Neokurková sezóna

Na konci léta jsem potkal kolegu. „To mám štěstí, jdu za tebou.“ Ještě než jsme došli do pracovny, dostali jsme se do křížku. „Tys mi shodil grantovou přihlášku, takovou nehoráznost nemohl napsat nikdo jiný než ty!“ Vytasil se s papírem, na kterém byly dva posudky jeho přihlášky o grant, tj. peníze na výzkum. Jeden byl velice nelichotivý, druhý odporně konformní. Nepotřeboval jsem se kroutit, posudek jsem nepsal, protože jako člen podoborové komise, která přihlášku přetřásala a zařazovala, nemám být posuzovatelem. Přihlášku jsem znal.

My badatelé máme totiž od poloviny minulého roku nový problém: Byla zřízena grantová agentura České republiky. Ta odpovídá za rozdělení a využití peněz, které jdou do výzkumu. O peníze musíme agenturu požádat přihláškou, ve které vysvětlíme záměr, očekávané výsledky, ukážeme připravenost kolektivu, pracoviště a badatelskou osobnost. Agentura zaměstnává několik stálých zaměstnanců – úředníků, a dobrovolníků jmenovaných z vědecké veřejnosti používá do komisí a subkomisí. Subkomise navrhují tři „nezávislé“ posuzovatele (jednoho ze zahraničí), kteří se vyjádří k přihlášce samotné, ale i k badatelské způsobilosti navrhovatele. Subkomise rovněž sestavují pořadníky přihlášek – žádostí – k financování či nefinancování. Došlo tedy k bratrovražedné bitvě.

„Tak mi řekni, kdo to psal!“ To jsem nemohl udělat – taková jsou pravidla. Posuzovatel práci mého kolegy zná, je k jeho výsledkům skeptický a domnívá se, že svěření půlmilionové částky není na místě. Subkomise, která brala hodnocení posuzovatelů jako pomocný nástroj, protože je odpovědna za uspořádání výzkumných priorit a pořadí přihlášek, zařadila přihlášku do skupiny nefinancovat. Šlus - a basta!

„Tak mi aspoň řekni, proč jste to zamítli.“ Mluvil jsem za sebe, maje na mysli kritéria, kterými se subkomise řídila: Na problému se pracuje už mnoho let, a ve světové odborné literatuře se z toho nic neobjevilo, kolegova skupina stojí mimo hlavní trend toho, co se dělá ve světě, a tak bylo málo pravděpodobné, že právě tento výzkum bude příspěvkem české vědy vědě světové. Finance jsou nadsazené, badatelský nápad tu nebyl, žádná jiskra. Ani formálně nebyl projekt nijak na výši.

„Víš, že na to bylo málo času.“ To už byla přihrávka na smeč. I krátkost termínu měla svůj půvab, možná že v ní byl i záměr: Ti méně pružní přihlášku nepředložili, protože neměli v šuplíku přitažlivý výzkumný nápad anebo ho neuměli v krátkém čase formulovat, sehnat patřičné podklady či spolupracovníky. Výzkumníci požadovali celkem 530 milionů, k dispozici jich bylo 150. Někdo vypadnout musel.

„Vždyť ten druhý posudek je pozitivní!“ Musel jsem hrábnout do archivu a vylovit hodnocení jednoho z projektů, před lety předložených americké NSF (National Science Foundation). Pět anonymních posuzovatelů, pět kladných. S větami typu „dobrý nápad, zajímavé, nebude-li to možné financovat v plné výši, přimlouvám se alespoň za přidělení menší částky.“ Konečný výsledek však shrnut do strohého: sorry, nejsou finance. Ale ani tohle nestačilo.

Cítil jsem jakousi trpkost za všechny úředníky v grantové agentuře, za komise, subkomise i posuzovatele. Vrátil jsem se myšlenkami do grantové agentury, vzpomněl si na úsilí jejích zaměstnanců, na horko letních dnů, nesnesitelný hluk z Národní, jak tu telefonovali, aby odstranili formální nedostatky projektů, jak xeroxovali, přenášeli bedny plné projektů, pak na jednání subkomise, které trvalo od devíti od rána do půlnoci, na to, jak jsme si mnohokrát opakovali, zda právě tohle bude příspěvek české vědy vědě světové, jak jsme si kladli otázky, zda tohle je opravdový nápad, jak nám naše paní referentka nabízela kávu i to, že dojde pro salám. Uvědomil jsem si, že jsem byl posuzovatelem i členem podobných komisí, ale také členem badatelských kolektivů, kterým se dostalo i negativního vyjádření financujích míst jinde, mimo tuto zemi. Tam nikoho nenapadlo nahlas pátrat po tom, kdo mohli být hodnotitelé, pochybovat o rozhodnutí komise. Mluvilo se o tom, co jsme „zblbli“, kde jsou slabá místa, jak to udělat lépe, jak se lépe „prodat“. Říká se tomu pozitivní přístup a právě teď jsem si uvědomil tu propast. Nejenže nám tenhle přístup chybí, ale je nás, v Čechách a na Slovensku, málo. Jsme malá obec, v podkritickém množství, jeden druhého v daném oboru známe, vidíme si do kuchyní, známe své stylizační a formulační stereotypy, dokážeme se rozšifrovat a víme, co můžeme čekat od toho či onoho posuzovatele.

Grantová agentura se malému rozměru badatelské komunity bránila. Komise vybíraly posuzovatele ze zahraničí. Leč... jak má zahraniční kolega posoudit nejen přihlášku, ale i badatelskou osobnost výzkumníka, který ve svých šedesáti toho mnoho v zahraničí neuveřejnil. Posudek ze zahraničí v uvedeném případě nedošel.

Rozešli jsme se. Kolega zamířil do jiné pracovny. Pátrá, a pravděpodobně vypátrá. A protože budeme mít s anonymitou ještě dlouhou dobu potíže, bylo by o to vhodnější si zvykat na kritiku kolegů. Můj kolega má opačný názor. Napíše předsedovi komise a bude si stěžovat. Přihláška byla označena jako nevyhovující. Přece ho nikdo nebude urážet, ani kolegové, ani komise.