Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Vratislav Schreiber: Vitaminy kdy - jak - proč - kolik

nakl. H+H, Praha 1993
 |  5. 1. 1994
 |  Vesmír 73, 44, 1994/1

Jsem jistě jedem z mnohých, kdo vítá radostně tento znamenitý populární přehled o látkách, o kterých se stále hromadí nejrozmanitější informace v rozličných denících, časopisech, knihách, rozhlasových a televizních reportážích, ba i v inzerátech a reklamě různých výrobců. Bohužel, z těchto zdrojů se sice dovídáme četné, často velmi rozdílné, zato však pestré údaje o těchto neobyčejně zajímavých organických přírodních látkách. Je to proto, že tyto zprávy nepodávají obvykle odborníci, tj. potravináři, lékaři či biochemici, ale především úplní laici. Proto se mnohá sdělení přímo hemží chybami a omyly, které opravdový význam těchto důležitých živných faktorů zkreslují a čtenáře tak jen matou.

Autor této obdivuhodné publikace MUDr. Vratislav Schreiber, profesor Karlovy univerzity, je nejen vynikajícím endokrinologem a kardiologem, ale i výborným popularizátorem závažných výsledků současného bádání v medicíně, o čemž svědčí jeho četné články a poznámky v tomto časopise i jinde, např. v několika populárních spiscích. Pokud jde o vitaminy, ukázal autor už před třemi desetiletími svůj báječný přehled jako spolupracovník na obsáhlé dvousvazkové monografii „Vitaminy, jejich chemie a biochemie“, vydané roku 1961 v nakladatelství ČSAV (později, r. 1964, německy v Jeně) za redakce vynikajícího farmaceutického průmyslníka Dr. Ing. PhMr. Jiřího Fragnera (1900-1977), jehož památce tuto knížku věnoval. Kdyby pan doktor Fragner žil, měl by z tohoto ocenění jistě ohromnou radost, jen by ho asi poněkud zarazila čárka nad a v jeho příjmení, která se tam dostala zřejmě překlepem. Neměl totiž pohříchu pro toto přehlédnutí nejmenší pochopení. Pan profesor Schreiber, tehdy asistent profesora Josefa Charváta (1897-1984), šéfa III. interní kliniky Fakultní nemocnice UK, ukázal svými brilantními příspěvky o potřebě a společenském využití vitaminu A, K, D, thiaminu, riboflavinu, tokoferolu aj., jak mistrně tento obor ovládá. Usoudila tak tenkrát - kromě Fragnera - spontánně mohutná množina spolupracovníků, chemiků, biochemiků, lékařů a biologů, mezi něž jsem shodou okolností patřil i já.

Autor rozdělil tento spisek do 12 kapitol. V prvních dvou uvádí stručnou historii výzkumu vitaminů a jejich přehled, spolu s udáním příslišných dávek a zdrojů; v 3. až 10. kapitole pak odpovídá na otázku, pokud jde o vlastnosti jednotlivých vitaminů, uvedené v podtitulku spisku v abecedním pořadí: vitamin A, B-komplex, vitaminy C, D, E, K a ostatní faktory, tj. biofalvinoidy, esenciální mastné kyseliny, inositol, kyselina thiooktová a karnitin. Velmi zajímavá je i další, 11. kapitola, o kyslíkovém stresu ve vztahu k vitaminům, jakož i kapitola 12. o působení léčiv na zhoubné nádory. Ta je věnována pouze lékařům, samozřejmě se zvláštním zřetelem k fyziologickému účinku vitaminů.

Je škoda, že autor už v předmluvě nepříliš zdůraznil relativnost pojmu vitamin, jakož i přísnou specifičnost určitého tohoto faktoru také jen pro zcela určitý biologický druh heterotrofů čili konzumentů (podle Presla probuzenecky řečeno „cizoživných živoků“). Tím máme na mysli organizmy odkázané na příjem energie z vnějšího prostředí, tedy potravou, učeně řečeno exogenně. Snad by se tam hodila zmínka o významu těchto faktorů i pro autotrofy čili producenty (vlastenecky řečeno „samoživné“), které si je dovedou ve svých buňkách vyrobit z vlastních zdrojů. Pro ně ovšem vitaminy nejsou, protože nesplňují podmínku exogennosti, jsou činiteli endogenními. Příkladem může být kyselina askorbová - jak autor sám uvádí (str. 63). Ta je vitaminem pouze pro člověka a ostatní primáty, také morčata a některé netopýry, ptáky a bezobratlé, ač je pro ostatní živočichy, ba i rostliny a mikroby stejně nezbytná. Proto biochemici mluví raději o retinolu, askorbátu, kobalaminu atd. než o vitaminu A, C, a B12. Je ovšem jasné, že profesor Schreiber popisuje tyto biokatalyzátory pouze u člověka, přesto však soudím, že by bylo dobré jejich pojem upřesnit do té míry, aby čtenář spolehlivě poznal, co to je, když se řekne vitamin. Autor poukazuje na vhodných místech této publikace velmi správně na etymologii některých odborných výrazů, což je zvláště významné dnes, kdy množina čtenářů znalých latiny a řečtiny neobyčejně prořídla. Zdá se mi dokonce, že pan profesor mohl těchto vysvětlivek podat ještě více.

Pokud jde o formální stránku knížky, lze prohlásit, že je psána krásnou češtinou, až na pár „hříšků“ a názvoslovních překlepů. Jen ten starobylý vlastenecký titul „uhlovodany“, udělený sacharidům, tomuto jinak modernímu spisku vůbec nesluší, když i kdysi oblíbený odborný terním „uhlohydráty“ je dnes staromódní a zavádějící, protože cukry vlastně nikdy hydráty nebyly a dodnes jimi nejsou. Tvz. „krystalickou vodu“ nutnou pro „hodnost“ hydrátů u nich totiž nikdy žádný chemický detektiv nevypátral. Podezření autora, že každá oxidace má „pletky“ s kyslíkem, který molekulovou hmotu napadené sloučeniny zvětší, není oprávněné, rovněž tak cholesterol nemůže být členem družiny tuků, nemaje ve své molekule zbytek nastné kyseliny (acyl) ani jediný. Tato mírná názvoslovní opomenutí jsou však jen pouhé „Schönheitsfehler“ (jak říkají naši sousedé), které nemohou v žádném případě snížit vynikající úroveň této velmi potřebné publikace a v jistě očekávaném dalším vydání se s nimi už neshledáme!

Snad by čtenáře potěšilo a zároveň poučilo, kdyby v knížce našel alespoň několik slov o prvních českých „vitaminářích“, především o MUDr. Janu Červenkovi (1892-1961), nejvýznamnějším z nich, který už před 70. lety o těchto faktorech pilně přednášel a publikoval jako asistent kliniky chorob vnitřních profesora Ladislava Syllaby (1868-1930). Také by možná nevadila menší diskuse a “nevitaminových vitaminech“, totiž těch, které nevyhovují příslušné definici, např. o retinolu nebo cholekarciferolu, ba snad ani kratičká historie vzniku elementárního kyslíku na naší prapodivné planetě a jeho názvu jako omylu geniálního zakladatele moderní chemie, francouzského vědce Antoina Laurenta Lavoisiera (1743-1794), popraveného zbytečně za velké revoluce. On to byl, který pokřtil tento „ohňovzdušný plyn“ (spiritus ignoaereus) starých chemiků, podle jeho výskytu v kyselinách (tehdy známých) „oxygéne“, tj. vlastně „kyselinotvořič“. Němci to přetlumočili na „Sauerstoff“, což náš slavný přírodovědecký názvoslovce Jan Svatopluk Presl (1791-1849) hbitě zčeštil na „kyslík“ a podobně tomu bylo i jinde v Evropě, kde z té doby zůstaly termíny analogické (oxygen, oxigeno, oxigenio, ossigeno, zuurstof, kiseonik, kisnik, kysloród apod.), jen Poláci z původního “kwasoródu“ (podle „kwas“, tj. kyselina) přešli na „tlen“. Teprve mnohem později zjistili chemici, že kyseliny vděčí za „kyselost“ vodíkovým kationtům, tedy protonům (H+), ale „kyslíky“, asi z úcty k chemickým klasikům, ve všech těchto názvoslovích zůstaly na věčnou paměť. Podobně tomu bylo i s výrazem „dusík“ z německého “Stickstoff“, i když jeho nositel nikoho nedusí, ač je ho ve vzduchu 78 % objemu. Je velmi zajímavé, že tyto české názvy prvků byly používány už před uveřejněním Preslova názvosloví (v roce 1820) jako příjmení. Pokud jde o dusík, lze uvést dokonce tři proslulé české hudebníky, učitele a varhaníka Jana Josefa Dusíka (1739-1818), Jana Ladislava Dusíka (1761-1812), skladatele a klavírního virtuoza žijícího v Londýně a Paříži, a Františka Benedikta Dusíka (1766-1816), skladatele a dirigenta. Slavné Kyslíky se mi nepodařilo zjistit, asi některé z předků dnešních - v pražském telefonním seznamu jich je uvedeno 7, kromě 4 paní Kyslíkových; pánů Dusíků je tam 8, paní Dusíkové jen 3; dokonce je tam 35 pánů Uhlíků, 19 paní Uhlíkových, Vodík ale žádný. Pokud jde o Dusíky, měl prý Presl nějaké oplétačky s potomky Jana Ladislava, kteří mu vytýkali, že on ani oni nejsou žádní živlové ani elementy (Presl tak totiž nazýval chemické prvky). Bude to ale jen pouhá pražská kleveta vlastenecké smetánky minulého století, žádné doklady o tom jsem nikde nenašel, ač jsem se o to velmi snažil.

A co nakonec mohu o Schreibrově knížce říci? Snad jen to, že to jsou skutečně pravé populárněvědecké „vitaminy“, které čtenáře nejen poučí, ale i povzbudí a potěší! Proto je k použití vřele doporučuji!!

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Medicína
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Josef Koštíř

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné