Německá lékařská fakulta v Praze (1883 – 1945)

Před 110 lety, na počátku školního roku 1883/84, zahájily v Praze činnost dvě samostatné lékařské fakulty – česká a německá. Tím byl završen zápas o českou univerzitu, který probíhal na různých úrovních od počátku 60. let minulého století. Se vzrůstajícím počtem českých gymnázií, který odpovídal rychle sílícímu českému živlu ve 2. polovině 19. století, rostla i potřeba českého vysokého školství, zvláště pak univerzity. Češi usilovali o zrovnoprávnění obou zemských jazyků, jehož logickým důsledkem by dříve či později bylo počeštění pražské univerzity. Němci (míněno ve smyslu jazykové a nikoliv státní příslušnosti) v obavách o konečný výsledek tohoto procesu volili cestu rozdělení pražské univerzity na českou a německou. 28. 2. 1882 vyšel zákon, který stanovil, že od školního roku 1882/83 budou v Praze dvě univerzity, jedna s vyučovací řečí českou, druhá s německou. Obě nesly nadále jméno Karlo-Ferdinandova (tak se oficiálně jmenovala pražská univerzita od r. 1654) a obě se směly považovat za pokračovatelky vysokého učení založeného v Praze Karlem IV. v r. 1348. Sbírky a ústavy měly ovšem zůstat existujícím katedrám. Jejich přednostové se měli rozhodnout, na kterou z univerzit se svými pracovišti přejdou.

V případě lékařské fakulty to dopadlo tak, že pouze tři paralelní kliniky, v jejichž čele stáli čeští profesoři, (interní, chirurgická a porodnická) přešly na českou univerzitu. Pro teoretické ústavy české fakulty byla narychlo vybudována (za půl roku, od dubna do října r. 1883) první část komplexu budov v Kateřinské ulici (dnes sídlo děkanátu a některých pracovišť 1. LF UK), kam se musely všechny vtěsnat. Proto se mohly lékařské fakulty oddělit až na počátku školního roku 1883/84, o rok později než právnické a filozofické. Další české kliniky se budovaly postupně téměř 10 let.

Německá lékařská fakulta zahájila svoji samostatnou činnost za velmi příznivých podmínek. Nutno si uvědomit, že na českou fakultu přešly téměř dvě třetiny posluchačů, pracoviště německé fakulty se však prostorově ani personálně nezmenšila, ani jim nebyly sníženy finanční dotace. Preference německé fakulty nadřízenými orgány trvala až do vzniku ČSR v r. 1918.

Většina teoretických ústavů německé lékařské fakulty byla umístěna v účelových, na svou dobu moderně vybavených budovách. V ulici U nemocnice vyrostl r. 1859 patologicko-anatomický a soudně-lékařský ústav (r. 1879 byl zvýšen o patro), r. 1877 anatomický ústav a r. 1879 lékařsko-chemický ústav, kde byl umístěn i ústav experimentální patologie. Roku 1905 dostala německá fakulta i nový fyziologický ústav na Albertově a r. 1907 v jeho sousedství hygienický ústav. R. 1908 byla k novostavbě fyziologického ústavu přistavěna další část, do níž byl umístěn farmakologický a farmakognostický ústav.

Kliniky, většinou umístěné v areálu všeobecné nemocnice, jehož staré části nemohly ani permanentní přestavby příliš vylepšit, na tom byly ve srovnání s teoretickými ústavy co do účelnosti a modernosti svých prostor hůře. Roku 1900 však byl otevřen ve všeobecné nemocnici nový, tzv. německý či jubilejní pavilon (stavba byla dokončena r. 1898, kdy se slavilo jubileum 50 let panování císaře Františka Josefa), kde nalezly v podmínkách odpovídajících špičkové evropské úrovni umístění německé kliniky interní, propedeutická, gynekologická a oční.

V konkurenci lékařských fakult německy mluvících oblastí Evropy – z nichž zvláště vídeňská byla vždy mocným magnetem pro studenty z našich zemí – mohla pražská německá fakulta obstát jen úrovní svých učitelů a výuky, což se jí dařilo po celou dobu existence. O jejím uznávaném postavení mezi německými fakultami svědčí např. výrok známého lékařského chemika, pražského rodáka a jejího odchovance F. Haurowitze, který prohlásil, že všichni významní němečtí lékaři pracovali na lékařské fakultě v Praze a ve Würzburgu.

Po celou dobu jejího trvání však pro ni bylo charakteristické poměrně časté střídání přednostů jednotlivých pracovišť. Příčin bylo více. Stejně jako na nerozdělené fakultě byla pro její učitele přitažlivá zejména univerzita vídeňská, preferované učiliště sídelního města, některým říšským Němcům a jejich rodinám nevyhovovaly společenské poměry již převážně české Prahy atd.

Z osobností, které působily na německé lékařské fakultě do vzniku ČSR, zde můžeme připomenout jen některé nejvýznamnější. Mezi teoretiky uveďme např. fyziologa E. Steinacha (1864 – 1944), který na německé lékařské fakultě založil kabinet pro všeobecnou a srovnávací fyziologii – prvý ústav svého druhu v Rakousku a Německu – a proslul zejména svými výzkumy v oboru sexuální fyziologie. Po ročním působení ho r. 1912 vystřídal A. Tschermak von Seysenegg (1870–1952), uznávaná autorita zejména ve fyziologické optice. Lékařský chemik R. v. Zeynek (1869 – 1946) byl zakladatelem léčby diatermií, patologický anatom R. Kretz (1865 – 1920) se proslavil zejména studiemi o jaterních chorobách (Kretzova granula při jaterní cirhóze). Na všeobecné a experimentální patologii působil mj. A. Biedl (1869 – 1933) – později vedl propedeutickou kliniku – jeden z nejvýznamnějších badatelů v endokrinologii (Bodret-Biedlův syndrom). Zakladatelem hygienického ústavu německé lékařské fakulty byl I. Soyka (1850 – 1889), žák a uznávaný spolupracovník M. Pettenkofera a R. Kocha. Jméno internisty O. Kahlera (1849 – 1893) je spojeno s několika chorobami a diagnostickými metodami, které objevil (Kahlerova nemoc – myeloma multiplex). Chirurg K. Gussenbauer (1842 – 1903) patřil k významným představitelům evropské chirurgie, výbornou pověst pražské německé chirurgie udržoval dlouhá léta i H. Schloffer (1850 – 1937). Gynekolog F. Schauta (1849 – 1919) proslul jako jeden ze zakladatelů operativní gynekologie. Zásluhou F. Picka (1834 – 1910) se stala dermatovenerologická klinika centrálním pracovištěm tohoto oboru v německy mluvící Evropě, r. 1889 se v Praze konal prvý kongres německé dermatologické společnosti, kterou zde založil. Jeho jmenovec A. Pick (1851 – 1924) proslavil kliniku psychiatrickou, s jeho jménem se setkáváme u označení řady příznaků psychiatrických i neurologických onemocnění. A. Epstein (1849 – 1918) je uznáván jako spolutvůrce moderní pediatrie. V čele oftalmologické kliniky stál dlouhá léta výborný klinik, operatér, vědec a pedagog A. Elschnig (1863 – 1939), který měl pro složité národnostní problémy pražských univerzit vzácné porozumění.

Po vzniku Československé republiky v r. 1918 se postavení německé univerzity v Praze zásadně změnilo. 19. 2. 1920 vyšel zákon o vztahu obou pražských univerzit (tzv. lex Mareš podle jeho předkladatele, profesora fyziologie na české lékařské fakultě), který stanovil, že pouze česká univerzita je právoplatnou pokračovatelkou starobylého učení Karlova s právem nazývat se Univerzitou Karlovou, druhá se jmenovala pouze Deutsche Universität. V samostatném státě přirozeně přestala být preferována německá univerzita, což řada jejích představitelů cítila jako příkoří a snažila se tuto skutečnost zneužívat i politicky. Korektnost mladé republiky ve vztahu k německé univerzitě však ocenil např. jeden z představitelů její lékařské fakulty internista prof. Jaksch v r. 1922 prohlášením, že sice toužil po profesuře ve Vídni, ale poněkud změnil názor: „Nyní nelituji, že se tak nestalo. Jsem totiž jako chef skvostně vybavené kliniky v Praze v největší míře spokojen, poněvadž česká vláda všem mým přáním směřujícím k zvelebení kliniky v nejliberálnější míře promptně vyhoví...“

Stavební rozvoj německé lékařské fakulty v tomto období nedoznal velkých změn. K nejvýznamnějším patřilo zvýšení anatomického ústavu o jedno patro, k čemuž došlo v letech 1923 – 24. Mezi válkami byla vypracována řada plánů na komplexní řešení svízelné prostorové situace českých i německých klinik ve všeobecné nemocnici, žádný z nich se však nerealizoval. Podle některých měly německé kliniky dostat nové moderní budovy na pozemcích okolo Emauz.

Zájem studentů o německou lékařskou fakultu se v samostatném státě zvýšil, byla největší a nejproslulejší fakultou německé univerzity. Vyhledávali ji i studenti ze zahraničí (z Maďarska, Rumunska, Polska), ve 30. letech emigranti z hitlerovského Německa.

Obměna jejího učitelského sboru byla i nadále poměrně značná. Od nástupu nacizmu v Německu na počátku 30. let k ní přispívaly i důvody politické. Z nově přišlých jmenujme alespoň proslulého internistu W. Nonnenbrucha (1887 – 1955), uznávaného zejména v endokrinologii, který byl ve 30. letech vedoucí osobností německé lékařské fakulty, gynekologa a porodníka H. Knause (1892 – 1970), jehož klinika byla považována za jednu z nejvýznamnějších v Evropě, a zakladatele německé neurologické kliniky psychiatra a neurologa E. Gampera (1887 – 1938).

