Gáia po dvaceti letech

Počátkem 70. let publikoval James Lovelock, přemýšlivý biolog širokého zaměření, hypotézu Gáia, která zjednodušeně řečeno pojednávala o tom, že Země je jeden velký organizmus, který si sám aktivně řídí své prostředí a vyvíjí se jako celek. Hypotézu nazvanou podle dávné bohyně Země později svými výzkumy podpořila Lynn Margulisová, která zastává názor, že přežívají ty druhy, které se naučily spolupracovat, nikoli ty silnější, které vyhrály v boji o výběr druhů. Ve spolupráci celých mikrobiálních týmů spatřuje hlavní mechanizmus zemské homeostáze. Říká, že na Zemi vedle sebe žije nejméně 30 milionů různých druhů organizmů. Každý z nich dýchá a vylučuje. Každý se živí tím, co přebývá tomu druhému, a výsledkem je stabilní složení atmosféry. A protože složení atmosféry ovlivňuje její teplotu, tak existuje biologická kontrola celého zemského systému.

Roku 1980 zveřejnili Alvarézové důležitý článek o meteoritových impaktech jako příčině hromadného vymírání druhů. Náhlému katastrofickému přerušení klidného dechu Země bylo později dáno jméno obávaného ničitele Šivy a na vývoj Země se mnozí začali dívat jako na hru dvou protikladných principů – tvořivé Gáii a destruktivního Šivy, přičemž každé jejich střetnutí znamenalo z hlediska evoluce pokrok. Astronomové sice upozorňovali, že Šiva je závislý na pohybu galaktických součástí a ty na vývoji celého vesmíru, ale naštěstí se nikdo neopovážil pojmenovat interakci Země s Vesmírem, takže jsme zatím ušetřeni mytologického přediva typu otec Kosmos a jeho syn Hélios apod.

Reakce na Gáiu byla zpočátku dvojí – ve většině případů krajně odmítavá, ale také někdy nadšeně příznivá. Myslím, že pozornost se záhy přenesla na Lynn Margulisovou, která začala přinášet důkazy zpočátku o endosymbióze, tedy spolupráci různých organizmů při vývoji např. savců; později o symbiogenezi, tedy o vývoji nikoli pouhých druhů, ale celých prostředí.

J. Lovelock, uznávaný otec kontroverzní hypotézy, zůstával poněkud stranou, protože jeho model jednoho velkého organizmu nešlo ani potvrdit, ani vyvrátit. Stával se spíš jakousi metodickou pomůckou, jak se dívat na svět, a víceméně osobním přesvědčením. V posledním desetiletí se Gáia poněkud vytratila ze středu zájmu, protože nebyl znát žádný větší pokrok při řešení problému.

Konečně v roce 1988 proběhlo v New Yorku velké klání odpůrců a příznivců Gáii, kterého se poprvé zúčastnili skutečně špičkoví reprezentanti různých vědních oborů. 44 důležitých příspěvků později seřadili Stephen Schneider a Pennelope Bostonová do objemného sborníku „Scientists on Gaia“, který r. 1991 vydal MIT Press ve státě Massachusetts. Výsledek je nehomogenní a rozpačitý. Ve sborníku nalezneme pěkné a důkladné příspěvky např. o globálním cyklu uhlíku, o sloučeninách síry, o oběhu kyslíku, jaké známe i z jiných zdrojů. Rozdíl je pouze v tom, že v prvním a posledním odstavci se na ně autoři dívají z hlediska Gáii. Stejně tak dobře by se na ně mohli dívat z hlediska islámu, ale přesto by sborník nebyl o islámu, stejně jako není o Gáii; sestává prostě ze solidních příspěvků o různých druzích zpětných vazeb zemského sytému. A to ještě není Gáia - tou je teprve jakási syntéza všech těchto vazeb a ta je zřejmě stejně dosažitelná, jako teorie jednoho pole ve fyzice nebo pravda ve filozofii.

Co tedy dnes zbývá z Gáii? Není toho málo. Ve své původní podobě se stala světonázorem mnohých ekologicky smýšlejících lidí a někdy i parareligiózním jevem. O Gáii se dnes učí na školách a pronikla do kompendií přinejmenším klimatologie a biologie. Ve vědeckých kruzích se stává pracovním nástrojem i těch specialistů, kteří ji popírají. Lynn Margulisová to vyjádřila slovy: „Podívejte se, meteorologové dlouhé roky měřili metan v atmosféře a neptali se, odkud přichází. Biologové se ještě dále zabývali životním cyklem bakterií a neptali se, kam metan odchází. Dnes vědí, že musí spolupracovat.“

Z Gáii se tak postupně stává nikoliv sporná hypotéza, ale měkký a citlivý přístup ke světu, ve kterém se setkáváme s širší a bohatší škálou možností, než jsme kdy předpokládali. ¹⁾