Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Rekordní kosmická částice

 |  5. 5. 1994
 |  Vesmír 73, 274, 1994/5

Jak známo ze školních lavic, přítomnost radioaktivního nebo Roentgenova záření se nejdříve zjišťovala pomocí elektroskopu – nejstaršího elektrického měřicího přístroje. Bylo to dík tomu, že záření vyráží z molekul vodíku a dusíku ve vzduchu elektrony, tím se vzduch stává elektricky vodivým a nabitý elektroskop se začne vybíjet. Vybíjet se však nebude, pokud v jeho okolí není žádný zdroj záření. Ve skutečnosti se nabitý elektroskop vybíjí vždy, i když někdy velmi pomalu. V půdě a předmětech kolem nás je totiž vždy jisté množství radioaktivních látek a ty jsou zdrojem záření, které pomalu ale jistě vybíjí elektroskop. Jedině elektroskop obklopený obrovským vzduchovým polštářem, tj. vynesený do velkých nadzemských výšek, by se vybíjet neměl.

Prověřit tuto hypotézu bylo však možné až po r. 1910 pomocí balonů, které vynesly elektroskopy do výšek několika km. K údivu všech se nabité elektroskopy v těchto výškách nejen nepřestaly vybíjet, ale vybíjely se dokonce mnohem rychleji než na Zemi. První to pozoroval rakouský fyzik Victor Francis Hess, jenž usoudil, že vše musí způsobovat jakési „Hohenstrahlung“ – „záření výšek“. Po první světové válce americký fyzik Robert Andrews Millikan, jenž záhadné „záření výšek“ podrobně studoval pomocí balonů, zjistil, že toto záření přichází na Zemi z kosmického prostoru, a proto ho navrhl přejmenovat na záření kosmické, kosmické paprsky.

Tak se r. 1925 ve fyzice objevilo kosmické záření. Je tvořeno hlavně protony, které pak při srážkách s atomy a molekulami v zemské atmosféře produkují řadu dalších částic. Mnohé z nich jsme dokonce díky kosmickému záření objevili (např. částice zprostředkující jaderné síly, tzv. mezony, jejichž existenci předvídal Hideki Yukawa).

Rozvoj urychlovačů částic po druhé světové válce způsobil, že význam kosmického záření poklesl. Chaotický výskyt částic v kosmickém záření může totiž těžko konkurovat experimentování se svazky částic připravenými pomocí urychlovačů, které jsou tvořeny částicemi určitého druhu s dobře definovanou energií, intenzitou atd. V jednom směru však kosmické záření zůstává stále nenahraditelné – vyskytují se v něm občas částice, které mají energie pomocí našich urychlovačů nedosažitelné. Nedávno skupina fyziků studující na Univerzitě v Utahu kosmické záření pomocí detektoru „Muší Oko“ objevila nový zdroj kosmického záření, který leží blízko naší galaxie a produkuje kosmické částice obrovských energií (Science 262, 1649, 1993). Rekord drží částice s energií 3.1020 eV více než milionkrát větší, než získávají částice urychlené největšími superurychlovači! Tato částice je schopna vykonat práci 48 J, což – přeloženo do oblasti bližší lidské zkušenosti – je ekvivalentní práci vykonané poctivou zednickou cihlou, která nám spadne na nohu z výšky 1 m. Ale tuto zkušenost našemu čtenáři nepřejeme.

Citát

CARL FRIEDRICH von WEIZSÄCKER: Člověk ve svých dějinách. SCRIPTUM, Praha 1993, str. 139-140

Výraz „duchovní vědy“ pochází až z poloviny 19. století. Přibližný odpovídající anglický výraz je „humanities“, německy „Geisteswissenschaften“. V původní tradici se tento pojem odlišoval pouze vůči „přírodním vědám“; „duch“ a „příroda“ vyznačují zde z filozofického hlediska karteziánský dualizmus. Anglický výraz je spíše metodologický. Jeho protějšek je „science“, což označuje to, co lze vyjádřit striktně vědecky, co je zjistitelné na základě zkušeností, při čemž tento výraz zahrnuje i např. „social sciences“.

O čem jsem se právě zmínil, je samotné malým kouskem z duchovních věd, totiž z dějin pojmů. Duchovní vědy jsou vztaženy samy na sebe, patří samy ke svým předmětům. To se prokáže jako významné pro jejich výklad. Za druhé ukazují tyto krátké dějiny pojmů, jak jsou základní pojmy duchovních věd historicky pružné. Jsou odvislé nejen od dějin své kultury (tedy v tomto případě západní), ale dokonce i od dějin řeči národa, ve které jsou formulovány. Právě proto jim soudobá teorie věd v anglosaské oblasti nedává titul „sciences“. Výraz duchovní vědy byl naproti tomu prosazován, aby byl udržen nárok na vědeckou povahu oproti přírodním vědám, které od poloviny 19. století se prosazovaly do dominantního postavení. Tím však vzniká filozofická povinnost stanovit, v čem spočívá tato vědeckost.

O autorovi

Jiří Niederle

Prof. Ing. Jií Niederle, DrSc., (*1939) vystudoval Fakultu technické a jaderné fyziky ČVUT v Praze. Ve Fyzikálním ústavu AV ĆR a na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze se zabývá subnukleární a matematickou fyzikou.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné