Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

STEPHEN JAY GOULD: The Mismeasure of Man

W. W. Norton et Co., New York 1981
 |  5. 10. 1994
 |  Vesmír 73, 577, 1994/10

(Recenze inspirovaná článkem J. Fialy Testování testování ve Vesmíru 73, 245, 1994/5)

Autora knihy není třeba představovat – knížka esejí Pandin palec (Mladá Fronta – Kolumbus 1988) mu zajistila příznivce i v naší zemi. Tentokrát jde o vědeckou knihu, nikoli však o suchopárnou monografii, ale o poutavě napsaný příběh – o nás. Jde o historii zkoumání problému tak složitého, jako je lidská inteligence, její vývoj, rozdíly mezi rasami, třídami, pohlavími. Je to historie vědy, která se nedovedla vymanit ze svého kulturního kontextu. Svým způsobem je knížka protipólem sebevědomých sociobiologických studií (česky viz E. O. Wilson: O lidské přirozenosti, Nakl. Lidové noviny 1993), určitou výzvou k pokoře pro všechny tzv. scientisty. Knížka je o to významnější, že Gould je vynikající vědec a nelze ho podezírat z protivědeckých, nebo dokonce mystických postojů. Naopak, rázně odhaluje vše, co dostalo nálepku vědeckosti na základě předsudků a falešných premis.

Jak lze charakterizovat myšlenkové prostředí v polovině 19. století, co se týče hodnocení různých lidských skupin? Západní civilizaci vytvořilli lidé kavkazské rasy („běloši“), většinou (až na Židy) to byli Árijci, no a v Severní Americe se jejím předvojem stali anglosaští protestanti. Je nepochybné, že se o to zasloužily osoby mužského pohlaví (titulek knihy je v tomto směru dvojznačný, jak autor sám upozorňuje). Celá struktura americké a evropské společnosti ukazuje ve prospěch tohoto výkladu, jen pár abolicionistů by rádo osvobodilo evidentně méněcenné černochy z otroctví a hájí právo Indiánů a jiných domorodců na svébytný život. Je přece jasné, že tito „divoši“ nejsou schopni se o sebe postarat a je povinností bílého muže, aby je vedl a určil jim místo ve společnosti. Vše je jasné, ovšem bylo by vhodné, kdyby to šlo ve století vědy i dokázat – spekulace o odděleném stvoření lidských ras už nejsou příliš přesvědčivé.

A věda bílého muže přichází na pomoc. V první řadě je to Darwinova vývojová teorie. Jestliže člověk vznikl „z opice“, pak je možné, že různé rasy se od té opice vzdálily v nestejné míře. S tím souvisí i druhý faktor – víra v měření, v to, že naměřená čísla vypovídají o něčem skrytém, ale reálně existujícím (reifikace). Jakákoli vlastnost se dá kvantifikovat. A tak se měří objem mozkovny, různé parametry lebky a ostatní kostry, objevují se první pokusy o měření inteligence. A vychází z toho škála: na jejím vrcholu je – jak jinak – bílý muž, pak bílá žena, následují různé rasy a na samém dně, jen kousek nad šimpanzem, černoši, s Křováky jako „vývojově“ nejméně pokročilými. (Škálu lze, zdá se, libovolně zjemnit, alespoň tak to vypadá ze studií Lombrosových a jiných – ty si troufají podle kraniologických dat odhalit zločinecké a asociální typy a snaží se na základě takových studií prosadit určitá eugenická opatření.).

Nestačí to? Pak přichází na pomoc „biogenetický zákon“, který hlásá, že evolučně mladší stadia se zrychleně opakují v individuálním vývoji. Lidský zárodek tak prochází stadiem ryby, čtyřnožce atd. O šimpanzovi víme, že je „vývojově starším“ typem, druhým pólem asi je bílý muž (to sice chceme touto metodou dokázat, ale...). Měříme-li různé týlní parametry, vyjde nám, jak jinak, že vrcholem Stvoření (či spíše Evoluce) je typ řeckých soch. Černý muž je na této škále roven bílému dítěti, šikmooké plemeno dospělo až do úrovně pubertálního bělocha, no a jejich děti? Ani se neptejme. S neskrývaným sarkazmem líčí Gould obrat o 180 stupňů, který nastal s příchodem teorie neotenie. Ta hlásá, že evoluce člověka probíhala posunem dospělosti do ranějšího stadia vývoje, takže dospělý člověk vlastně odpovídá mláděti, či dokonce embryu lidoopa. Není nutno líčit, že bílý muž byl najednou šimpanzímu mláděti podoben nejvíce ze všech.

Gould si přitom nemyslí, že autoři uvedených teorií byli podvodníci, nebo dokonce něco na způsob nacistů. Dává si práci a analyzuje dochované protokoly všech těchto badatelů a ukazuje, jak snaha podat vědecký důkaz o tom, v co věřili, vedla jejich analýzy, výběr souborů, hodnocení závažnosti výsledků, i statistické metody.

Od antropometrie přechází autor k měření inteligence. Ukazuje, jak se metoda, která svým tvůrcům původně sloužila jako pomocný nástroj pro hodnocení lidí v malých souborech a se srovnatelným společenským pozadím, rozrostla v masovou metodu hodnocení lidských schopností, rasových a společenských rozdílů v těchto schopnostech, tedy i jejich dědičnosti. Opět dochází k reifikaci – číslo je projevem reálně existující veličiny – inteligence. Člověk se neubrání dojetí při líčení prvního masového testování tohoto druhu při odvodech za první světové války. Valnou část odvedenců tvořili negramotní přistěhovalci z Evropy nebo jejich potomci z první generace, často neznalí ani angličtiny. A tito dobří lidé, kteří snad poprvé dostali do ruky tužku, se měli potýkat s mnoha archy složitých testů. Gould uvádí, že ve stanoveném čase některé z nich nebyli s to zvládnout ani jeho dnešní studenti (!). Pochopitelně z tohoto masového testování opět vylezl nám už známý žebříček, na kterém Slované a Jihoevropané byli na úrovni dvanáctiletých dětí a šampióny byli Germáni, a zejména Anglosasové. No a chudí lidé jsou chudí především proto, že jsou chudí duchem. Tohle už není k smíchu – vynořily se obavy o degradaci americké populace a následovaly tvrdé imigrační zákony let dvacátých a snaha o legalizaci eugenických opatření, zejména sterilizaci „méněcenných“.

Na pozadí celého líčení se čtenář dozví hodně i o genetice, o tom, jak mohou být některé vlohy děděny, o neutuchajícím sporu genetika versus vliv prostředí, a další užitečné vědomosti. Ze všeho nejvíc ovšem vystupuje poslání celé knihy – civilizace je síť a věda je jen jedním okem této sítě. Věda sice může podstatně ovlivnit civilizaci, ale sama je jejím produktem, který odráží danou epochu.

I když knížka vyšla už r. 1981, neztrácí dle mého názoru na aktuálnosti a vydání českého překladu by bylo záslužným počinem.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné