Stáří je nedělí života

Ivan M. Havel: Radime, ani se mi to nechce věřit, že oslavujeme tvoji sedmdesátku. Ale veškerý takt stranou: tento věk lze považovat za dobu, kdy stáří klepe na dveře. Klepe?

R. Palouš: Klepe, klepe. Občas něco bolí, občas beru nějaké prášky a nadto nerad na sebe prozrazuji, že únava je větší, než bývala kdykoliv předtím. Takže je-li přednáškový den, nic do mě není.

I.M.H.: Že si budeš stěžovat na neduhy, je to poslední, co jsem čekal. Jaké máš vnitřní pocity z období, které tě čeká, které já jsem prozatím nazval stáří?

R. Palouš: Chuť něco dělat a být aktivní neustala. Změnilo se to, že se mně nechce moc chodit před studenty a že daleko raději sedím u stolu, a když nezvoní telefon a nikdo na mě nic nechce, tak třeba celé dopoledne vydržím soustředěně pracovat.

Ale stáří není jenom descence. Ono totiž něco skýtá, co je také pozitivní. Stáří velice intenzivně dává šanci jakéhosi odstupu. Já se už nemohu snažit být filmovým hercem, nemohu chtít být matematikem, nemohu chtít být atletem, to všechno jaksi už nejde. I kdybych se zamiloval do matematiky, tak vím, že času je namále, abych matematiku vážně dělal.

Tohle je myšlenka Komenského, a já jsem se pouze snažil pojmout ji teoreticky. Jako pro školu mládí existuje teorie zvaná pedagogika, protože paidarion je původně dítě, a pro školu dospělosti je zaveden termín andragogika, tak ještě chyběl třetí termín. Navrhl jsem termín gerontagogika, to je teorie školy stáří. Aby totiž staří v té škole našli svou vážnost, tu svou šanci, kterou nabízí stáří.

I.M.H.: Vlastně tím se také dostáváme blízko tvého oblíbeného tématu, možná celoživotního: výchovy. Výchova je vlastně interakce starších s mladšími. Chápeš to tak?

R. Palouš: Není to nutné. Obecně výchova je záležitostí zkušenějšího s méně zkušeným. A když se hovoří o předávání vědomostí a dovedností, které si má dotyčný osvojit, tak se mi vždycky otevírá kudla v kapse, protože to, co se při výchově děje, je svým způsobem nepředatelné. Je mně daleko sympatičnější, když se hovoří o inspirování, o inspiraci. Zatímco v řadě jazyků je slovo výchova většinou z latinského educatio (education, ľéducation, a německé Erziehung je vlastně doslova vy-tahování), tak čeština nemá v kmeni ono -ducere, vésti, nýbrž máme tam „chov“, a to je uchovat, zachovat, schovat, chovejte mě má matičko. To všechno znamená, že nejprve se má nějak respektovat a uchovat jedinečnost té jedinečné bytosti, která má jedno zrození, jednu smrt a jeden osud, a teprve potom může přispěchat ta předpona vý-, to ex-, a onu pečlivě uchovávanou jedinečnost se pokusit otevřít, ne zrušit.

I.M.H.: Teď se hodně mluví o školství a výchova nebo výuka se bere spíše v kontextu společnosti. Společnost je však organizmus, který se vyvíjí, který má dlouhé trvání, má svůj vznik, vývoj apod. a mě by zajímalo, jak zařazuješ otázku výchovy, výuky a vzdělání jakožto element, který se táhne vývojem společnosti jako celku, ne jako jednotlivců, ale jako systému vyššího řádu.

R. Palouš: Přirozeně, že výchova vždycky je nějak situována a že situace proměňuje povahu výchovného činění. Něco ale v tom výchovném činění je konstantou a něco je proměnnou.

Konstantou by mělo být zmíněné respektuplné vyvádění z egocentricity k reálným a pravým hodnotám, tedy jakýsi druh transcendence. Transcendencí v této souvislosti míním pouze schopnost vystoupit a podívat se sám na sebe a na svou aktuální situovanost.

Výchova má dva zřetele. Jednak je to uvádění do kvalitní, perfektní odbornosti v určitých vymezených parciálních zkušenostech, např. v řemesle nebo ve vědě, jednak vždy ještě cosi navíc. Pokud totiž třeba právě věda má být skutečně vědou, pak ten, kdo se má stát dobrým vědcem, musí vstoupit do prostoru onoho “dubito“, to jest: tady končí daný obor a nevíme si dále rady, tápeme. Velikost učitelského působení je v tom, že dobrý učitel dovede studenty až tam, kde je sám hledajícím. K takovým koncům dospějí ovšem jen nemnozí – jsou to ti, jimž Komenský, ten zastánce vzdělání pro „omnes“ – všechny, říká electi. Je to elita ducha (a to třeba i v řemeslech), která je s to „transcendovat“, je s to nahlédnout celek a celek celků. Existují příklady z dějin vědy, např. z chemie, kdy autor napsal „pouhou“ učebnici a shrnul tím celý svůj obor takovým způsobem, že ho umožnil dalším odborníkům reflektovat a rozvíjet.

I.M.H.: Hovořils o elitě. Byly doby, kdy výchova byla individuální. Pak přišly doby, kdy školství programově usilovalo o kolektivitu, aby všichni věděli všechno.

