Aktuální číslo:

2025/6

Téma měsíce:

Červená

Obálka čísla

Proč klesá koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře?

 |  5. 1. 1994
 |  Vesmír 73, 53, 1994/1

Růst koncentrace oxidu uhličitého dělá těžkou hlavu mnoha vědcům, kteří se snaží najít hlavní mechnizmy odpovědné za koloběh uhlíku na Zemi. Jev, který právě probíhá, je neméně složitý: Během posledního roku totiž poklesla koncentrace oxidu uhličitého způsobem, který nemá v posledních 35 letech obdoby (viz graf koncentrace CO2 z observatoře Mauna Loa; Mauna Loa není známa jen jako sídlo velkých astronomických zařízení, ale již 35 let se zde kontinuálně měří koncentrace CO2).

Výsledky měření překvapily natolik, že se v polovině července v Snowmass v Coloradu sešlo sympozium. Relativně nejjistější si můžeme být tím, že tato anomálie není způsobena snížením průmyslové emise oxidu uhličitého do atmosféry. Podle nejnovějších statistik OSN bylo v roce 1991 průmyslovými emisemi do atmosféry uvolněno 6,19 pentagramů uhlíku. Roku 1990 to bylo 6,1 Pg. Není tedy žádný důvod předpokládat, že by minulého půldruhého roku byla průmyslová emise nižší. Příčina musí tudíž spočívat v procesech probíhajících na pevnině nebo v oceánu. V tom mohou pomoci měření izotopového poměru 13C/12C, neboť fotosyntéza dává přednost lehčímu izotopu uhlíku. Oceán naproti tomu téměř nemá na izotopový poměr uhlíku vliv. Původní analýza nasvědčovala tomu, že to může mít na svědomí zejména oceán. Pozdější korekce však vedly D. Keelinga k závěru, že větší podíl na poklesu koncentrace oxidu uhličitého má pevninská biosféra [Čtvrtá mezinárodní konference o CO2 v Carqueiranne ve Francii (13.-17. září)].

Synové se však často staví proti svým otcům: Keelingův syn Ralph vyšel z toho, že poměr atmosférického kyslíku k oxidu uhličitému (viz V. Cílek, Vesmír 72, 235, 1993/4) umožňuje rozhodnout, zda anomálie je způsobena změnami na pevnině nebo v oceánu. Jeho závěry mluví pro změny v oceánu.

Přestože J. L. Sarmiento nabízí několik možných vysvětlení, bude v této chvíli zřejmě výhodnější počkat, jak se celá věc vyvine. Nicméně když po deseti letech velmi intenzivního studia uhlíkového cyklu, najednou nepředvídatelně během pouhého roku zmizí z atmosféry miliarda tun uhlíku, začíná mít řada badatelů nepříjemný pocit, že matka příroda si bez ohledu na vědecký pokrok dělá co chce a ještě se přitom dobře baví na náš účet.

Nature 365, 697-698, 1993

O autorovi

Ivan Boháček

Mgr. Ivan Boháček (*1946) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze. Do roku 1977 se zabýval v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského molekulovou spektroskopií, do roku 1985 detektory ionizujících částic v pevné fázi v Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů. Spolu s Z. Pincem a F. Běhounkem je autorem knihy o fyzice a fyzicích Newton by se divil (Albatros, Praha 1975), a se Z. Pincem pak napsali ještě knihu o chemii Elixíry života a smrti (Albatros, Praha 1976). Ve Vesmíru působí od r. 1985.
Boháček Ivan

Doporučujeme

Hvězdy, které se červenají

Hvězdy, které se červenají

Soňa Ehlerová  |  2. 6. 2025
Existují dvě skupiny lidí, kteří při slově „červenání“ pociťují výrazně nelibé pocity. Do první patří ti, kteří se hodně rdí a jimž to zároveň...
Barva krve, moci a života

Barva krve, moci a života

Jan Turek  |  2. 6. 2025
Červená barva není ani trochu neutrální. Její vnímání člověkem má velmi široké rozpětí. Je pro nás barvou lásky a života, ale také krve,...
Červená v říši zvířat

Červená v říši zvířat uzamčeno

Jaroslav Petr  |  2. 6. 2025
Jasnými barvami živočichové varují své okolí, ale také lákají partnery. Červené zbarvení získávají mnoha rozličnými způsoby.