Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Příspěvek k ekologii elektronického sysla

 |  5. 6. 1994
 |  Vesmír 73, 348, 1994/6

Někdy kolem poloviny minulého století byl svět docela jednoduchý. Aspoň pro fyziky. Skutečnost (aspoň potud, pokud zajímala fyziky) byla zmapována do pár jednoduchých rovnic a schémat, a zbývalo jen vysvětlit pár detailů.

Víme ale, jak to dopadlo. Z podstatných detailů se vyvinuly podstatné výjimky ze zdánlivě jednoduchých pravidel a krásná a elegantní teorie se znamenitě rozkošatila. Teď si sice zase myslíme, že je nové sjednocení všech fyzikálních modelů na dosah ruky, ale ráda bych věděla, jak bude fyzikální obraz světa (nebo třeba molekulárněbiologický popis buňky) vypadat za sto let. Každá teorie, která si činí nároky na obecnost, totiž dříve či později přichází do stadia, kdy je údajů příliš mnoho, než aby staré úhledné schéma ještě stačilo, ale příliš málo, než aby se dalo sestavit nové.

A tak mne napadá: není podmínkou pro to, abychom mohli sestavovat jednoduchá schémata (tedy: abychom si mysleli, že rozumíme) nedostatek znalostí?

A to nejen v “našem“ světě, ale i v jeho méně hmotných odvozeninách, které mají blízko k tomu, co někteří (optimisté?) nazývají „pomyslná skutečnost“ (virtual reality). Například ve světě obydleném elektronickými sysly.

Existuje program, který umožňuje „putovat“ po celosvětové počítačové síti a prohlížet si, popřípadě i kopírovat data a programy, jejichž majitelé to dovolí. Ten program se jmenuje „gopher“, což prý je něco jako sysel. Jedním z důvodů pro tohle jméno je, že program vymysleli na Univerzitě v Minnesotě, která má syslíka jako maskota. Druhým důvodem je, že „gopher“ neznamená jen sysla, ale taky poslíčka nebo „poskoka“. Třetí důvod souvisí se strukturou sítě a chováním pomyslného elektronického sysla.

Síť je seskupení mnoha stovek velkých počítačů; každý má svou adresu a každý se může spokojit s kterýmkoli jiným. Je to něco jako telefonní soustava: všechny možné dvojice účastníků k sobě mají stejně daleko. Jenže „účastníci“ nejsou osoby, ale archivy nejrůznějšího druhu. Na téže síti lze potkat telefonní seznamy amerických univerzit, souhrn všech dostupných informací o mapování kvasinkového genomu, texty ke kurzu esperanta, družicové snímky pohybu mraků nad Evropou, tisková prohlášení Billa Clintona, sbírky programů od „vážných“ až po počítačové hry... Zkrátka je tam snad všechno, čím kdy lidi napadlo nakrmit počítač, a je toho tolik, že si nelze udržet povědomost o tom, kde co je. Je to telefonní soustava, v níž nám seznam není skoro nic platný: kdybychom například chtěli najít zmíněnou knihovnu dat o kvasinkovém genomu a hledali v seznamu slovo „kvasinka“, dospějeme k pěkným pár stovkám adres, pod nimiž se budou většinou skrývat rady k domácí výrobě vína a piva (zkusila jsem to; ba i recept na kynuté těsto se tam našel!). Síť navíc nemá žádné „ústředí“ a její struktura i obsah archivů se neustále mění. Je docela lákavé dívat se na síť jako na zjednodušený obraz světa plného možností a cestiček, o kterých víme a po kterých bychom se rádi vypravili, kdybychom zrovna nesměřovali někam jinam - čili světa, který je třeba nějak zmapovat, pokud opravdu chceme trefit tam, kam směřujeme .

