Egon Gál, Jozef Kelemen: Myseľ/Telo/Stroj

Bratislavské nakladatelství Bradlo přináší na trh snad první sborníkovou práci systematicky věnovanou v západní filozofii velmi frekventovanému tématu, jakým je vztah mysli, tělesnosti a umělé inteligence. Sestavovatelé - Egon Gál a Jozef Kelemen - se snažili o reprezentativní výběr statí, které by zároveň upoutaly a přivedly k studiu širší čtenářský okruh. Zdá se, že tento záměr se jim podařil nejen přípustnou redukcí textů, ale i atraktivností statí.

Způsob filozofování, jak je prezentován ve sborníku, není pro českého čtenáře obvyklý. V západní filozofii, především pak ve Spojených státech, je však jednou z dominantních tendencí, která v sobě skrývá i naději na překonání nezakotvenosti postmodernizmu.

Vztah „mysl - tělo - stroj“ je jedním z hlavních témat filozofie, kognitivní vědy, ale i teoretiků pracujících v oblasti neurověd nebo umělé inteligence. Tradiční filozofické problémy poznání, dualizmu mysli a těla, intencionality, svobody vůle, jazyka, jsou zde pojednávány společně s filozofickými problémy, které se mohly objevit až při současném stavu rozvoje vědy. Takovými jsou např. vztah člověka a umělé inteligence, povaha genů, nebo problémy spojené s komunikací. Tak se tradiční mísí s novodobým, aby znovu nastavilo zrcadlo člověku a přivedlo jej do rozpaků nad jeho výkony, i nad sebou samým. Jsme jen výkonnými stroji v rukou genů? V čem se naše myšlení odlišuje od myšlení strojů, je to jen v sémantice, nebo i syntaxi? Proč dítě dovede určit to, co i ty nejproduktivnější mozky dokáží jen stěží definovat? Tyto a obdobné otázky vyvěrají na povrch, a stávají se bitevním polem, na němž se bojuje o věci mnohem závažnější, totiž o člověka.

Sborník přináší tyto statě:

A. M. Turing: Počítací stroje a inteligence

Dnes již klasická stať, v níž je původní otázka „Mohou stroje myslet?“ modifikovaná do podoby testu, který je druhem imitační hry. Stroj může být považován za inteligentní, jestliže nepoznáme, zda na naše otázky odpovídá stroj nebo člověk.

T. Nage: Jaké je být netopýrem

Základní otázkou, která je zodpovídána pomocí analogie s netopýrem, je otázka, proč nemáme žádnou koncepci vysvětlující hmotnou povahu mentálních fenoménů. Nagel se domnívá, že je tomu tak proto, že žádná fyzikální teorie nemůže vysvětlit subjektivní charakter zkušenosti, a proto ani nemůžeme zjistit, jaké je to být netopýrem.

J. S. Searle: Intencionalita a její místo v přírodě

J. Searle charakterizuje intencionalitu jako příznak mentálních stavů a událostí spočívajících v jejich zaměření na něco, že jsou o něčem, nebo že reprezentují jiné entity a stavy věcí. Při tom dotvrzuje, že intencionální fenomény jsou způsobovány neurofyziologickými procesy v mozku, obdobně jako např. vylučování žluče.

R. Rorty: Současná filozofie mysli

„Nemáme žádnou intuici o mysli jako takové, nemáme žádné údaje o povaze mentálního.“ To jsou základní východiska Rortyho statě, v níž se pokouší obhájit rylovsko-dennetovskou tradici. „Potřebujeme mnoho rozličných popisů sebe samých a věda nám je může dát, proto bychom se jí měli přestat obávat?“ takové je vyústění Rortyho pojednání.

R. van Gulick: Vědomí, vlastní intencionalita a stroje, které rozumějí samy sobě

Meritem této stati je otázka „Mohou stroje myslet?“ kterou autor rozkládá na otázky „Co je to stroj?“ a “Co to znamená myslet?“ Rozbor Searlových a Nagelových názorů pomáhá van Gulickovi při hledání odpovědi, zda je subjektivní zkušenost nevyhnutelnou podmínkou intencionálních vztahů, či nikoliv.

