Především vítáme diskusi

K námi popsanému přijímání studentů na 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy (Vesmír 72, 264, 1993/5) jsme přistoupili hlavně proto, že jsme nebyli spokojeni s přijímáním na základě výsledků písemných testů z fyziky, chemie a biologie. Zdálo se nám nešťastné, že právě jen výsledky v testech z chemie, fyziky a biologie by měly rozhodnout o tom, kdo bude přijat na naši lékařskou fakultu, a tedy že výsledky v těchto testech a jen v těchto testech budou vlastně tím, co vybere příští generaci lékařů. Zdálo se nám neudržitelné, abychom své příští studenty neviděli a neslyšeli, abychom neznali jejich způsob vyjadřování, temperament a abychom neposoudili jejich schopnost zapamatovat si aspoň na krátkou dobu poměrně složitý text a o tomto textu diskutovat. Náš přístup jistě vznikl díky našim možnostem. Třetí lékařská fakulta Univerzity Karlovy je poměrně malá škola. Být malou školou má řadu výhod: tou nejdůležitější je možnost lepšího kontaktu mezi studenty a učiteli, a tedy možnost více individuálního přístupu ke studentům. Tento přístup se snažíme zahájit již při přijímání našich nových žáků. Zdálo se nám, že ti, kteří již druhý rok naším dvoukolovým řízením prošli, dovedli náš přístup ocenit a oproti některým jiným fakultám, kam se rovněž hlásili, si vesměs pochvalovali výrazně kolegiálnější a bezprostřednější atmosféru. Také se nám zdálo, že je pro příští studenty dobré, když poznají aspoň trochu prostředí, do kterého mají případně za několik týdnů na řadu let odejít studovat. Jistě jsme hodnotili nejen my je, ale také oni nás: ti, kteří byli přijati na více lékařských fakult současně, měli možnost dalšího kritéria pro své rozhodnutí, na které fakultě budou nakonec studovat. Vážnost přijímacího procesu na naši fakultu je také podpořena faktem, že ústních pohovorů se zúčastňují děkan fakulty, tři ze čtyř proděkanů a řada přednostů klinik a ústavů. Ti skutečně strávili (již podruhé) prakticky celý týden rozhovory s uchazeči o studium na fakultě. V době, kdy počítače a technika vládnou medicíně natolik, že se ze všech stran ozývají úvahy o její technologizaci a dehumanizaci, nám připadá náš přístup krokem, který vede zpátky k individuu a který se snaží posoudit více dimenzí jeho osobnosti, než je to možné pomocí pouhých testů z chemie, fyziky a biologie. Ostatně náš způsob zpracování přesně odpovídá citovanému doporučení Advisory Committee on Medical Training EC: pohovory s kandidáty mají u nás vskutku váhu asi 10 - 15 % (do druhého kola postupuje zhruba 30 % uchazečů pouze na základě písemného testu s mnohočetným výběrem z chemie, fyziky a biologie).

Pochopitelně, že náš přístup vychází z našich možností. Na naši fakultu se hlásí obyčejně o něco méně než 1 000 žadatelů a ročně přijímáme asi 120 - 130 studentů do prvního ročníku. Snadněji se nám tedy přistupuje k provedení našeho záměru, než by tomu bylo, kdybychom přijímali studentů třikrát více. Proto také nechceme náš přístup prezentovat jako univerzální a jedině přijatelný, ale jako styl, který odpovídá našemu vztahu ke studentům a k výuce. Víme, že má své možné slabiny. Snažíme se je eliminovat např. tréninkem reliability při simulovaných pohovorech, randomizovaným výběrem, přísnou metodikou. Studenti jsou k jednotlivým komisím losováni až těsně před začátkem pohovorů a nikdo neví, kdo bude koho posuzovat. Tím chceme vyloučit možnost eventuálního jiného ovlivnění výsledků pohovorů.

Našim kolegům z první lékařské fakulty UK velmi děkujeme za jejich stanovisko k této problematice. V našem citovaném rozhovoru jsme do detailů úmyslně nezacházeli. