80 let prof. Emila Hadače

Mezi vědci jsou i takoví, o nichž není lehké psát, protože žijí nenápadně a v úkrytu své specializace, anebo z opačného důvodu – protože jejich veřejný i vědecký život má až příliš mnoho dimenzí. Mezi ty druhé rozhodně patří botanik a ekolog prof. Emil Hadač. Na tomto místě však nejde o životopis. Chceme pouze pohledem „zevnitř“ oboru připomenout něco, co může unikat pohledům zvenčí.

Přírodovědecké „vření“ kolem bratří Hadačů (Jana a Emila) mělo první kulminační bod kolem r. 1937, kdy spolu s dalšími založili v Pardubicích tzv. Přírodovědecký klub. Dal by se srovnat s líhní přírodovědců, jak vzdělaných amatérů, tak budoucích význačných osobností v různých směrech poválečné biologie (patří k nim hydrobiolog R. Šrámek-Hušek, mykolog Z. Schaefer, ekologická botanička J. Slavíková, půdní biolog J. Seifert, molekulární biolog M. Hašek aj.). Bylo to také období expedic (Island), které týmovou práci povzbuzovaly. K nám už ozvuky těchto časů doléhají jen z popularizačně laděné knihy E. Hadače: Svalbard – studené pobřeží.

Zároveň se z řady publikovaných titulů vlastních nebo psaných s “velkými“ spoluautory té doby vynořuje výrazná tvář vedoucí osobnosti nového oboru - geobotaniky. Rodící se rostlinná sociologie představovala silný motivační vstup do vědy předjímající ekosystémový přístup (J. Klika, E. Hadač: Rostlinná společenstva střední Evropy, Příroda, 1944). E. Hadač se učil u K. Domina, V. Krajiny, P. Silingera, J. Kliky, přátelil se s přírodovědci ze zahraničí, nejvíce snad s Norem E. Dahlem. Byly to osobnosti odborně nezpochybnitelné, zato nejrůznějších světonázorů. Je na místě poznamenat, že ani levicová orientace nezavedla E. Hadače – na rozdíl od jiných – k distancování se od někoho z jmenovaných. Svědčí o tom např. jeho publikace fytocenologických materiálů pořízených díky Dominově-Hadačově stupnici pokryvnosti. Podobně jako Krajinova „klasická“ práce o Mlynické dolině, představuje Hadačova kniha „Die Pflanzengesellschaften des Tales ‘Dolina siedmi prameňov’ in der Belaer Tatra“ (Academia, 1969) jeden z vrcholů jeho geobotanické aktivity, citovaný v pracích o ekologii vysokohoří. Je pozoruhodné, o kolik nově poznaných rostlinných druhů a fytocenologických jednotek dokázal rozhojnit naše vědomosti – na základě svého působení na univerzitách v Norsku, Iráku, v terénu na Kubě, v USA, na Balkáně, Špicberkách nebo ve Střední Asii.

Skočme o etapu dál: Sedmdesátá léta zastihují E. Hadače v roli ředitele Ústavu krajinné ekologie ČSAV. Pracuje na svém snu mezioborového výzkumu krajinných systémů s využitím schopností výborného pozorovatele ekologických jevů. Slovo „systém“ je zde důležité, protože institucí zaměřených na studium objektu tak komplexní povahy s cílevědomým rozvíjením zmíněného metodologického nástroje bylo ještě mizivě. A kupodivu: lidé z nepříbuzných oborů, mnohdy pozvednuti z propadlišť politického soukolí (viz např. B. Blažek, Vesmír 73, 93, 1994/2), se pod touto střechou dávají dohromady pod „normalizačním“ ředitelem. Je jasné, že dlouho se tomu dávat průchod nemůže – miniaturní stranická organizace neroste, snad žádný z řady mladých není přemluven k červené legitimaci. A to hlavní: politicky motivované vymístění ústavu z Prahy – města inteligence, která v osmašedesátém tolik zlobila – tento ředitel neschvaluje. Musí proto uvolnit místo tomu, kdo stranický úkol splní. Někdejší, později rozprášený tým u nás reprezentuje první (a zatím i poslední) pokus o učebnicovou krajinně-ekologickou publikaci (Hadač E.: Krajina a lidé, Academia, 1982).

Tím začíná období vrcholné činorodosti Ekologické sekce Čs. biologické společnosti při ČSAV, která se pod předsednictvím E. Hadače dostává do čím dál otevřenějšího střetu s vládnoucí mocí. Ekologické problémy se stále ostřeji jeví jako politikum a proti jejich projednávání režim zakročuje. Memorandum pro sekretariát vlády ČSR (předčasně zveřejněné zahraničními sdělovacími prostředky), zápas o to, aby se nestavěla nová Obří bouda, lanovka na Sněžku nebo Jestřebí boudy v Krkonoších, boj o zámek Jezeří v Krušných horách atd. – to vše před zraky veřejnosti. Budoucí významné postavy v resortu životního prostředí po r. 1989 tak měly na co navazovat.

Prof. E. Hadač v rámci možností dosud chodí po horách a svým typickým přímočarým způsobem bojuje za přírodu. Obdiv zaslouží, že ještě po sedmdesátce sepsal regionální květenu pohoří, odkud žádná podobná publikace dosud neexistovala (Bukovské vrchy na východním Slovensku). V herbářích Přírodovědecké fakulty UK se při své osmdesátce pustil do studia taxonomicky náročné skupiny rodu pryskyřník (Ranunculus), jíž se u nás biosystematici vyhýbali. Vrací se tak k práci, kterou „rozdělal ještě pod Dominem“. Kdysi se bral za botaniky, jimž byl přístup do univerzitních herbářů upírán, a tak mu kromě vytrvalého zdraví přejeme, aby mu tyto unikátní sbírky mohly ještě dlouho sloužit k dalšímu poznání.