O tom, jak něco je

Existují takové nevinné otázky, jako třeba „Co je to dům?“ nebo „Co je to zlatohlávek?“ (na tu si můj věrný čtenář asi vzpomene) nebo třeba „Co je to věda?“, „Co je to hra?“, případně „Co je to?“ (při té poslední otázce bychom měli na něco ukázat prstem). Zdá se, že takovéto otázky samy o sobě vůbec nic nepředpokládají, že jimi tazatel nevyjadřuje nic víc než jakousi elementární neznalost.

Ne tak docela. Všechny tyto a podobné otázky se neobejdou bez onoho nejběžnějšího, přitom však nejzáludnějšího slůvka „je“. A tak prostě již tím, že jsou vysloveny, cosi předpokládají (aspoň za normálních okolností): totiž, že to či ono vůbec jest, či aspoň že je myslitelné, že to jest. Jde tedy o nějaké jsoucno, které dovedeme buď pojmenovat (dům, zlatohlávek, věda, hra), nebo na něj ukázat prstem, a které nám dokonce stojí za to, abychom se ptali po jeho povaze.

Na otázku „Co je to...?“ můžeme dostat mnoho rozmanitých odpovědí. Nejčastěji se dovíme z čeho se to skládá, co k tomu patří, k čemu je to dobré, jak se to řekne jinak, případně jak se to rozliší od něčeho, co už to není. Jen na to „je“ se obvykle zapomíná, neprávem. A tak vlastně nedostáváme (a vlastně ani nečekáme) odpověď na cosi podstatné: jak to či ono je, jaký je modus bytí nějakého jsoucna.

Nejméně problémů nám to dělá, když to, na co se ptáme, je nějaká věc, třeba dům. Dům má látku a tvar, někdy účel, a to ostatní, jako třeba, že to někdy a nějak vzniklo, že to trvá a že se to časem mění, to vše jako by hrálo podružnou roli. Zvolme však jiný příklad, řekněme hru. Co je to hra, jako třeba šach? Je to věc? Nevěřili byste, co je kolem nás věcí, které nejsou věci.

Začněme důležitým rozlišením (o které se v běžné mluvě stará spíše kontext): hra – představme si šach – daná souborem pravidel jak hrát (a k tomu případně i teorií jak dobře hrát) je něco dosti jiného než nějaká jednotlivá partie téže hry, což je – v případě šachu – delší či menší posloupnost tahů vyhovující dotyčným pravidlům.

Další rozlišení: takto formálně pojatá partie je jedna věc a její aktuální hraní, čili její konkrétní sehrávka v reálném čase, prostoru, s konkrétními hráči a za konkrétních okolností, je věc druhá. Analogicky lze rozlišit hru definovanou jako soubor pravidel (spolu s teorií) od téže hry, chápané však v její historické proměnnosti, jako něco, co někdy vzniklo, vyvíjelo se a i dále se může vyvíjet jako diachronní entita (tím, že se mění její teorie, někdy i pravidla). Máme tak tento diagram:

Levá část diagramu se vztahuje k vnitřní struktuře hry, pravá k jejímu reálnému bytí v čase a prostoru. Chceme-li o nějaké hře hovořit obecně jako o jsoucnu a zajímat se, jak je, jaké je její bytí, musíme mít v patrnosti tento diagram jako celek, nikoliv jen jeden z jeho vrcholů.

Zajímavý je vztah mezi horní a dolní částí našeho diagramu. Pro hru jako dějinný proces platí zcela jiné časové měřítko, než pro její reálné sehrávky. Prvé se měří na roky a staletí, druhé na minuty a hodiny. Přesto existuje obousměrná interakce mezi oběma úrovněmi: konkrétní sehrávky se řídí současnými pravidly hry, případně její teorií, a obráceně, tato pravidla, a zejména teorie se mohou zvolna vyvíjet pod vlivem (mnoha) konkrétních sehrávek. Již proto je třeba chápat uvedené rozlišení jen jako heuristickou pomůcku, poukazující na různé stránky či projevy téhož jsoucna. Jak vidno jeho modus bytí nemusí mít tu jednoduchost, na jakou jsme zvyklí u věcí, na které si můžeme sáhnout.

Zvolil jsem hru jen jako příklad. Se zcela obdobnou situací se setkáme u mnoha jiných entit, které se projevují vždy ve dvou rozličných úrovních, jedné s většími a druhé s menšími měřítky času (i prostoru). Pár příkladů: přirozený jazyk (s konkrétními promluvami), biologický druh (s živými jedinci), věda (s vědeckými objevy), paměť (se vzpomínkami), nemoc (s onemocněními). Na nižší úrovni se setkáváme s konkrétními, oddělenými nebo oddělitelnými výskyty či projevy dotyčné entity, která sama má na vyšší úrovni jen jakousi latentní a nemateriální, zato však spojitou existenci, uloženou zpravidla ve struktuře, vlastnostech, znalostech či schopnostech nějakého substrátu, například lidské komunity.

Právě tato spojitá existence na vyšší úrovni dovoluje, abychom ony výskyty na nižší úrovni považovali za projevy jedné a téže entity.