O smutných osudech knihoven a pracoven

(K článku J. Sádla: Knihovna prof. Práta zničena, Vesmír 72, 653, 1993/11)

Stejně jako Sádlovi je mi naprosto cizí jakékoli barbarské zacházení s knihami. Co ale dělat s vědeckými knihovnami experimentálních oborů, jejichž význam je většinou jen historický? A bude-li výchova na řadě vysokoškolských kateder postupovat jako dosud, historičnost významu mnohých vědeckých publikací se jen podtrhne: dalo mi dost práce přesvědčit některé mé aspiranty, absolventy staroslavného učení Karlova, že je třeba číst i literaturu starší pěti let. Biologům systematických oborů je úcta k staré literatuře většinou vštěpována; jak říká jeden kolega, „každý popsaný papír je pro ně cenný“. Nicméně nedostatek prostoru tlačí všechny knihovny, nejen tu Národní. Odsunutí knih do klimaticky často nevyhovujících depozitářů není řešením: knihy jsou v nich už napůl ztracené, zejména používají-li je čtenáři jen málo. Knihovna Ústavu experimentální botaniky Akademie věd zakoupila před lety knihovnu z pozůstalosti prof. Bohumila Němce. Až na několik vzácných monografií si z ní nikdo nikdy nic nevypůjčil. Sbírky separátů pak bývají téměř nadobro ztraceny. V Nizozemí vydáváme již řadu let celosvětovou bibliografii fotosyntézy [Šesták, Z., Čatský, J. (ed.): Photosynthesis Bibliography], jedinou na světě. Díky tomu máme obrovskou specializovanou sbírku separátů ze všech oblastí fotosyntézy od let šedesátých, čítající asi 40 000 položek. Jistě je největší na světě a i v ní se najdou separáty s podpisy vysoce vážených vědců. Je ovšem „uložena“ v pytlích a krabicích bez jakéhokoli třídění ve vlhké místnosti a její budoucnost je mi jasná. Až jednou naše činnost skončí, osudem sbírky bude (po rozebrání nejlepších položek) pec nebo skládka. Proč? Nevím, kdo by dnes byl ochoten zařídit pro takovou sbírku velkou místnost s regály a krabicemi a platit nejen nájem, elektřinu a otop, ale nejméně jednoho stálého pracovníka s počítačem na její udržování. Aby si tato knihovna na sebe alespoň trochu přivydělala, musela by nabízet služby, tj. posílat do celého světa xeroxové kopie vzácných separátů (např. obtížně dostupných prací z bývalých komunistických a asijských zemí). To by znamenalo další agendu, protože by bylo třeba platit vydavatelům poplatky vyplývající z copyrightových pravidel. Nedovedu si představit, že by tuto jistě cennou separátovou knihovnu byla nějaká organizace ochotna subvencovat nebo na ni poskytnout trvalejší grant.

Pokud jde o nabídky přebytků depozit knih a časopisů jiným knihovnám, zkušenost ukazuje, že vzhledem k nedostatku místa si málokterá z obeslaných knihoven vybere více než několik výjimečných titulů. V současné době pak proto i ucelené řady československých vědeckých časopisů skončí barbarským způsobem, tak barvitě popisovaným J. Sádlem: sběrny totiž o starý papír nejeví žádný zájem. Přitom zpracovávat nějaké téma z historie vědy je dnes neobyčejně obtížné, jak se o tom přesvědčí každý, kdo to někdy zkusil: V našem státě neexistuje dokonalá referenční knihovna, kde by v jednom exempláři bylo soustředěno v dostupné formě (ne v depozitáři s dovozem svazku za týden) co nejvíce úplných řad vědeckých časopisů a která by nepůjčovala svazky externě, ale zasílala na požádání kopie článků. Měla by to být nejspíš Národní knihovna, jenže o jejích problémech jsme se dozvěděli mnohé ve spojitosti s prodejem kostela sv. Michala v Praze. Shánění starých pramenů dnes znamená nejen mít dost peněz na cestovné, ale i na vstupní poplatky do mnohých knihoven, dříve přístupných gratis. Samozřejmě ani tato referenční knihovna by si nemohla dovolit skladovat duplikáty, a tak opět nerudovská otázka: co s nimi?

Posledním příbuzným problémem je: co s pracovnami významných vědců? Osob významu Prátova jsme jen v tomto století měli ve všech oborech vědění několik set. Co se stalo s pracovnami jiných významných botaniků, např. K. Hrubého, B. Němce, F. A. Nováka, J. Velenovského? Přesto, že je škoda jejich nezapomenutelné atmosféry, musely ustoupit pracovnám jejich nástupců. Tak končí sláva světa.

Zdeněk Šesták

Článek J. Sádla je napsán takovým způsobem, že u nezasvěceného čtenáře musí vzniknout dojem, že se stalo něco mimořádně hrozného. Ať již bylo napsání a zveřejnění článku motivováno jakýmikoliv pohnutkami, je zřejmé, že autor vycházel z informací značně jednostranných a nepřesných. Škoda, že se neinformoval přímo u pracovníků katedry fyziologie rostlin.

Ano, knihovna profesora Práta byla redukována (nikoli zničena), ale samozřejmě ne proto, aby bylo možné opravit a vymalovat příslušnou místnost. Existence knihovny se stala problémem již před řadou let, když dosavadní způsob využívání prostorů katedry přestal odpovídat jejím pedagogickým a vědeckým potřebám. Bývalá pracovna profesora Práta, jejíž jednu a půl stěny zabíraly regály s knihami, separáty a dalšími písemnostmi, začala sloužit jako místnost seminární a přednášková, ale nosnost podlahy (odborně proměřená statikem) nedovolovala podstatněji zvyšovat její zatížení. Z toho i z dalších důvodů se začalo již koncem sedmdesátých let uvažovat o tom, že by knihovna měla být redukována a některé její části převedeny do základních specializovaných knihoven fakulty.

Knihovna z velké části obsahovala časopisy a věstníky, které pan profesor dostával jako člen vědeckých rad řady redakcí a jako člen Akademie. Tyto tiskoviny současně docházely i do knihovny o dvě patra níž, v přízemí budovy. Pan profesor dostával i množství publikací z různých oborů lékařských, zvláště z lázeňství a z různých oborů přírodovědných, lesnických i technických. Značnou část knihovního fondu tvořila politická literatura posledních desetiletí a různé sborníky a další publikace ze zemí bývalého socialistického tábora, zčásti v národních jazycích: v bulharštině, polštině, rumunštině atd. (prof. Prát byl čestným členem polské a rumunské akademie věd). Objemově asi jednu třetinu knihovny tvořily separáty, propagační materiály, rukopisy a pracovní protokoly, které jsou na katedře uloženy a čekají na roztřídění. Údaj o počtu titulů v knihovně, převzatý J. Sádlem z článku A. Činčerové (10 000), je klamný, neboť se vztahoval i na separáty. Ve skutečnosti jen malá část tohoto počtu odpovídala publikacím knižním.

Na začátku osmdesátých let se tehdejší vedoucí katedry obrátil na knihovní komisi biologických oborů fakulty s dotazem, zda by základní biologické knihovny měly zájem o převzetí některých publikací, zvl. časopisů. Komise katedru navštívila a knihovnu si prohlédla. Určitá část titulů byla pak převzata, ale jen základní knihovnou ve Viničné 5. Duplikáty nepřijala ani tato knihovna. Zástupce katedry jednal přímo i s pracovníky odpovědnými za knihovnu botanickou (v Benátské 2), zoologickou (ve Viničné 7) a s dalšími knihovnami, ale se zájmem o další knižní tituly se již nesetkal.

Roku 1991 byla literatura z oboru lázeňství nabídnuta Výzkumnému ústavu balneologickému v Mariánských Lázních. Zástupkyně této instituce katedru navštívila, ale k převzetí publikací nedošlo. V březnu loňského roku jsme literaturu z pozůstalosti prof. Práta nabízeli knihovně biologických ústavů AV ČR v Českých Budějovicích, ale bez úspěchu.

V nedávné době se ukázalo, že na fakultě je zájem o starší literaturu algologickou. Tu jsme tedy z knihovny vytřídili a její nemalé množství vlastními silami dopravili na katedru botaniky.

Během roku 1992 a loni na jaře jsme na katedře o knihovně několikrát diskutovali, zvláště v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí některých místností. Shodli jsme se v tom, že knihovna, přestože byla na katedře po mnoho let pietně opatrována, nikdy nebyla tím celkem, za který byla některými neinformovanými lidmi pokládána. Její velká část pozbyla během posledních desetiletí praktickou hodnotu, zvl. v souvislosti s rychlým rozvojem fyziologie rostlin i dalších přírodovědných oborů. Shodně jsme usoudili, že v zájmu katedry musíme při řešení problému knihovny dát přednost rozumu před citem. Rozhodli jsme se tedy knihovnu podstatně zredukovat a zachovat z ní jen to, co je skutečně cenné, hlavně z hlediska historie katedry, našich oborů a vědy vůbec.

