Mohou počítače myslet?

Obdiv ke strmě narůstající výkonnosti a možnostem počítačů i určitá obdoba počítače s lidským mozkem vedou k opakovaně kladené otázce, zda a v jaké šíři činností mohou výpočetní prostředky konkurovat lidskému mozku – zda jsou počítače schopny myslet. Tato podnětná otázka nás vede k úvahám o cílech a prostředcích lidského myšlení, na jejichž základě si pak zodpovíme i otázku „myšlení počítačů“.

Naše poznávání světa (termínem svět si pro potřeby těchto úvah označujeme souhrn všeho existujícího) se v zásadě opírá o smysly, jimiž jsme vybaveni. Nemáme důvod předpokládat, že naše smysly zprostředkovávají veškerou realitu, jíž jsme obklopeni – jsou omezené jak v množství druhů, tak v citlivosti: od skutečností světa jsme odděleni neprůhlednou stěnou, ve které smysly vytvářejí štěrbinu, jíž pozorujeme ze světa jen část.

Z této nouze smyslů si pomáháme dvojím způsobem. Prvý spočívá v tom, že vytváříme technické pomůcky, které možnosti smyslů rozšiřují, druhý v tom, že využíváme svého intelektuálního vybavení k interpretaci svědectví smyslů, a zejména k rozšíření poznání za hranice jejich zorného pole.

Modelování

Pro výklad, pochopení a extenzi elementárního sdělení o světě, které nám poskytují smysly, si vytváříme více či méně důmyslné modely skutečností a jevů, s nimiž si naše mysl snáze poradí a které nám dovolí proniknout za omezení daná smysly. Na nich pak lze ověřovat a zkoumat ty stavy a děje, které nemůžeme vyvolat ve skutečném světě.

Pro takovéto modelování světa v oblasti působnosti exaktních věd je vytvořeno mnoho prostředků: matematika, geometrie, fyzikální modely, počítače, algoritmy a programovací jazyky, chemické vzorce a rovnice, a mnohé další.

V oblasti běžného lidského jazyka je základním prvkem zástupného systému slovo. Z něj pak budujeme konstrukce, které opět zastupují skutečnosti vnějšího světa a na kterých lze vlastnosti a chování světa napodobit a zkoumat. V literatuře se vytváří další hierarchická rovina zástupných prostředků: znak, metafora, podobenství.

I výtvory výtvarného umění a hudby jsou zobrazením, zastoupením, řezy či zevšeobecněním světa, naší zkušenosti s ním i našich očekávání. A rovněž slouží, ve velmi abstraktní a těžko již slovem postižitelné rovině, k rozboru, úvaze a závěrům o předmětech, skutečnostech, dějích.

Ve všech oborech intelektuální činnosti se tedy uplatňuje společný postup zobrazování uskutečňovaný různými prostředky a označovaný různými názvy. Jde o vytváření metasvěta jako prostředí, v němž pozorujeme chování světa, který zobrazuje.

Předpokladem oprávněnosti postupu modelování je, že zástupná skutečnost – model – se z hlediska jevů, které sledujeme, a podmínek, za nichž je sledujeme, chová stejně jako zobrazovaný „originál“.

Platnost modelu

Tedy každý model je platný jen pro určitý účel a při splnění určitých okolností. S postupujícím poznáním je model zjemňován tak, aby vyhovoval popisu dalších detailů „originálu“ a aby byl platný v širším pásmu podmínek. Tento postup, doveden do důsledku, nás přivádí k závěru, že pouze originální objekt je sám sobě dokonalým modelem. Zdá se, že odtud vyplývá závěr: sledujme tedy vlastnosti a chování „originálu“ a nevytvářejme model. Jenže sledovat vlastnosti a chování, to od samého počátku znamená vytvářet modely – již výpověď smyslů je modelem. Tím se uzavírá kruh naší bezmocnosti a dospíváme k závěru, že modely, jimiž poznáváme, se popisované skutečnosti mohou jen blížit, nikdy ji však v úplnosti nepopíší.

Inklinujeme k chybnému chápání modelů jako skutečnosti samé. Abstrakta (bod, přímka) nebo myšlenkové konstrukce, jako je například představa o struktuře atomu (jádro jako shluk protonů a neutronů obíhané elektrony), zaměňujeme za skutečnost. Pak například nechápeme, jak je možné, že světlo je současně vlnění a současně má korpuskulární povahu. Jde o dva různé modely. Oba vyhovují, žádný neplatí doslovně.

