Náhoda a věda

„To je ale náhoda,“ vykřikne člověk, který prvně v životě přijel do Bílé Lhoty a potká přítele, s nímž se dlouho neviděl. Nechce tím vlastně říci nic víc, než že o tom nevěděl, že s tím nepočítal, že to tak nechystal, neplánoval. Přitom on sám ani jeho přítel do Lhoty vůbec nejeli náhodou: jeden přijel za švagrem a druhý pro hrušky. Jenže to o sobě navzájem nevěděli, nesmluvili se, jeli do Lhoty – a tam se potkali. Náhodou – to jest bez úmyslu.

„Byla to náhoda,“ řekne posmutněle mladý detektiv, který se marně pídil po nějakých podezřelých indiciích kolem náhlého úmrtí známého průmyslníka. Posmutněle proto, že z jeho případu už zřejmě nebude detektivka, že nebude pochválen ani povýšen, ale hlavně že má pochopitelný pocit, že se namáhal marně. Protože „náhoda“ není žádné vysvětlení, je to rezignace na vysvětlení. A nejen pro policejního úředníka i jakási přiznaná porážka.

Náhoda může být také východisko z nouze. Kdybychom se chtěli dozvědět, co si občané myslí o schopnostech pana Koudelky, známého politika, nebo o výstavbě závodu na recyklování fekálií, nemůžeme se zeptat každého. A tak se zeptáme 734 lidí náhodně (leč velmi mazaně) vybraného vzorku – a ejhle, ono to většinou souhlasí. Proč? Inu proto, že byli vybráni náhodně.

Jsou ale také případy, kdy náhodu – paradoxně – velice potřebujeme, vyhledáváme, a dokonce pracně konstruujeme. Používáme ji totiž jako jakousi náhradní spravedlnost. Kdykoli by se lidé nemohli dohodnout, když se nedá najít nezúčastněný a spravedlivý soudce, necháváme často rozhodovat náhodu. Nejznámější příklad je loterie. Aby to nebyl čistý podvod, nesmí o výhrách rozhodovat žádný člověk – jedině čirá náhoda. Jenže tady se najednou ukáže, jak je to vlastně těžké. Kolik dá práce, aby se do té čisté náhody nemohl propašovat ani stín vědomého výběru, zájmu, úmyslu. O člověku, který tahá kuličky, nemůže nikdo vědět, jestli si taky nevsadil. A tak nezbývá, než zařídit to tak, že ani on sám nesmí tušit, jaké číslo ve které kuličce je. Kdysi se to dělávalo ještě tak, že čísla tahal nevidomý, jen aby bylo jasné, že je to opravdu náhoda.

Počkejme – co kdyby čísla netahal člověk, ale počítač? Ten přece z definice žádné zájmy nemá, sám sázet (zatím) nemůže a švindlovat také neumí. To je skutečně zajímavý nápad, bohužel má dva vážné háčky. Předně počítač je sice z definice „poctivý“, jenže kdykoli má něco dělat, musí v něm být program. A program – to je samozřejmě zhmotněný úmysl, projekt, zájem. Navíc technicky dost složitý a neprůhledný. Ještě zajímavější je ale ten druhý háček. Jedna z mála věcí, které počítač opravdu neumí, je – náhoda. Ač si s tím už mnoho matematiků lámalo hlavu, nevymysleli nic lepšího než „pseudonáhodu“. Počítač potom umí „vymýšlet“ řady čísel, které jako náhodné vypadají – ale nejsou. Vznikají přísně zákonitě, jenomže tak složitě a neprůhledně, že to na nich nikdo nepozná. Takže skutečnou náhodu vyrobit také neumíme.

Je ještě jeden případ, kdy člověk po náhodě touží, kdy se jí chytá jako tonoucí stébla. Je to tehdy, když se o nás pokouší paranoia. Když se chceme bránit nutkavému pocitu, že za vším se skrývá jakási temná a nadlidská moc, která nás chce zničit. Člověk, který doma našel předvolání do Bartolomějské a zároveň zjistil, že děti mají průšvih ve škole a ženě ukradli peněženku, měl jen jednu naději: že to všechno nezpůsobil nějaký všemocný zloduch, nýbrž stará dobrá a nevinná náhoda. Tahle střízlivá a skeptická úvaha, že světovým sítím a mafiím by našinec nestál za námahu, tak leckomu zachránila duševní zdraví. Běda těm, kdo neodolali a naučili se všude vidět znamení, záměry, souvislosti.

Zvlášť zajímavý vývoj prodělala během posledních sta let náhoda ve vědě. Pro klasického vědce minulého století náhoda znamenala totéž, co pro mladého detektiva: porážku. Když narazil na něco, co nijak nedovedl vysvětlit, nezbývalo mu než přiznat, že žádné vysvětlení nemá – a tomu se tehdy říkalo náhoda. Ale počkejte, až tomu jednou přijdeme na kloub, bude zase o jednu „náhodu“ méně. Postupem času si věda začala všímat oblastí, kde těch náhod bylo nějak příliš mnoho: třeba v termodynamice. A tak se s nimi trochu víc spřátelila a poradila si jinak: přišla na to, že když si nebude všímat jednotlivých případů, ale hromadného chování, vystoupí najevo zřetelné souvislosti a z nich možná i náznak nějaké příčiny, a tudíž vysvětlení.