R. Palouš: Až do konce 18. století byla výchova – ta, která se „dělá“ ve škole, nemyslím teď na výchovu rodinnou – čímsi spíše pro neděli. Řecký výraz scholé znamená prázdeň a ascholia zaneprázdněnost (totiž v latině otium-negotium). Za povšimnutí stojí, že v obou případech je výraz pro prázdeň pozitivní, avšak pro zaneprázdněnost je negativní. I Komenský školu koncipuje ne proto, aby byli lidé „prakticky“ zdatní. Ve Veječce moudrosti píše, že nenapsal svou didaktiku kvůli umění pekařskému nebo malířskému nebo gramatickému, ba ani logickému, nýbrž že mu jde o “didaktiku života“.

Ještě celé 18. století myslí v souvislosti s výchovou a vzděláním především na celkovou osvětu. Všechno to, čemu se dnes říká školní řemeslná, odborná, střední a vysoká příprava, to všechno se zdaleka nepovažovalo za „školu“. Když otec učil svého syna orbě a mistr tovaryše řemeslu, to nebyla škola, školení, to prostě byl denní provoz se vším všudy. Terpve v 19. století s vnikáním vědy do průmyslu začíná vznikat škola jakožto příprava na výrobu a ovšem i na občanský život vůbec. U nás to byli lidé jako J. Av. Pressl, kteří objevují, že věda má nesmírný význam praktický, totiž pro výrobu. Ještě Lavoisier dělá koncem 18. století své chemické experimenty pro „amusement“ francouzského krále a nikdo ze vznešených diváků netuší, že během půl století bude z té lavoisierovsky transformované chemie rozsáhlý průmyslový obor. Koncem 19. století – za Josefa II. – koncipuje Felbiger školské reformy zcela v osvícenském duchu. Avšak krok za krokem se do školství začínají vsunovat a zbytňují obory jako přírodozpyt. Klasická gymnázia se doplňují a vyměňují za gymnázia reálná, reálky, obchodní akademie a průmyslové školy. R. 1969 vychází u nás zákon o školním vzdělávání, který stanoví tři vzdělávací stupně: základní, střední a vysoký, což máme podnes. Dřív se šlechtic Nostic vzdělával doma a jeho učitelem byl vzdělaný kněz Josef Dobrovský. Dnes každý náš občan musí ze zákona navštěvovatovat přinejmenším to, co bylo nazváno obecnou školou. Náš školní systém je tudíž stár pouze 125 let. Nestačí výchova rodinná a dílenská, musí nastoupit něco, čemu se říká teoretický náhled – na jazyk, okolí, stát, čas, míry atd. Žáčkovi se hned od prvního vstupu do škamen v podstatě říká: Ale prosím tě, východ a západ slunce se ti jen zdá! Že slunce tamhle vychází? Přestaň koukat – od teďka to musíš „vidět“ jako rotaci zeměkoule! Místo světa přirozeně daného tě, žáčku, převedeme do světa vědecké či vědeckotechnické rekonstrukce, bez níž se neobejdeš, vždyť bychom se jinak ani neuživili, ani neoblékli, ani neubydlili.

I.M.H.: Vrátil bych se na začátek. Mluvili jsme o období stáří, kdy člověk už není otrokem pečování o svoji budoucnost a může se vlastně věnovat reflexi. Je možno říct, že stáří je jakousi nedělí života?

R. Palouš: Je to možné! Je vypadnutím z všednodenního zaměstnaneckého koloběhu, je zaměstnaneckou neangažovaností. Nebo spíše skýtá šanci jiné angažovanosti, té, která stáří bytostně přísluší. Zvláštní je, že ji otevírá nikoli běžná životní „síla“, nýbrž „slabost“. Starý člověk už nemůže to, co dřív. Už má leccos za sebou, už absolvoval různé úspěchy i neúspěchy, na mnohé již neaspiruje (neboť to, co všichni, si již „odaspiroval“!). Zdaleka nemůže plánovat vše to, co by se mu zachtělo, protože zbytek života je podstatně omezen. Má však nyní šanci jinou, plynoucí z této omezenosti: Leží před ním jeho vlastní život jako cosi vymezeného, na což se může dívat s odstupem.

Právě pro tuto stařeckou zkušenost odstupu byly snad všechny kultury kromě nomádské gerontofilní: egyptská, indická, čínská, japonská, izraelská, římská, řecká, naše středověká... Někteří připomínají, že nomádi někdy staré lidi zabíjeli či ponechávali smrti, protože byli na obtíž. Senátoři, ti „státní radové“, se tak jmenovali od slova senex, což znamená stařec. V češtině je slovo kmet odvozeno od slova comes, to jest vladyka. Adultofilní orientaci přinesla až renesance: krása a síla mládí se začala prosazovat jakožto lidsky téměř nejpřednější.

Minulá totalita inzerovala dokonce komunizmus jako „mládí světa“, a potom jí ani na mysl nepřišlo, že se tím přiznává k tomu, že nedosahuje dostatečně zkušeného stáří světa. Nijak nechci proto tvrdit, že mládí není dobrou věcí, avšak naléhavě připomínám, že stáří skýtá každému člověku, komu je dopřáno doputovat až do tohoto třetího věku, významnou dimenzi. Přirozeně, že vím o stařecké descendenci, o nemocech a senilitě. Je zajisté dobré, že se o staré pečuje, že se ošetřují, opatřují vozíky a všelijakou pomocí a zábavou, aby na ně hrůzně nečněla vymknutost z běžného životního rytmu... Avšak tím není vyčerpáno vše, co stáří přináší. Je přece zvláštním darem.

I.M.H.: To je krásný, optimistický pohled a já si myslím, že ti můžu jménem redakce Vesmíru přát hodně dlouhou a plodnou neděli.

(S prof. Radimem Paloušem rozmlouval Ivan M. Havel)