Jiným příkladem absolutizace modelu jsou singularity v matematických modelech. Domnívám se, že jsou výlučně vlastností (nedokonalostí, omezením) matematického popisu, zatímco v popisovaném světě se nevyskytují. Tento názor lze dokumentovat na modelu vývoje vesmíru vycházejícího ze singulárního bodu, v němž měl vesmír nulový objem, nekonečnou hmotnost a nekonečnou teplotu. Takovou extrapolaci zpětného vývoje vesmíru do singularity, v níž již matematický model právě přestává platit, nahlížím jako neoprávněnou. Imponujícím východiskem z této krize je model navržený S. W. Hawkingem, který singularitu popírá a zřetězuje vývoj před jejím časem s vývojem pozdějším.

Modelování mnoharozměrových vztahů

Součásti světa a děje v něm jsou ve vztahu vzájemných interakcí, které působí v mnoha dimenzích. Vytváření modelů světa naráží na obtížnost implicitního popisu těchto struktur. Modely jsou formalizovány jako zřetězení vzájemně navazujících předpokladů a závěrů, příčin a následků. Postihnout mnoharozměrovou strukturu skutečnosti se pro velkou spletitost nedaří. Při dodržení pravidel závazných při vědeckém modelování světa nezbývá než postupovat v určitých „řezech“. Pro vysvětlení semimetaforický příklad: při výkladu historie můžeme buď postupovat v časovém sledu událostí v nějaké oblasti, nebo popisovat události v různých místech v určitém čase.

Tento postup je svazující zejména při jazykovém vyjádření. Nabízí se proto otázka, do jaké míry předurčuje a svazuje jazyk naše myšlení a možnosti při modelování (a tedy poznávání) světa a nakolik je tato „lineární“ struktura jazyka v pozadí vytváření jiných modelovacích jazyků? U programovacích jazyků je tento vliv zřejmý. U ostatních prostředků by si odpověď vyžádala podrobné a zasvěcené úvahy.

Vedle rigidních prostředků modelování vytvářených různými vědeckými obory se vytvořila prostředí, která tuto nevýhodu neschopnosti mnoharozměrového modelování nemají (za cenu jiných nevýhod, jistě). Jsou to již výše zmíněná prostředí výtvarná a hudební. Těmito prostředky se modelují složité mnoharozměrové struktury světa způsobem, pro jehož popis, jak vyplývá z podstaty popisovaného, je slovo bezmocné.

Jak je obvyklé, skutečnost nesestává pouze z vyhraněných krajností – příroda straní spojitosti. Pracovníci zabývající se vědou vědí, že jakkoliv postup, kterým usilují o poznání, musí splňovat přesné a přísné formální požadavky, jsou v nejlepších chvílích své práce zasaženi čímsi, co bývá nazýváno intuice, čímsi, při čem se spontánně, neřízeně a “neukázněně“ propojí vzdálené si a zdánlivě nesouvisející vědomosti a vzniká poznání, tedy představa modelu skutečnosti. Zbytek práce je pak mnohdy velmi obtížná a zdlouhavá, nicméně rutinní úloha, jak disciplinovaně, lege artis agendo, odít toto intuitivní poznání do vyjadřovací struktury, která je „legalizuje“ i činí sdělitelným.

Lidské myšlení se tedy pohybuje po celé stupnici možností mezi postupem přísně logických dedukcí na straně vědeckých činností a fantazií na straně umělecké tvorby a jejího vnímání. Pro dosažení tvůrčích výsledků se nezříká žádných z těchto protikladných prostředků a bez skrupulí je kombinuje.

Jak je to tedy s myšlením počítačů?

Porovnání předchozích úvah o prostředcích, nástrojích, způsobu lidského myšlení se způsobem činnosti počítače nás vede k těmto závěrům:

• Počítač není ničím více a ničím méně než jedním z prostředků pro modelování světa. Poskytuje vysoce univerzální, přizpůsobivé a účinné prostředí pro modelování nejrůznějších entit a vztahů mezi nimi. Těmito vlastnostmi zřejmě předčí ostatní prostředky.
• Modely realizované na počítači jsou vytvořeny na základě přísných sekvencí příčin a následků. Jakýkoliv únik z předem zadané logiky není ničím jiným než chybou, která je živelná a musí být opravena. Počítač postrádá jakoukoliv analogii lidské intuice, jejíž úlohu v myšlení jsme se snažili výše popsat.

Docházíme tedy k závěru, že počítač není ničím více než mechanizmem sestrojeným jako prostředí pro modelování, v němž lze určité dílčí projevy myšlení pasivně simulovat. Počítač však nemyslí.