O vzájemných vztazích české a německé fakulty máme zatím pouze kusé vědomosti. Vyplývá z nich, že byly chladné, nezřídka i napjaté, spolupráce byla spíše vzácností. Zvláště úzké prolínání prostor německých a českých klinik v přeplněném areálu všeobecné nemocnice přinášelo mnoho provozních problémů. Také střídavé příjmy nemocných na německé a české kliniky (jeden den přijímaly kliniky české, druhý den německé) bývaly zdrojem napětí, německé si stěžovaly na nedostatek pacientů, protože mnozí čeští pacienti odkládali nástup do nemocnice na přijímací dny českých klinik. Personál německých klinik často neovládal češtinu, ač to předpisy vyžadovaly, a to bylo předmětem stížností českých pacientů apod. Máme ovšem i několik důkazů o tom, že se přednostové českých a německých klinik společně ohražovali proti nevhodným administrativním zásahům úřadů a společně požadovali odstranění provozních závad.

V době mnichovské krize na podzim r. 1938 se situace ve všeobecné nemocnici vyhrotila dramatickým způsobem. Šest přednostů německých klinik a část lékařů a ošetřovatelek opustili svá pracoviště. Mladší lékaři se ukrývali, aby se vyhnuli mobilizaci do československé armády. Na 1. a 2. interní, chirurgické, dermatologické, ušní a neurologické klinice zůstali pacienti – většinou čeští – bez ošetření až do té doby, než je převzaly české kliniky. Tato krize trvala ve všeobecné nemocnici asi měsíc, poté kliniky postupně převzali opět němečtí přednostové.

Brzy po ztrátě naší samostatnosti 15. 3. 1939 byla německá univerzita v Praze 1. 9. 1939 podřízena berlínskému ministerstvu školství a 4. 11. slavnostně vyhlášena říšskou univerzitou. Jen pouhých několik dní poté, 17. 11., byly zavřeny všechny české vysoké školy v protektorátě – údajně na tři roky, ale všem bylo jasné, že zůstanou uzavřeny do té doby, dokud nebude nacistické Německo poraženo.

Německá lékařská fakulta zabrala většinu ústavů a klinik české lékařské fakulty – i když právně byly české kliniky zrušeny až na přelomu let 1942/43. Způsob obsazování některých klinik (např. chirurgické a dětské) hrubě porušoval elementární zásady lékařské etiky ve vztahu k českým pacientům i lékařům. Podle mínění některých německých autorů prožívala německá lékařská fakulta v této době jedno z nejvýznamnějších období své existence. Důsledně arizovaná fakulta povolala několik nových učitelů, především učitele z říše, a r. 1940 zřídila ústav pro dědičnou a rasovou hygienu. Na počátku války vzrostl počet jejích posluchačů v prvých ročnících, protože zajišťovala preklinickou výuku i pro vojenskou lékařskou akademii. Během války, zvláště na jejím konci, ovšem počet mediků rapidně klesal, protože totální válka vyžadovala nové a nové brance.

Na německé lékařské fakultě studovala a absolvovala během její více než 60leté existence řada posluchačů, kteří vstoupili do dějin světové vědy. K nejvýznamnějším patřili manželé Gerta Theresa Cori rozená Radnitz (15. 8. 1896 v Praze – 26. 10. 1957 v St. Louis, Mo.) a Carl Ferdinad Cori (15. 12. 1896  v Praze – 20. 10. 1984 v Cambridgi, Mass.), kteří získali r. 1947 spolu s Argentincem B. A. Housayem Nobelovu cenu za objevy v endokrinologii (viz Vesmír 69, 467, 1990).

Německá lékařská fakulta přestala de facto existovat již v prvých dnech pražského povstání v květnu r. 1945. Na výzvu České národní rady počali čeští profesoři a docenti přebírat ústavy a kliniky německé lékařské fakulty již v noci z 5. na 6. května. K jejich oficiálnímu předání do rukou zástupců profesorského sboru české fakulty došlo pak 9. 5. 1945. Právně byla německá lékařská fakulta zrušena prezidentským dekretem 18. 10. 1945 se zpětnou platností k 17. 11. 1939.

Dějiny německé lékařské fakulty, podobně jako dějiny celé německé univerzity, byly v uplynulém období víceméně tabuizovány. O německé fakultě máme k dispozici pouze práce nacionalisticky smýšlejících německých autorů, nevyhovující po stránce metodické i faktografické. Její osudy však tvoří nedílnou součást našich kulturních dějin, a proto je zapotřebí se jimi seriózně zabývat sine ira et studio. ¹⁾