A právě k tomu máme našeho sysla. Síť si můžeme představit nejen jako telefonní soustavu, ale taky jako systém syslích děr. Co počítač, to díra - vstup zvenčí. Začnem tím, že pošleme sysla do jedné z děr, a dál se řídíme tím, co pomyslný sysel v té díře vidí (a co nám poctivě posílá na obrazovku v podobě veskrze prozaických a technických schémat a popisů). Sysel vidí vše, co lze nalézt v díře, ve které právě sedí, a navíc také tunely k děrám sousedním. I když teoreticky je z každé díry ke kterékoli díře stejně daleko, ne všechny díry jsou „v dohledu“. (Co bude v “díře“ i v dohledu, určuje – tentokrát ne pomyslná – „obsluha díry“ čili systémový programátor dotyčného počítače.) Zalíbí-li se nám nějaký tunel, můžeme jím poslat sysla o díru dál a takhle putovat po celé rozvětvené síti. A pokud se nám nějaká díra (třeba ta s kvasinkovou databankou) líbí natolik, že ji chceme navštěvovat častěji, můžeme si k ní vybudovat zkratku, takže příště už nebudeme muset putovat tunely od díry k díře.

Chování našeho pomyslného sysla v pomyslných tunelech sítě má dvě velice skutečné vlastnosti. Zaprvé, sysel může zabloudit. Může se stát, že po dlouhém putování tunely dorazíme tam, odkud jsme vyšli, aniž bychom našli to, co hledáme. Zadruhé, my, kteří toho sysla řídíme, si „syslíma očima“ mapujeme bludiště tunelů. Po pár průchodech je snadné si zapamatovat, do kterého tunelu je třeba zabočit, chceme-li např. ve třetí „díře“ od začátku najít adresář biologů zabývajících se kvasinkami, i když ho nehledáme tak často, aby nám stál za zkratku. Procházejíce spolu se syslem tunely, kreslíme si v duchu mapu, podle které se budeme orientovat.

A tady se vracíme k tomu, čím jsem tohle povídání začala. Možných tunelů je strašně moc. Map ještě víc. Dva lidé mohou posílat své sysly z téhož východiska k témuž cíli různými cestami a podle různých map. Mapa má totiž smysl jen tehdy, když je přehledná, a přehledná je jen tehdy, když vynecháme většinu tunelů. Jednoduchá schémata lze sestavovat jen na základě neznalosti... jako ve skutečném světě?

Lze namítnout, že „syslí svět“ (čili gopherspace) je umělá konstrukce. A že ve skutečném světě (naštěstí!) máme vždycky nakonec možnost sáhnout si, čichnout a ochutnat, nebo se podívat, „jak je to doopravdy“. Pouhým okem nebo pod mikroskopem nebo na elektroforéze.

Nebo aspoň za pomoci statistiky.

Ale tady pozor! Všimla jsem si, že poslední dobou deštivé počasí má vždycky za následek prudké rozmnožení toulavých matrací na vídeňských ulicích. Nestudovala jsem to systematicky, ale věřím, že se zvýšená frekvence výskytu pohozených matrací po dešti dá prokázat i statisticky. Na základě statistiky bychom tedy mohli usuzovat, že matrace po hojném zalití raší z chodníků nebo z domů jako pýchavky. Jenomže jsme (na statistice nazávisle) obeznámeni s mechanizmem zrodu matrací vůbec a těch toulavých zvláště, a víme, že příčina je veskrze prozaická - že totiž i ten, kdo by se radostně ujal pohozené matrace, pokud je pěkná a suchá, si to desetkrát rozmyslí, když je nacucaná deštěm... Posuďte sami, nakolik lze spoléhat na pochopení pramenící z neznalosti...

RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Fatima Cvrčková

Doc. RNDr. Fatima Cvrčková, Dr. rer. nat., Dr., (*1966) vystudovala molekulární biologii a genetiku na Přírodovědecké fakultě UK, kde získala první experimentální zkušenosti v laboratoři Vladimíra Vondrejse, a genetiku na univerzitě ve Vídni. V současnosti se na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy zabývá buněčnou a molekulární biologií rostlin.
Cvrčková Fatima

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné