Neikonické modely vesmíru

Slova vědět a vidět spolu souvisejí. Ne každé vidění je ovšem vědění (zvláště je-li to pouhé hledění nebo dívání se), ale zdá se, že každé vědění musí být v nějakém smyslu viděním. Ke každému vědění potřebujeme evidenci, neboť chceme, aby bylo jasné (evidens znamená jasný, zřetelně viditelný), a když něco není dost viditelné, musíme to zviditelnit (mikroskopem, dalekohledem, experimentem apod.). Když něco pokládáme za samozřejmé, říkáme „každý to přece vidí“, a obráceně, když se podaří uvidět něco, co dosud vidění vzdorovalo, mluvíme o vhledu. Ba i v tak abstraktní vědě, jakou je matematika, se říká třeba, že z té a té rovnice je vidět, že ... a dokonce někdy „formální řešení už mám, ale ještě to nevidím“. Jak by pak mohl počítač něco vědět? Počítač „ví“, že 2 x 2 = 4 asi tak, jako kámen „ví“, jaké má chemické složení, anebo ještě lépe: jako nějaký metr „ví“, že je dlouhý jeden metr.

Když něco není vidět (a tedy o tom nelze vědět), pokouším se to vizualizovat (sobě i jiným). A děláme modely, tj. zobrazení – obrazy. A když to děláme dost dlouho a obraz je stále víc a víc propracovaný, pak se nám může stát, že tento obraz pokládáme za pravou skutečnost, prostě napodobeninu vezmeme za originál. Obrazoborci jsou tady od toho, aby nám to připomínali. Modely děláme vždy v nějakém měřítku, totiž měřítku lidském (i počet proměnných v počítačovém modelu musí být nějak „zvládnutelný“ – a to nejen v technickém smyslu). To platí zvláště pro modely, kterým se říká symbolické – na rozdíl od modelů ikonických (podle Ch. W. Morrise), které mají podobný vzhled jako to, co napodobují. Věda byla až tak do Maxwella povahy ikonicko-symbolické, věda dnešní zachází většinou už jen s modely neikonicko-symbolickými. Však se také říká, že už do ní není tolik vidět. Takové časopisy jako Scientific American dělají vše možné pro to, aby zachovaly aspoň zdání ikoničnosti; proto v nich všichni tak rádi listujeme.

Jiří Matoušek musel být kdysi okouzlen ikonickými modely mikrosvěta – to když ještě bývaly z barevných kuliček a dráždily fantazii. Bylo to modely opravdu ikonické? Víme, že nikoli, držíme-li se vymezení Morrisova. Ale obráceně: není i za nejsymboličtějším modelem skryt přece jen model ikonický, byť v pozměněném smyslu? Zkrátka: není neikonicko-symbolická povaha moderní vědy nakonec stejně ikonická? A není tento posun v chápání slova ikonický shodný s procesem, z něhož povstalo moderní umění?

Nuže, Jiří Matoušek se pustil – s důkladnou znalostí řeči moderního umění – do modelů makrosvěta. V jeho ateliéru se povalují katalogy hvězd, hvězdné mapy, a on z nich velmi přesně přenáší údaje do svých konstrukcí. Souřadnice hvězd jsou vynášeny co nejpřesněji, jak jen to jde, dřevěné lomené tyče, které odpovídají hvězdám, mlhovinám a galaxiím, jsou také slepovány na základě přesných údajů katalogů, např. první úhel zlomu je úměrný relativní svítivosti dané hvězdy. Nejsou to modely (obrazy) v tradičním smyslu ikonicko-symbolické, ale nejsou ani v abstraktním smyslu neikonicko-symbolické. Jsou to obrazy vesmíru, obrazy provokující naši fantazii a jsou, jako každé opravdové vědění-vidění, také krásné.