Sto let od objevení „morového bacila“

Je někdy až zarážející, jak rychle vstřebáváme nové poznatky a – zapomínáme. Některé bývalé novinky se po krátkém čase jeví tak samozřejmé, že se zdá, jako by byly známé od pradávna. A přitom je to např. letos pouhopouhých sto let od doby, kdy byl objeven „morový bacil“. Pachatel hrozné epidemie, která jen v Evropě prošla v historické době ve dvou vlnách a zahubila miliony jejích obyvatel. O té druhé z poloviny 13. století se říká, že při ní zemřel na mor každý čtvrtý člověk, celkem tak 25 milionů lidí. Objev „morového bacila“ byl jakýmsi vyvrcholením řady objevů, která začala Hansenovým nálezem bakterie působící lepru (1874) a pokračovala Kochovým odhalením bacila vyvolávajícího tuberkulózu (1882; viz Vesmír 61, 220, 1982/4) a choleru (1883).

Být objevitelem nějakého takového původce se během času stalo prestižní záležitostí. Nemálo badatelů po takové poctě doslova prahlo a tak kromě obecně mravních lidských pohnutek se to pro některé z nich mohlo stát hlavní, i když v takových případech kladnou, hnací silou jejich snažení. Dodnes však kolem objevu „morového bacila“, jednoho z nejstrašnějších, přetrvává spor, kdo že byl vlastně tím prvním objevitelem. Připomeňme si při tomto výročí události, které se tehdy odehrály.

V květnu 1894 se objevila v Hongkongu mezi čínskými obyvateli epidemie moru. Snad tam byla přenesena z nedalekého (na tamní poměry) Kantonu, kde se mor stále sporadicky objevoval. Známé již zkušenosti s mikroskopickými pachateli lidských chorob naznačovaly, že by i touto nejstrašnější nemocí mohl být vinen nějaký mikrob. Nová epidemie přilákala několik zájemců, kteří se jej pokusili odhalit. Dne 12. června 1894 přišla do Hongkongu japonská skupina vedená profesorem Šibasaburó Kitasatem. Kitasatovi bylo tehdy 41 let a měl již něco za sebou. V letech 1885 – 1891 pracoval v Německu u Kocha a Behringa. Izoloval tam a vypěstoval bacil tetanový a prokázal účinky protitetanového séra. O tři dny později, tj.15. června, dorazil do Hongkongu i francouzský lékař Alexandr Yersin. Bylo mu 31 let a také on měl zkušenosti z mikrobiologické práce. Pracoval předtím hlavně s Rouxem na záškrtových toxinech. V době před epidemií působil nějaký čas na Dálném východě jako námořní lékař a později bádal v Saigonu, odkud ho francouzská vláda poslala do Hongkongu.

Již den po svém příchodu pitval Kitasatův asistent Aojama (v anglickém přepisu Aoyama) jednoho zemřelého na mor. V jeho tříselných „bubonech“, což jsou silně zvětšené, zduřelé mízní uzliny, typické právě pro „bubonický“ mor, našel množství bakterií. Pitvu však prováděl až 11 hodin po úmrtí nemocného a tak nebylo jisté, zda nalezené bakterie jsou skutečnými původci nemoci. (Mrtvoly, zvláště v tamních poměrech, jsou rychle zachvacovány hnilobnými bakteriemi. Toto prodlení bylo později také předmětem pochyb.) Téhož dne vyšetřili Japonci i krev odebranou z prstu jednoho nemocného, který měl bubony v podpaží. V ní našli bacily připomínající původce slepičího cholery. Ačkoliv měli zřejmě o hodnotě svého nálezu pochybnosti, vyšla ještě téhož dne v místních novinách zpráva, že Kitasato „morový bacil“ objevil! Píše se v ní, že jsou to tyčinky protáhlého tvaru, nalezené v krvi. Hned druhý den ráno se Yersin, který si zřejmě zprávu přečetl, vydal za Kitasatem a zastihl ho při další pitvě v nemocnici. Byl však trochu překvapen tím, když viděl, že Kitasato věnuje pozornost jen slezině a krvi a bubony ponechává bez povšimnutí. Nicméně i tak Kitasato a spol. měli mít úspěch i s pokusem bakterie pěstovat a přenést na laboratorní zvířata. Kromě holubů se jim to mělo povést u všech dalších tehdy dostupných zvířat.

Zhruba o dva měsíce později, dne 11. srpna, třetí účastník historie (v této záležitosti okrajový), britský důstojník zdravotní služby lékař Lawson, který byl také k epidemii přivelen, zveřejnil o nálezu zprávu v Lancetu, což byl a dodnes je špičkový anglický lékařský časopis. Sdělení doprovázely čtyři obrázky. O týden později byla pak v Lancetu o nálezu otištěna zpráva samotného Kitasata. Je však z ní prý zjevné, že její autor měl o svém nálezu pochybnosti. Nebyl ani schopen říci, zda je jeho bacil gramnegativní, či grampozitivní. Psal, že u něho pozoroval pomalý pohyb a tentokrát nezaznamenal jeho růst na želatině. Snad si nebyl jist, nemá-li před sebou ne jeden, ale více smíšených druhů mikrobů. Sdělení má působit dojmem spěchu jakoby ve snaze nebýt v objevu předběhnut. (Tyto Kitasatovy práce z Lancetu se mi přes veškerou snahu nepodařilo sehnat. Znám je jen „z druhé ruky“, i když nepochybně seriózní.)

Yersina jsme v této hře opustili, když navštívil Kitasata pracujícího v pohodlí jedné nemocnice. Nemohli se však spolu domluvit. Yersin neznal anglicky a Kitasato prý jen pár slov německy (což by znělo po jeho pobytu v Německu trochu překvapivě). Také Yersin by se rád podíval do nějakého zemřelého, ale nemohl. Všechny mrtvoly byly zamluveny pro japonskou výpravu! A tak se musil spokojit jen odebíráním krve pacientům. A v ní žádné podezřelé bakterie nenašel. Prozatím se s tímto poznatkem spokojil a přemýšlel, jak se dostat k těm bubonům. Za přispění svého známého “otce“ Vigana se mu záhy podařilo pomocí dolarů „přesvědčit“ námořníky, kteří měli na starost pohřbívání zemřelých na mor, aby jej pustili do márnice, kde mrtvoly asi 1 – 2 hodiny před pochováním ležely. (Nemusily být tedy také již „nejmladší“.) V márnici s pomocníky sejmul víko z jedné rakve a z mrtvoly připravené k pohřbu odhrabal v tříslech vápno, kterým byla již posypána, aby se dostal k bubonům. Jeden pak přímo v rakvi vyřízl! Potom s ním běžel do své „labotaroře“, aby jej prozkoumal. (Zde je třeba říci, že Yersin bydlil ve slaměné chatrči, kterou mu bylo povoleno si narychlo postavit poblíž jedné nemocnice. A jeho “laboratoří“ byl otevřený, všem volně přístupný prostor, který by bylo možno nadneseně nazvat verandou.) To se odehrálo 20. června, tedy zhruba týden po Kitasatově nálezu, a Yersin nalezl na nátěrech z vyříznutých bubonů masy navzájem zcela identických bakterií. Byly to krátké oválné tyčinky se zakulacenými konci, které se výrazněji barvily Löfflerovým barvením. Bakterie naočkoval do zkumavek s agarem a do myšek s morčaty. Rychle se vrátil do márnice a přinesl si bubony další. A opět v nich našel totéž, co poprvé! Následující den naočkovaná zvířata zemřela s typickým příznaky bubonického moru. Po několika dnech se Yersin s pomocí guvernéra dostal k mrtvolám i méně ponižujícím způsobem a vše si dále ověřil. (To, že lze takto přesně popisovat Yersinovu činnost, umožňují jeho zachované deníky, včetně fotografie chatrče.)

O Yersinově nálezu poprvé referoval ředitel pařížského Pasteurova ústavu Duclaux dne 30. července na zasedání francouzské akademie věd. V září pak Yersin publikoval v Annales de l'Institut Pasteur důkladnou, několikastránkovou a ilustrovanou práci, ze které je zřejmé, že v jeho případě jde nepochybně a jednoznačně o nález „morového bacila“.

Takto tedy vznikl ten výše zmíněný spor o prvenství objevu. Kitasato nalezl bakterie o týden dříve než Yersin, ale není jisté, jaký že vlastně druh či druhy. Když za rok o tom napsal zmíněný Aojama článek, bylo z něho zřejmé, že Kitasatovu bakterii za morovou nepovažuje. Kitasato sám pak především v japonštině publikoval postupně další články, ve kterých své prvenství stále uváděl a hájil. Jen jedna informace, zato závažná, se z toho vymyká. dochovale se jen v ústním podání. Když byl v roce 1925 Kitasato předsedou kongresu pořádaného lékařskou společností Dálného východu, měl na něm před 400 přítomnými členy, z nichž 250 bylo zahraničních, přiznat, že objevitelem „morového bacila“ byl jedině Yersin!

Po přečtení předchozích řádek se asi čtenář bude domnívat, že již vlastně o žádný spor nejde. Že je zřejmé, kdo byl tím pravým objevitelem. Ale takového tvrzení se dnes nikdo neodvažuje. Usuzovat jen podle literatury nestačí. Musily by se přinejmenším prostudovat původní preparáty objevitelů. Ale kde je jim dnes konec? A tak tolik ceněná Encyclopaedia Britannica uvádí se jmény objevitelů přeopatrné formulace jako „objevil nazávisle na Kitasatovi morového bacila“ (Yersin), „objevil téměř zároveň s francouzským mikrobiologem morového bacila“ (Kitasato), či v hesle „mor“ je uveden jen Yersin, „jenž byl jedním z prvních, kteří objevili morového bacila“. Japonská encyklopedie Kodanša věnující se jen záležitostem japonským, má v anglické verzi přirozeně vedeného jen Kitasata a u něho, že „morového bacila“ objevil on. Sejdou-li se dva mikrobiologové, kteří získali vzdělání každý v jiném z těchto různých světů, nemusí se dohodnout.

Nechme to již tedy být jako méně podstatné, protože objev „morového bacila“, který je dnes uváděn pod jménem Pasteurella nebo Yersinia pestis, přinesl téměř v zápětí další důležitý poznatek, že lidský i krysí mor je vyvoláván totožným druhem bakterie. A tak hned badatelé začali pátrat, jak se vlastně mezi těmito hostiteli šíří a přenáší. Již v roce 1898, pouhé čtyři roky po připomínaném objevu, Francouz Paul-Louis Simond našel morového bacila v žaludku blech, které sály na nemocných krysách, přenesl jejich pomocí mor na zdravá zvířata a prokázal, že hlavním přenašečem moru jsou krysí blechy, známe dnes jako „blechy morové“ (Xenopsylla cheopis). Půda pro takovéto pokusy s hmyzem byla již připravena předchozími zkušenostmi s komáry přenášejícími vlasovce (Vesmír 57, 247, 1978/5). (Komáři byli také spolu se štěnicemi již neúspěšně vyzkoušeni jako první.) Simond se tehdy ještě mýlil. Domníval se, že se lidé nakazí morem přes kůži, na kterou se během sání dostávají bleší výkaly s bakteriemi. Ale líčit jak to vše pokračovalo by byla již látka na další kapitolu, která na své „výročí“ teprve čeká.