Deprese

O depresi neboli chorobném smutku se říká, že je po zubním kazu nejčastějším lidským onemocněním. Může být onemocněním velmi závažným, dlouhodobým, celoživotně se vracejícím, léčbou jen neúplně ovlivnitelným. Skupina badatelů vedených K. S. Kendlerem (Am. J. Psychiatry 150, s. 1193, 1993) zkoumala, do jaké míry se na vzniku depresivní epizody podílejí vlivy dědičnosti a vlivy prostředí. Volila skupinu 680 párů ženských dvojčat, jejichž členky vyšetřovala třikrát, v odstupech delších než jeden rok. Jednovaječná dvojčata jsou dvěma kopiemi téhož jedince, zatímco dvojčata dvouvaječná sdílejí jen polovinu genů. Vliv dědičnosti se tedy u zkoumaného znaku musí projevovat u jednovaječných dvojčat „dvojnásobně“ než u dvojčat dvouvaječných. Z vlivů prostředí byla zkoumána citová vřelost, s níž byly vyšetřované ženy vychovávány rodiči, skutečnost, zda došlo v dětství k osiření, duševní poranění během života, sklon k neurotickým odpovědím na duševní zátěž, podpora, kterou ženám poskytuje jejich společenské prostředí, minulá období deprese a současné duševní potíže a zátěž.

Výzkum zjistil, že na vznik epizody deprese mají v sestupném pořadí vliv:

1. zatěžující životní událost,
2. dědičnost,
3. výskyt epizody deprese v minulosti,
4. sklon k neurotické odpovědi na zátěž.

Jde o významnou studii, kromě jiného dokládající zbytečnost sporu mezi „biologickou“ a “psychologickou“ psychiatrií o to, zda jsou při vzniku duševních nemocí významnější biologické nebo psychosociální vlivy.