Lidská krev – zboží, nebo dar?

Situace kupodivu není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Celý řetězec předcházející podání přípravku vyrobeného z lidské krve má v podstatě 4 účastníky:

• „dárce“ (nenechme se svést jazykovou podobou tohoto slova, dárce může být stejně dobře „prodejcem“),
• zpracovatele,
• zdravotníka, který přípravek podává,
• příjemce.

A mezi těmito účastníky jsou vztahy nerovnovážné, každý z nich má pochopitelně odlišné cíle a zájmy.

Zájem nemocného je dostat za přijatelných finančních podmínek bezpečný a účinný léčebný přípravek. Zájem zdravotníka je uspokojit potřeby nemocného s minimálním rizikem nežádoucích komplikací (a jejich právních a finančních následků, ev. dopadu na odbornou pověst). Vztah mezi pacientem a zdravotníkem má ekonomickou povahu, pacient platí (ať již přímo, nebo formou pojištění, daně ap.) a zdravotník poskytuje službu za náležitou odměnu.

Zájem zpracovatele krve a výrobce přípravků je ve své podstatě rovněž ekonomický – poskytnout nemocnému a jeho lékaři přípravek požadované kvality a bezpečnosti s minimálními náklady (a maximálním ziskem). Vztah zpracovatele k dárci je také svou povahou ekonomický. „Dárce“ je pro zpracovatele „dodavatelem suroviny“.

A zájem „dárce“? Ten může být ekonomický (u placeného dárcovství), nebo jen dán čistým altruizmem a snahou někomu pomoci (rozbor motivace jednotlivých dárců by sám poskytl materiál na několik studií). Problematika dárcovství má dvě zcela oddělitelné polohy – zdravotnickou a etickou.

Z hlediska zdravotnického je jednoznačně výhodnější dárcovství neplacené. Rozsáhlé studie jasně prokázaly, že krev odebraná placeným dárcům přináší příjemci vyšší riziko přenosu infekce (dárce motivovaný ziskem častěji nepřizná některé rizikové faktory). I když se tyto studie prováděly především v “kapitalistické“ cizině, nemůžeme dlouhodobě obstát s tvrzením, že „u nás je to jiné“. Mimochodem – podobné výsledky ukázaly studie u tzv. „příbuzeneckých“ odběrů. Dárce pod silným sociálním tlakem, ať již úmyslně, nebo podvědomě, rizikové faktory častěji zatajuje. A spolehnout se jen na laboratorní vyšetření? Všichni jistě tušíme, že každé vyšetření může selhat. A u vyšetření nosičství HIV je možnost selhání zašifrována přímo do způsobu vyšetřování. Prozatím jsme totiž schopni vyšetřovat pouze přítomnost protilátky proti HIV, a než se protilátky po infekci vytvoří, může trvat někdy 3 a jindy 8 týdnů (do té doby je infekční dárce laboratorními testy nezjistitelný). Nic naplat. Z důvodů zdravotnických potřebujeme vzdělané a spolehlivé dárce, ochotné přiznat i rizikové faktory ve svém chování.

Také úvahy v etické rovině vyznějí ve prospěch dárcovství neplaceného. Pomineme-li skutečnost, že podle Listiny základních lidských práv se lidské tkáně a orgány předmětem obchodu nesmějí stát, musíme si položit následující otázky:

• Je možno po “dárci=prodejci“ požadovat záruky kvality?
• Nese dárce odpovědnost za „skryté vady“?
• Je dárce postižitelný za nedodržení „smlouvy“?
• Kolik vlastně stojí jedna krvinka?
• Jak se stanoví cena - podle zákonů nabídky a poptávky?
• Lze zabránit „dárcům=prodejcům“ v kartelové dohodě a vydírání příjemců?
• Je nějaký rozdíl mezi krví a jinými tkáněmi?
• Je-li možno obchodovat s krví, je možno obchodovat s jinými tkáněmi (s kožními štěpy, s ledvinou pro transplantace, vytvoříme ceník „lidských drůbků“)?

Po zvážení všech pro a proti pochopíme, proč se Světová zdravotnická organizace, zdravotní výbor Rady Evropy, Federace Červeného kříže a Červeného půlměsíce a mnohé jiné organizace dohodly na podpoře dobrovolného a bezplatného dárcovství (podle definice je možná pouze úhrada nákladů, které dárce měl ve spojení s odběrem, případně drobné „propagační“ dárky, občerstvení ap.)

Komu však dárce krev daruje? Zpracovateli, zdravotníkovi, který přípravek podává? To asi nikoli. Je to dar určený nemocnému. Z toho vyplývá, že ani zpracovatel, ani zdravotník nemůže „dar“ nemocnému prodávat.

Krev a přípravky z ní vyrobené musí zůstat darem dárce nemocnému. Aby však krev k nemocnému našla cestu, musí zpracovatel i zdravotník vyvinout určité úsilí, tedy poskytnout nemocnému – budoucímu příjemci přípravku – určitou službu. Tato služba sama o sobě se může stát předmětem „obchodu“ v řetězci zpracovatel-zdravotník-příjemce, a může tedy být finančně oceněna.

Cenu za poskytované zdravotnické služby jsme si zvykli již počítat. Z etického hlediska je pro nás patrně přijatelná i představa úměrného zisku při jejím poskytování, i když bychom asi v případě manipulace s životně důležitým darem dali přednost tomu, kdo za poskytnutí služby účtuje „nákladovou cenu“ a nevytváří zisk. Důležité je si uvědomit, že „cena“ nijak neodráží hodnotu původního daru, ta je nevyčíslitelná.

Pokud dojdeme k závěru, že lidská krev představuje dar člověka člověku, vyloučíme možnost, že bychom ji považovali za zboží. V takové situaci je nesmyslné vztahovat na ni a přípravky z ní vyrobené zásady volného pohybu zboží (volně se mohou pohybovat nejvýše služby spojené se zpracováním krve). Pohyb krve a přípravků z ní vyrobených musí trvale zůstat pod kontrolou dárců krve a zdravotnických institucí odpovědných za snižování rizika přenosu infekčních chorob, ať již státních, nebo nadnárodních (hygienicko-epidemiologická služba v našem pojetí nebo „public health system“ v pojetí západní Evropy) například i proto, že zpracovatel není nikdy majitelem „obsahu“ jím nabízeného přípravku.