Od dobrotivého génia k šílenému maniakovi

Osudy mudrců, učenců a vědců jsou v literatuře zachyceny ve třech hlavních typech příběhů. První typ příběhu Velký učitel je nejstarší a pochází z dávných dob, kdy si společnost vážila lidí, kteří měli nadprůměrné schopnosti a znalosti. Z příkladů lze uvést třeba Egypťana Imhotepa, lékaře, vynálezce písma a stavitelství, prohlášeného za boha, anebo Quetzalkoatla, boha Opeřeného hada starých Toltéků a později Aztéků, který podle pověsti seznámil lidi s různými druhy kakaa a bavlny, a byl i umělcem a řemeslníkem.

Příliš mnoho znalostí však narušuje božské řády, a tak vznikl další typ příběhu: Konflikt poznání a moci. Vypravuje o Titánu Prométheovi, který ukradl bohům oheň, naučil lidi číst, psát a počítat, tavit kovy a stavět domy. Lidé zpychli, méně si vážili bohů, a tak Zeus vyslal své služebnice Sílu a Moc, aby se Prométhea zmocnily. Vzpurný intelektuál pak trpěl přikován ke kavkazské skále, dokud ho neosvobodil Héraklés. Ani lékař Asklépios se za svou odbornost nedočkal božského vděku. Dovedl léčit všechny nemoci a křísit mrtvé, takže nikdo neumíral. Proto si na něho bůh smrti Thanatos stěžoval Diovi; ten ho coby narušitele světového řádu usmrtil bleskem. Po smrti byl Asklépios přijat mezi bohy.

Ve starověkých mýtech působí vynikající duchové sympatickým dojmem. Ze středověkých příběhů o Golemovi, o stavitelích chrámů, kteří vytvářejí díla nebývalé krásy s ďáblovou pomocí, či o Faustovi, který chce poznat tajemství života i za cenu věčného zatracení, jsou už cítit obavy z poznání i určitý odstup společnosti vůči tvůrčím osobnostem vymykajícím se normám. Zrodila se třetí ze základních dějových osnov: Poznání, které se vymklo kontrole.Tyto základní typy příběhů se v literatuře mnohokrát opakují. Nejméně je oblíben typ Velký učitel (vyskytuje se převážně v životopisech Velkých vědců); oba zbývající typy se dočkaly nesčetných zpracování. (Z příkladů viz např. G. G. Byron, B. Brecht, F. Dürrenmatt, R. Rolland, K. Čapek, Ch. Marlowe, J. W. Goethe, E. T. A. Hoffmann, M. Shelleyová, F. Pessoa).

Současná tzv. velká literatura se zaměřuje ponejvíce na „uchopení složitosti a hloubky nesdělitelného“ a vědou a vědci se zabývá pouze okrajově. Toto pole působnosti přenechala téměr úplně žánru science-fiction. Většinu jejích autorů sice věda též příliš nezajímá, ale neznámé planety, vzbouření roboti a mutanti vytvoření šílenými genovými inženýry skýtají lepší dějovou kulisu než popisy proudů vědomí, křížení metajazyků anebo líčení „vědomého zoufalství všech buněk v těle duše“. Typem příběhu zde bývá nejčastěji Poznání, které se vymklo kontrole, někdy se objeví i typ Konflikt poznání a moci.

V literárních dílech se vyskytují tři hlavní archetypální postavy vědců :

• génius – oblečen bývá nedbale, často je roztržitý a nepraktický, zajímá ho Absolutní Poznání či Vláda nad Světem, postup v zaměstnání je věc vedlejší;
• manažer – je produktem institucializované vědy, bývá sebevědomý, dobře oblečen, postup v zaměstnání zaujímá důležité místo v žebříčku hodnot, Absolutní Vědění nezřídka vymění za funkci v nějaké subkomisi;
• prostý vědec – ač v životě nejčastější, mezi autory literárních děl není příliš oblíben (výjimku tvoří pouze humanitní vědci – např. Šťastný Jim, Foustka – celkem hojně popisovaní autory mainstreamu); je zaujat spíše existenčními než existenciálními problémy, v mladším věku má některé z vlastností archetypu génia, ve stáří převládají atributy typu manažera.

Ženské hrdinky hrávaly ve starších dílech většinou pouze pasivní úlohu obětí egoistického učence (Markétka), pečovaly o génia a inspirovaly ho k vzletům ducha, anebo plnily funkci manažerova reprezentativního objektu; nyní se často objevují samostatně v archetypech manažera a prostého vědce, v anglosaské sci-fi lze některé hrdinky zařadit i k archetypu génia.

V profesích zastoupených v science fiction suverénně vedou přírodovědci, nicméně objevují se i příslušníci humanitních oborů. Ve filmových zpracováních převládli zlotřilí genoví inženýři (nekonečné variace na Dr. Morreaua), následují šílení fyzici a počítačoví experti. Zatím se mi nepodařilo shlédnout snímek, kde by byl do hlavní role obsazen šílený ekonom nebo filozof.

Pro nejstarší práce je charakteristická významná úloha  osobnosti, v novějších dílech slábne a vědci zasahují do děje stále méně. Baron Frankenstein se změnil v Dürrenmattovy Fyziky. Opravdu kvalitní obraz zkázy už není výsledkem činnosti pobloudilého génia, ale vzniká díky spolupráci státních institucí, velkých firem a vědeckých pracovníků. V nejnovější tvorbě se vědci coby nositelé děje začínají vytrácet úplně. Katastrofy vznikají jaksi mimovolně. Hodná zviřátka si loknou odpadu z chemičky a promění se v monstra, kytičku něco ozáří a ona začne žrát lidi... Jsou to smutné konce. Ze stránek denního tisku vědce vytlačili léčitelé a astrologové, a v literatuře a filmu jejich úlohu přebírají Terminátoři a obyčejné náhody.