Hádala se duše s tělem

Do současných debat o vědě se vkrádá množství různých nedorozumění. Jednomu z nich podléhají ti, kdo si pletou relativistický anarchizmus typu “vše je dovoleno“ s kritickým pluralizmem, který Karl Popper charakterizuje jako postoj, „v němž se v zájmu hledání pravdy přijímá každá teorie do zápasu mezi teoriemi - a čím více teorií, tím lépe“ (přečtěte si podnětnou Popperovu přednášku z r. 1981, kterou uveřejňujeme v tomto čísle, Vesmír 73, 107, 1994/2).

Není nic nenormálního na tom, že v zápalu boje se někdy zastánci odlišných teorií k sobě chovají poněkud nevraživě. Pak je ovšem dobré rozlišovat, zda tato nevraživost je jen přirozenou součástí hry, či zda se za ní skrývá arogantní sebevědomí těch, kdo si myslí, že oni jsou ti praví (tento druhý případ je nebezpečný proto, že se občas může zvrhnout v diktát ze strany mocných). To však dnes není mým tématem.

Jeden slavný a neutuchající zápas mezi různými teoriemi a názory se odvíjí nad otázkou, zda je bytostný rozdíl mezi duší (či myslí) a tělem, a jestliže ano, zda duše (mysl) s tělem interaguje, a jestliže ano, jak. Přehlídku různých názorů najdete v tomto čísle v článku Milana Nakonečného (Vesmír 73, 71, 1994/2, viz též recenzi Karla Pstružiny na sborník „Myseľ/telo/stroj“, Vesmír 73, 105, 1994/2). Je-li pravda, že čím více teorií, tím lépe, pak by vše mělo být v nejlepším pořádku.

Situace je však zamotaná, a to především tím, že pojmy týkající se lidského myšlení užíváme nejméně ve třech různých významech: ve vztahu k vnitřní přímé zkušenosti, ve vztahu k chování druhých a ve vztahu k procesům, které probíhají v neuronové tkáni našeho mozku (objevuje se i čtvrtý možný význam, jsou-li tyto pojmy užity v souvislosti s umělými systémy, například počítači). Navíc lze problém duše a těla, zvaný též psycho-fyzický problém, chápat jednou ontologicky (jak něco opravdu je), jindy epistemologicky (jak se o tom dovídáme) či sémanticky (jak o tom mluvíme).

V současné západní filozofii, oficiální psychologii a ve vědách o mozku převládá snaha redukovat, eliminovat, bagatelizovat či jinak potlačovat pojmy jako duch, duše, mysl a psychika a bránit se představě, že by tyto pojmy mohly mít jinou než čistě materiální povahu. Věda chce věci vysvětlovat a nejžádanější vysvětlení je odkaz na příčinné (kauzální) souvislosti. Fyzika je zde vzorem a redukce na fyzické děje cílem. Primitivní redukcionizmus (redukce všeho na rej atomů) je nicméně na ústupu už proto, že se samotnou moderní fyzikou to dnes už není tak jednoduché: mikrosvět se chová, mírně řečeno, podivně a nelineární dynamika vnáší chaos i do makrosvěta. I uvnitř fyziky je redukcionizmus v určité krizi. Významný fyzik Silvan Schweber ve svém nedávném článku v časopise Physics Today ¹⁾ poukazuje na hierarchickou stratifikaci fyzikálního světa do oddělených úrovní, z nichž každá je reprezentována jinými pojmy a zákony, neredukovatelnými na pojmy a zákony sousedních úrovní. Vztah mezi úrovněmi pak má typicky emergentní (nekauzální) povahu.

Většina dnešních materialistických či fyzikalistických teorií mysli, ať už jsou redukcionistické či nikoliv, je založena na jisté (často nevyslovené) představě, že myšlení se odehrává na jedné, dostatečně složité úrovni, která je kdesi „vysoko“ nad základní úrovní neurofyziologických a biochemických procesů. Co zbývá - podle těchto teorií - odhalit, je povaha vztahu mezi těmito úrovněmi (zda jde o vztah kauzální, emergentní, deterministický, statistický, nahoru, dolu, přímý nebo zprostředkovaný mezilehlými úrovněmi).

Nemyslím, že tato představa je správná, lépe řečeno, že je jediná možná - jsou totiž myslitelné i jiné (rovněž materialistické) teorie. Proč brát úroveň neuronových procesů jako tu opravdu základní? Proč ji umísťovat buď „pod“, nebo „nad“ úroveň mysli v nějaké předpokládané hierarchii? Každá z těchto dvou úrovní může přece být samostatně a jinak závislá na nějaké hlubší společné úrovni. Podle některých hypotéz by touto hlubší úrovní mohla být dokonce úroveň, na kterou se již vztahuje kvantová fyzika ²⁾ .

Nadto lze v úvahách o mysli a tělu vůbec problematizovat nějaké přísné rozlišování úrovní. Jsem toho názoru, že k porozumění životu, tím spíše mysli, není radno se vázat jednou na tu, jindy na onu konkrétní úroveň, tak jak je to (asi) dostačující či žádoucí k porozumění světu fyziky (vzpomeňme na výše zmíněnou stratifikaci fyzikálního světa do oddělených úrovní). To, co odlišuje živé organizmy (a mozky) od fyzikálních soustav (a strojů), je právě existence a souhra dějů na mnoha úrovních - na úrovni molekul, buněk, orgánů, jedinců, společností a celých ekosystémů ³⁾ . Pokud potom lze vůbec o fyzikalizmu ještě mluvit, mohlo by to vést k pojetí duševna jako emergentního jevu vyššího řádu: nikoliv jen jako jevu jedné úrovně, podporovaného procesy na úrovni nižší (či dokonce na ně redukovatelného), nýbrž jako jevu povstávajícího z globální (a to nejen kauzální) interakce celého spektra různých úrovní.