S konečným tříděním knižního fondu se začalo v červnu pod vedením pracovníka, který o knihovnu po dlouhá léta pečoval a dobře ji znal. V práci se pokračovalo 6. a 13. října. Poslední den, 13. 10., bylo, bohužel, třídění rušeno řemeslníky, kteří se snažili dohnat své několikadenní zpoždění. Chybou bylo, že jejich práce nebyla včas zastavena. Všechny publikace ale, jak ty v policích knihovny, tak i ty vyřazené, o které katedra neměla zájem, byly před znečištěním chráněny fóliemi. Ty byly později částečně odstraněny dvěma kolegy z jiné katedry, kteří začali vyřazené knihy přebírat. Není pravda, že knihy (všechny) byly z regálů vyházeny na hromadu, aby mohly být odvezeny do sběru, a to jen proto, aby místnost mohla být rekonstruována. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by ti, kteří se něčeho takového dopustili, museli být právem označeni za nekulturní barbary. Je ale pravda, že třídění bylo v poslední etapě prováděno ve spěchu a mezi vyřazené materiály se dostala i řada publikací, které mohou být pro někoho cenné. Toho je třeba litovat. Těm, kteří se zasloužili o zachování těchto publikací, patří náš dík.

V zápise ze schůze vědecké rady biologické sekce Přírodovědecké fakulty UK z 19. října 1993 se lze přesvědčit, že katedry botaniky, chemie a další zde byly informovány o možnosti vybrat si publikace, které pro sebe pokládají za užitečné. Na dalším zasedání dne 2. 11. vzala vědecká rada na vědomí, že se tak stalo, a ponechala na katedře fyziologie rostlin, jak se zbytkem této poslední selekce, o niž není zájem, naloží.

Z hlediska dynamických oborů, mezi něž patří i fyziologie rostlin, zůstávají vyřazené publikace z velké části již jen dokladem toho, jakými cestami šel kdysi vývoj vědy. Jako takové jsou tyto publikace dostupné v knihovně Viničná 5, případně i v dalších vědeckých knihovnách.

Na otázku J. Sádla, zda dnešní fyziologové také odkáží svou knihovnu fakultě, si dovolím odpovědět, že nejen pracovníci tohoto, ale i mnoha jiných oborů, nebudou svým institucím odkazovat velké knihovny. Zejména proto ne, že časopisecké i další vědecké informace jsou dnes celosvětově snadno dostupné pomocí počítačových databází a dalších technických prostředků a deponování takovýchto komplexů je prostorově nemožné.

Jak bylo již zčásti ukázáno, článek J. Sádla obsahuje polopravdy a nepřesnosti, ale zarážející je i jeho celkově diskreditační charakter. J. Sádlo zaměřil svůj odsudek primárně proti katedře fyziologie rostlin, ale větou, ve které uvažuje o vzniku nové tradice v přístupu ke knihám zemřelých pedagogů, činí předmětem tohoto odsudku nepřímo i širší, blíže neurčené společenství lidí. V této zobecňující extrapolaci jej podpořila redakce časopisu, která se ve své poznámce zaměřila již na všechny, později ale „přeci jen ne na všechny hodnostáře a učitele fakulty“. Takovýto způsob zobecňování je v našem případě jen nepřijatelný, v jiných případech ovšem bývá i zkázonosný, neboť se snadno stává začátkem nenávisti jedněch proti druhým.

Nakonec ještě o katedře fyziologie rostlin, jejíž dosavadní dobrá pověst byla diskutovaným článkem v očích naší odborné veřejnosti poškozena: Má 14 zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním. Literárním dílům pracovníků katedry se v posledních letech dostalo několika významných zahraničních i domácích ocenění. Studenti katedry absolvovali v posledních dvou letech řadu 3 - 12 měsíčních pobytů na významných zahraničních univerzitách nebo výzkumných ústavech: 9 studentů v roce 1992, 13 studentů v r. 1993. Pracovníci katedry uspořádali v posledních dvou letech 2 celostátní konference a 2 mezinárodní metodické kurzy. V roce 1993 katedra získala 10 grantů, z toho 3 zahraniční, a participovala ve dvou programech Tempus. Do jaké míry je katedra vědecky a pedagogicky úspěšná, ať posoudí jiní. Nechť ale není považována za nekulturní!

Jiří Luštinec