Hrozba rezavých mravenců

R. 1942 si Edward Wilson, tehdy mladík s entomologickým postřehem, všiml u alabamského přístavu Mobile, nedaleko svého domova, drobounkých cizích rezavých mravenců. Stavěli si kónické hliněné kopečky mravenišť a při vyrušení masově útočili a bolestivě štípali. E. Wilson, dnes věhlasný harvardský entomolog a sociobiolog (nakl. Lidové noviny r. 1993 vydalo překlad jeho knihy O lidské přirozenosti), podotýká s lítostí: „Později jsem si přál, abych se své chlapecké skautské uniformě byl býval tehdy běžel na městskou radnici a řekl jim, aby tyhle mravence hned zcela vybili.„

E. Wilson tehdy zaznamenal první import argentinského mravence Solenopsis invicta, který proslul jako katastrofický příklad zavlečení organizmu z jednoho ekosystému do druhého. Z Jihu se záhy rozšířil a jako zuřivý predátor začal působit značné svízele (dokáže zabít i drobné obratlovce). R. 1957 vyhlásila federální vláda USA program, který měl nezvaného mravence potřít, ale bylo pozdě, protože se již zabydlel v oblasti od Jižní Virginie po centrální Texas a bylo jen otázkou času, kdy zaplaví i Kalifornii.

V nové domovině se šíří v nové, mnohem „virulentnější„ formě a žije v podstatně vyšší populační hustotě. Dospělá královna může denně naklást až 5 000 vajíček a chodbičky mohou z hnízdní kolonie dosahovat až do vzdálenosti 20 metrů. V kolonii žije až půl milionu dělnic (u mravenců to obvykle bývají stovky až tisíce). Výsledkem je zaplavení celé obývané oblasti. Wilson popisuje tento druh jako monogynní (v jedné kolonii je jedna kladoucí královna), ale r. 1980 se začala objevovat nová polygynní forma a místo spousty samostatných kolonií se mravenec začal šířit neohraničenou monstrózní superkolonií s bezpočtem kladoucích královen.

Geneticky nelze obě formy odlišit a ani se neví, jak a proč ke změně došlo. První malé polygynní kolonie se objevily ke konci sedmdesátých let ve státě Mississippi, později v Louisianě, na Floridě, v Georgii a Alabamě, nyní dominují v Texasu a záhy zaplaví celý Jih. Entomologové se domnívají, že k přeměně došlo pod nějakým silným ekologickým tlakem, kterému byl druh v novém prostředí vystaven. Výsledkem je extrémní populační hustota – polygynní kolonie pokrývá zasažené území jako neprodyšný povlak. Když se v oblasti objeví přes tisíc hliněných kopečků kolonií Solenopsis invicta, není na takovém území již místa pro nic jiného. Invaze polygynních superkolonií se šíří rychlostí kolem sto metrů za rok a v kraji, který zasáhne, poklesne počet jiných druhů mravenců o 70 %, ostatních členovců o 40 %. Zatímco pro člověka je jejich chování „jen„ vysoce nepříjemné, pro zasažený ekosystém znamená výraznou redukci druhové rozmanitosti.

Protimravenčí program vyvrcholil v šedesátých letech a byly do něj nasazeny i přestavěné bombardéry z druhé světové války, které svrhávaly návnadu otrávenou přípravkem Mirex. „Byl to entomologický Vietnam„, říká E. Wilson a dodává „a byl také tak úspěšný.„ Mnoho entomologů se spíše domnívalo, že všechny zákroky proti mravencům napomáhají naopak spíše jejich šíření než potírání.

Tento druh má svou pravlast v povodňových nivách řeky Paraguay u jihozápadní hranice Brazílie. Pravidelné záplavy udržovaly mravence na přijatelné populační hustotě, ale mravenci se těmto katastrofám také přizpůsobili – okamžitě po opadnutí vody produkují kolonie, které přežily, tisíce pohlavních jedinců a ti území obět osídlují (polygynní kolonie„ očkují„ svými královnami nová území). Otrávená návnada není proto řešením. Když je jed spláchnut, mravenci oblast opět kolonizují a položení jedu je pro ně jen jinou formou záplav.

Navíc se ukázalo, že Mirex je toxický pro řadu dalších organizmů a jeho užívání bylo r. 1971 zataveno. Strýček Sam přiznal porážku, mravenec Solenopsis invicta se rozhodl zůstat a protimravenčí programy nenapravily ekologické nesrovnalosti.

Dnes se boj s tímto mravencem ubírá více směry. Lokálně lze ještě používat otrávených návnad, ale nesmí se opakovat mirexové orgie z minulosti. Naděje se vkládají do nasazení tří druhů přirozených nepřátel (S. invicta jich má přes 50 druhů). Prvním je Thelohania solenopsae, parazitický prvok, dokáže v kolonii zahubit až dvě třetiny mravenců a pokusy s jeho zavedením již v argentinských laboratořích začaly.

Druhým jsou mikroskopické parazitické mouchy z čeledi Phoridae, které prodělávají vývoj v hlavách dělnic. Problém s jejich použitím je v tom, že mravenci se účinně brání jejich napadení – jednak aktivně zahánějí mouchu, která se pokouší klást vajíčko, a jednak neopouštějí hnízdní kolonii, jakmile zjistí, že tyto mouchy venku létají.

Třetím druhem je parazitický mravenec Solenopsis daugerri, který sám vyhledává královnu, přichytí se na jejím těle a dělnice se pak starají i o parazita, který postupně královnu umoří. Před přímým útokem dělnic ho chrání feromonální mimetizmus. I když je život tohoto parazita dosti dobře znám, dosud se nepodařilo objasnit, jak se vlastně dostává do hnízda svého hostitele.

Rezavý mravenec Solenopsis invicta je katastrofou pro druhovou pestrost členovců Jihu a zatím se ji nepodařilo vyřešit. (V teplejších oblastech našeho státu žije příbuzný druh Solenopsis fugax, který parazituje u větších druhů mravenců z rodu Formica a Lasius. Jeho chodbičky vedou do kolonií těchto mravenců, kde krade a požírá jejich larvy a před pronásledováním se ukrývá ve svých úzkých chodbičkách, kam větší mravenci neproniknou. Tento způsob parazitizmu se označuje jako kleptobióza. Mravenců z rodu Solenopsis je ve světě známo přes sto druhů a jejich blížkým příbuzným ej k nám zavlečený mravenec faraón, Monomorium pharaonis, který se rovněž šíří polygynními koloniemi.).

Science 263, 1560, 1994