko, že zakazovali pracovat na radikálně nových směrech, ke kterým buď měli odpor – nebo v nich viděli ohrožení svých vlastních starších výsledků.

Soustřeďuji se zde však na základní výzkum vládou financovaný, o němž soudím, že by měl být uskutečňován hlavně na univerzitách. Zvolit se musí systém demokratický, avšak i mezi demokratickými systémy mají některé více nevýhod než jiné. Starý komunistický systém není jediný, jehož je třeba se vyvarovat.

Během svých cest po celém světě jsem měl příležitost seznámit se s životem v řadě univerzitních ústavů proslulých výsledky vědců uznávaných jmen. Přesto, že jsem spoluprací s nimi mnoho získal, byl jsem překvapen nevýkonností těchto ústavů, např. velkým počtem zaměstnanců, značně větším než v amerických ústavech se srovnatelnými výkony. Podivoval jsem se, co provoz těchto ústavů stojí. Jako příklad načrtnu atmosféru v takovém hypotetickém ústavu.

Představme si ústav, v němž pracovní doba je zjevně považována za horní (spíše než spodní) mez hodin, po které se má skutečně pracovat. Ústav je po páté hodině odpoledne pustý (což by nebylo na závadu, kdyby vědci pracovali doma). Být tam po 21. hodině večer nebo v sobotu vyžaduje odvahu. Chodí se temnými chodbami a šmátrá se ve tmě po vypínačích a klíčových dírkách. Existují přestávky v práci dopoledne i odpoledne, které se pravidelně protahují v hodinové pití kávy s živým hovorem, jen zřídka věnovaným výzkumu. Schůzky jsou odůvodňovány potřebou diskutovat o ústavních problémech. Ovšem produktivní významní členové ústavu často na tyto schůzky nechodí. Není však radno, aby se jich úplně stranili, poněvadž by ztráceli příležitost dozvědět se klepy, nebo by byli obviněni, že nespolupracují... Uvedený stav věcí však zaměstnancům neškodí, neboť ústav je financován vládou víceméně automaticky. Ředitel ústavu, proslulý tvrdě pracující vědec, problém vidí. Není ovšem schopen ho vyřešit, protože jde o problém, který je plodem socialistického systému, převládajícího ve státní službě, (na rozdíl od průmyslu).

Ředitel nemůže měnit platy svých výzkumníků, sekretářek a techniků. Nemůže jim dát výpověď, i když nedělají skoro nic. Jeho asistent může pokračovat v práci na doktorátě pět nebo deset let. Jeho plat, který není malý, není ovlivňován výkonem a je jistý. Sekretářka jezdí do lázní a ředitel zůstává bez jakékoliv sekretářské pomoci. Každý drobný problém se řeší na schůzi zaměstnanců. Odborová organizace má velký vliv, ale zdá se, že se zajímá hlavně o blahobyt svých členů, nikoliv o to, co ovlivňuje blahobyt státu jako celku.

Systém, který jsem právě vylíčil, není ve skutečnosti nedemokratický a také v demokraciích existuje.

Osvědčená pravidla

1. Vládní finanční prostředky na základní vědecký výzkum mají být vydávány hlavně ve formě individuálních výzkumných grantů (dotací) poskytnutých výzkumníkům na základě nevyžádaných individuálních návrhů, jejich obsah není řízen žádným plánem.

   Zkušenost v USA prokázala, že takové granty, zavedené ve velkém měřítku po r. 1960, jsou nákladově velmi efektivní a vedou nejpravděpodobněji k originálním myšlenkám. Jsem přesvědčen, že účinnost systému grantů způsobila, že USA si stále vede v mechanice materiálů a konstrukcí dobře – navzdory tomu, že výdaje na tento výzkum jsou značně menší než v jiných státech.

   Poněvadž návrhy jsou nevyžádané, neplánované a vymyšlené samotnými výzkumníky, má vláda vůbec nějakou kontrolu směru výzkumu, který není řízen plánem? Má, ale jen ve velmi obecném směru. Relativní důkaz na rozličné obory, jako jsou robotika, nové materiály, aids atd., je určen množstvím peněz, rozumně (nebo nerozumně) přidělených.

2. Výzkumník, který získal grant na základě svého návrhu výzkumu, má být ředitelem tohoto výzkumu.

   Je tedy ředitelem i v případě, že grant získal hned po doktorátu, ve věku třeba jen 27 let. On sám je odpovědný organizaci udělující grant po technických stránkách. Jedině on sám rozhoduje, koho přijme jako asistenta výzkumu, zda použije pro psaní sekretářku interní nebo externí. Rozhoduje sám, na kterou vědeckou konferenci pojede, samozřejmě za předpokladu, že v grantu má dostatek peněz. Má také právo přesunovat peníze z jedné položky výzkumu na jinou. Může sám říci svým asistentům, že mu nezáleží na pracovní době, ale jedině na výsledcích, které ukáží na týdenních schůzkách výzkumníků. Když je s nimi takto jednáno, je řada pracovníků dostatečně motivována, aby byla u počítače nebo v laboratoři i po 23. hodině večer. Ostatní profesoři fakulty, ani děkan nebo rektor, nemohou zasahovat do vědeckých záležitostí grantu. To je velký rozdíl proti některým institucím v západní nebo východní Evropě, kde vedoucí profesor plně kontroluje, jakému výzkumu se podřízení profesoři věnují, zda jezdí, nebo nejezdí na konference atd.

   Povinností univerzity, jejímuž pracovníku byl grant udělen na základě žádosti o grant schválené univerzitou, je pak opatřit prostředky pro uskutečňování výzkumu (místnosti, přístroje, akademicky povzbudivé prostředí apod.), vést účetnictví, zajišťovat, aby nebyly porušovány žádné předpisy, zabránit konfliktu výzkumu s pedagogickými povinnostmi a kolizi s ostatními výzkumy na univarzitě.

3. Globální financování velkých výzkumných ústavů se zaměřením na celý vědní obor má být výjimečné.

   Takové financování základního výzkumu je vhodné jen při potřebě rychlého postupu bez ohledu na náklady, nebo je-li nutné vynutit spolupráci vědců různých specializací. Typicky velká centra rozdělují prostředky svým pracovníkům na základě interní recenze, která má sklon být povrchní, ovlivněná lokální politikou, bratříčkováním nebo osobní záští. Zatímco někteří výzkumníci střediska mohou být vynikající, řada ostatních by nebyla schopna získat grant samostatně a obdrží tak prostředky bez vlastních zásluh. I když středisko jako celek dosáhne významného pokroku, je to za cenu větších výdajů než u individuálních grantů. Nepříznivým důsledkem globálního financování velkých ústavů je, že státní peníze nezbudou v dostatečné míře na granty samostatných výzkumníků.

4. Ačkoliv každý systém má své vady, nejlepší pro výběr grantů je anonymní recenze expertů (tzv. peer review).

   V tomto systému hodnotí anonymní experti nejen návrhy výzkumu, ale také výsledky, jichž navrhovatel docílil na základě svých dřívějších grantů. Pracovníci financující organizace, kteří vybírají recenzenty, mají velkou moc. Nemusí být specialisty v daném úzkém oboru, ale musí mít sami bohatou zkušenost ve výzkumu. Účastní se řady konferencí a podněcují organizování specializovaných pracovních konferencí (workshops), při nichž mohou slyšet výzkumníky, jak argumentují a vzájemně se kritizují.

   Volba nezaujatých anonymních recenzentů je však obtížná. Po určité době se ukáže, že některý expert doporučuje každý návrh odmítnout, kdežto jiný zase schválit. Takoví experti, i když jsou dobří specialisté, nemají být vybíráni. Recenzenti by neměli také nikdy být osobními přáteli či nepřáteli navrhovatele. Podle mé zkušenosti však většina recenzentů má zájem odvéset poctivou práci. Zásadně posuzují bez odměny, protože sami chtějí, aby u financující instituce získali dobrou pověst. Přesto se stává, že někteří recenzenti nejsou nestranní, a proto je vhodné, aby ve státě bylo několik financujících organizací. Takže když lze soudit, že ocenění od jedné instituce jnení spravedlivé, může se zkusit štěstí u druhé. V USA této rozmanitosti zdrojů slouží fakt, že armáda. letectvo a námořnictvo podporují výzkum, který není vojenský. (Výhodou také je, že důstojníci jsou často výborní úředníci a organizátoři.) Navíc návrhy na granty nakonec může posoudit komise expertů, což zmírňuje důsledky možného špatného doporučení recenzentů.

   Hrozí ovšem nebezpečí, které může systém zničit, a tím je rovnostářství. Existují státy, kde přes výsledky recenzí takřka každý člen profesorského sboru obrží nějaký grant, ale nikdo veliký. Na udělení grantu nemá mít nikdo autorská právo. Více než polovina profesorů na naší inženýrské škole nemá žádný grant, pouze učí (a to pak se zvýšenou zátěží), a jen asi 5 % profesorů má skutečně velké množství grantových fondů.

   V malých státech, jako je naše republika, přibývá další problém. Počet specialistů v daném oboru je často malý, takže recenzent musí očekávat, že navrhovatel přesně uhodne jeho jméno. Tím by se ovšem systém zhroutil. V tomto případě je vhodné zajistit anonymní recenze z ciziny. Je ovšem obtížné najít takového recenzenta, aniž je mu nabídnut honorář (což např. Saúdská Arábie činí). Opatřování recenzí v mezinárodním měřítku je však již praktikováno v Evropě, Austrálii a Kanadě.

   V tomto směru můžeme my, emigranti, pomoci. Je příjemný pocit, že naše rodná země se k nám nyní chová přátelsky. Zkušenost států, jako jsou Jižní Korea a Tchai-wan, umožňuje zajímavé srovnání. Z obou států odešli hromadně nejlepší vědci do USA. Nepovažovali je však za zrádce, naopak s nimi udržovali přátelské vztahy. Důsledkem bylo, že po získání bohatých zkušeností řada těchto emigrantů zahájila společné výzkumy, nebo se stala konzultanty svých rodných zemí a někteříz nich se vrátili domů jako profesoři nebo ředitelé ústavů. Řada absolventů stavební fakulty mé univerzity se takto vrátila domů. Výsledkem je, že v Jižní Korei a na Tchai-wanu dochází k hospodářskému zázraku.

5. Výzkumné granty mají nahradit plné náklady výzkumu, nejen přírůstkové výdaje (na laboratoř či cesty).

   To znamená, že grant má refundovat univerzitě část platu výzkumníka a má mu ještě zajistit odměnu navíc, což se v USA dělá ve formě dodatečného, tzv. „letního“ platu, který doplňuje plat profesora placeného běžně za 9 měsíců. Má hradit platy všech asistentů, techniků a náklady na konzultanty v přilehlém oboru. Má hradit také poměrnou část platu sekretářky, cesty na konference, zdravotní a starobní pojištění, počítače a zkušební zařízení, kancelářské potřeby, poštu, telefon a fax, a také administrativní režii (včetně režie připadající na tu část platu profesora, která je nahrazena z grantu, a režie na platy asistentů a na pojištění). Jinak celkové náklady na výzkum nejsou známy a nemohou být porovnávány s ostatními výdaji. Jsou-li ve státě nejen veřejné, ale také soukromé univerzity, není pak možné jejich spravedlivé relativní ocenění.

6. Vynikající výzkum má být finančně odměněn.

   Finanční odměny jsou neobyčejným povzbuzením k produktivitě pro většinu lidí, výzkumníky nevyjímaje. Když získá grant americký profesor, získá vlastně dodatečný plat, který je ovšen omezen na třetinu akademického platu. Na výzkumných výsledcích závisí také samotná výše platu a služební povýšení. Počet návrhů na granty od profesorů z mé univerzity se témeř zdvojnásobil (a tím také množství získaných grantových fondů), když univerzita zavedla systém, při němž polovina části profesorova základního platu, kterou grant refunduje univerzitě, vrací jako fond, se kterým profesor může volně nakládat. Napříkald koupit si počítač pro práci doma, platit studijní cesty nebo si najmout další asistenty či soukromou sekretářku. Byrokrati mají vrozenou snahu zabraňovat každému přídavku k platu. Je to zvláštní způsob myšlení: považují za normální, když zpěvák nebo boxer jsou za vynikající výkony odměněni miliony dolarů, ale závidí úspěšnému vědci sebemenší prémii za výzkum nebo odměnu za konzultaci. Na Západě i na Východě se byrokrati snaží propašovat do systému odměňování stále nová omezení, i když papírování s tím spojené stojí více, než se ušetří.

7. Řízení univerzitního výzkumu má být zaměřeno pouze na kontrolu dosažených výsledků.

   Důležité je jen to, co se dokáže. Proto pokrok členů výzkumného týmu musí být pravidelně hodnocen. Není produktivní dbát na formality, např. na dodržování úředních hodin výzkumníků (nikoliv techniků a sekretářek). Samozřejmě se musí výzkumník zúčastňovat porad a plnit pedagogické povinnosti. Ale chce-li spát až do oběda, mít den volna nebo pracovat v klidu domova, je to v pořádku, pokud má dostatek sebedisciplíny, aby celkově pracoval dostatečný počet hodin a byl schopen ukázat dobré výsledky při týdenních poradách. Úspěšní výzkumníci však pracují s radostí a zanícením přes 60 hodin týdně, po nocích a víkendech. Takový svobodný přístup přispívá ke zdravé motivaci.



8. Univerzity jsou běžně úspěšnější v základním výzkumu než samostatné výzkumné ústavy bez výuky.

   Kritika ústavu Institute for Advances Studies od nositele Nobelovy ceny Feynmana upozorňuje, že shromáždění nejlepších mozků samo o sobě nezaručuje velké výsledky. Mnoho profesorů má zkušenost, že novou myšlenku nebo omyl objevili, právě když formulovali problém na tabuli před studenty. Studenti kladou často překvapivé otázky a mají kritické výhrady. A i když se žádný nový nápad nevyskytne, tak pokud profesor učí, má aspoň pocit užitečnosti, a s takovým šťasným pocitem je pravděpodobnější, že novou myšlenku přece jednou objeví.

9. Vztah vědeckého výzkumu k potřebám průmyslu je třeba v určitých oborech podporovat vytvářením podnětů ke spolupráci.

   Je samozřejmě nevhodné přidělovat prostředky získanédaněmi firmám zaměřeným na zisk. Spolupráci univerzitních výzkumníků s průmyslem lze však povzbuzovat různými finančními výhodami, např. když se z grantu vyčlení peníze pouze pro tento účel.

10. Konečně je užitečné, jsou-li na výzkumu zúčastněny nejen státní, ale také soukromé univerzity.

    Samozřejmě jejich konkurence nutí k větší hospodárnosti. Například vystačí-li naše soukromá univerzita dobře s režií 52 %, není pravděpodobné, že by vládní kontrolní úřad schválil pro státní univerzitu v Illinois sazbu 80 % atd.

Některé výhrady

Totéž platí i o pravidlech, která doporučuji, ale lepší neznám. Tato pravidla motivují výzkumníky tím, že jim dávají maximální svobodu. Nová republika, zbavená nyní pout minulosti, má jedinečnou příležitost udělat velký krok vpřed, když pro vědecký výzkum zvolí nejlepší možný systém.