Ve statistické vědě náhoda neznamená přiznání neúspěchu, porážku, nýbrž vlastně samu podmínku hromadného (statistického) zkoumání věcí. Viděno hlouběji, nepřehlednou složitost jednotlivých příčin a důsledků můžeme elegantně obejít a hin sa hukáže: přece jen je tu nějaký řád, něco, co dovedeme vysvětlit a co nám dává i nástroj, jak předvídat. Právě z náhody se krásně vyloupne zákon a pravidlo. A když se nevyloupne? Inu, pak nezbývá než hledat jiná uspořádání, jiné parametry a jiné korelace – v nejhorším třeba i jiná data –, dokud něco nevyjde.

V poslední době se však zdá, jako by se náhoda ve vědě objevovala ještě v jednom převlečení, ještě v jedné poněkud nečekané roli. Nápadně totiž přibývá případů, kdy vědci náhodu nejenom připouštějí, ale kategoricky a houževnatě na ní trvají. Klasický příklad jsou evoluční biologové, za všechny jmenujme slavnou knihu J. Monoda Náhoda a nutnost. Ale i filozof R. Rorty (Contingency, irony, and solidarity) si na ní nesmírně zakládá: jako by náhoda a nahodilost byly podmínkami lidské svobody. Tady už náhoda dávno není tím, čím bývala, totiž souhrnným konstatováním, že nějaký jev bohužel (zatím) vysvětlit neumíme. Ale není to ani příležitost, abychom přírodu převezli nějakým trikem, a přece z ní – chtěj nechtěj – nějaké to číslíčko vyrazili. Kdepak.

Tam, kde dnes vědec kategoricky (nebo dokonce s patosem) tvrdí, že nějaký jev nebo děj je jen a jen nahodilý, náhodný, vůbec tím neříká, že by (zatím) něco nevěděl. Říká daleko víc: že se o tom příslušném jevu nic dozvědět a poznat nedá, že „za ním“ žádné příčiny a zákonitosti nejsou – možná dokonce ani být nesmějí. Připomíná tím člověka, který se dovolává náhody, aby se nezbláznil. Který se nějakému dalšímu poznání a případnému vysvětlení zuby nehty brání, protože by mu mohlo narušit jeho duševní klid a rovnováhu.

Nejsem vědec a nemohu posoudit, zda je taková obava na místě. Nemohu však nevidět, že zde náhoda hraje docela jinou roli, že dostává úplně jiný význam a hodnotu. A že to zřejmě svědčí i o tom, že věda, která v náhodě vidí záchranu před nevítaným poznáním a vysvětlením, je nejspíš také jiná věda. Věda jistě může nezkušené varovat, aby nehledali tam, kde téměř jistě nic nenajdou. Tak třeba perpetuum mobile pokládáme skoro všichni za věc nemožnou a nesmyslnou, protože jsme přijali princip zachování energie. Pokládáme ho za jistý a stavíme na něm. Až dosud vcelku úspěšně. Nad vynálezci perpetuí máváme rukou a říkáme si, kdyby radši dělali něco rozumnějšího. Ale slyšel někdo někdy o nějakém principu náhody? Kde by se vzal? O jakou zkušenost by se opíral?

Potrhlé vynálezce ovšem odmítáme shovívavě, s úsměvem: no, když myslíte... Jenže tady, v otázce „náhody“, se najednou vynořuje docela nečekaný patos. Jako by někomu na tom velice záleželo, aby se žádné vysvětlení nehledalo. Ne proto, že tu nikdo nic nenajde. Je to horší: co kdyby, nedej bože, něco našel? A tak by se vědec, který se s planoucím zrakem dovolává náhody, mohl ocitnout ve velmi podivné společnosti. Mohl by vypadat jako člověk, kterého při něčem nachytali: i ten se bude zapřísahat, že všecky ty podezřelé okolnosti, v nichž se ocitl, jsou jen a jen „náhoda“. Nic za tím nehledejte, nic za tím už není. Bude na detektivovi, aby si na to posvítil.

Je tu ale ještě jedna možnost, jenže je do dnešní doby jaksi příliš optimistická. Mnohokrát jsme slyšeli a slýcháme, že vědecké objevy se dělají „náhodou“. A ať už hruška Newtonovi na nos spadla nebo nespadla, myšlenka obecné gravitace ho musela nějak „napadnout“. Nápad je také něco, co ze samé definice nemůžeme nijak vysvětlit: nebyl by to už nápad.

Na rozdíl od věcí vysvětlitelných, které tím vlastně svádíme na něco, co už bylo dřív, je nápad něco, co přijde jen tak – náhodou. A je tedy také myslitelné, že vědec nebo filozof, který se vehementně zastává náhody, myslí právě tohle: že bychom pro samé vysvětlování a předvídání neměli zapomenout, že důležité věci většinou člověka napadají jen tak, čili, s odpuštěním – náhodou.