R. Dawkins: Sobecké geny

Tato stať, i když je spíše z oblasti sociobiologie, přispívá k pochopení mysli svým pohledem zevnitř živé hmoty. Mysl a veškeré naše rozumování jsou zde popisovány jako zatím nejdokonalejší stroj zaručující přežití genů.

K. H. Pribram: Kognitivní revoluce a problémy okolo vztahu mysli a mozku

Po přestručném přehledu z nedávné historie zkoumání vztahu mysli a mozku rozebírá tento vztah z hlediska epistemiologického a ontologického. Dospívá k závěru, že dualizmus založený na rozlišování materiálního a mentálního je příliš omezený, než aby řešil problémy, které klade.

D. C. Dennett: Intencionální strategie a její fungování:

Psychofyziologové jsou přesvědčeni o tom, že zda věřím, nebo nevěřím v něco (např. že mléko je v ledničce), musí mít svůj korelát v odlišných fyzikálních stavech mozku. Intencionální strategie, jejímž je Dennett zastáncem, naopak spočívá v přesvědčení, že víru můžeme poznat jen na základě predikce. Toto je pak dále doplněno metaforou termostatu jako jednoduchého intencionálního systému, který je srovnáván s člověkem a jeho vazbami se světem.

R. M. Smullyan: Epistemiologická noční můra

Formou dialogu se zde řeší problém, zda výroky typu: „věřím (nebo, zdá se mi), že tato kniha je červená“ mohou být nepravdivé. Abychom to mohli s určitostí říci, museli bychom umět testovat fyziologické stavy, které jsou nazývány vírami.

D. C. Dennett: Tři druhy intencionální psychologie:

V této stati se D. C. Dennett opírá o “lidovou psychologii“, která podle jeho názoru funguje mnohem lépe než ostatní vědecké metody proto, že se opírá o již výše zmíněnou intencionální strategii. Navíc je zde učiněn pokus o rozlišení mezi základními vírami (core beliefs) a vírami implicitními; právě tak, jako je zde navozen spor o to, zda mozek je sémantickým nebo syntaktickým strojem.

J. R. Searle: Svoboda vůle:

Problém svobodné vůle zůstává i po více než 2000letém řešení nevyřešen. Jednáme svobodně, nebo jsme jako by ve stavu posthypnotické sugesce? Jsou příčiny našeho jednání dostatečné, aby ho determinovaly v tom smyslu, že se věci musí uskutečnit přesně tak, jak se uskutečňují? To jsou centrální otázky statě. Proti koncepci determinizmu je zde postaven zejména fakt, že nás evoluce obdařila zkušeností svobody.

R. M. Smullyan: Bůh je taoista?

Smrtelník říká Bohu: Nikdy bych se svobodně nerozhodl mít svobodnou vůli, zbav mě jí Bože. Svobodná vůle znamená i morální odpovědnost a to je nad mé síly. Takto začíná další dialog Smullyana, v němž se dostane i na otázku determinace a jednotu přírodních procesů. Dialog vyúsťuje v tvrzení, že „svobodná vůle není nic zvláštního; tvoří hlavně část pravé podstaty vědomí.“

Připočtěme také obsahově bohatou předmluvu sestavovatelů sborníku, kteří se snaží rozsáhlost problematiky alespoň nějak utřídit. Recenze proto nechce být ničím víc, než upozorněním na to, že kniha je k dispozici a že může nabídnout čtenáři určitou oblast filozofického myšlení současnosti i pobídku k zamyšlení nad sebou.

Důležitější než řešení jednotlivých rozporných názorů ve sborníku předvedených je to, že problémy nejsou jen naznačeny, ale jsou traktovány v hloubce racionální argumentace. Jen takovýto přístup může navodit atmosféru příchodu dalších podnětných myšlenek, které v tak složité oblasti jsou zapotřebí. Diskuse mezi fyzikalisty, mentalisty a dualisty ve sporu jak o metodu přístupu ke zkoumání, tak i o vztah mozku a mysli jsou podnětné potud, pokud se podaří na jejich základě postoupit dále k pochopení toho, co je to mysl, a jaké jsou asi základy jejích procesů.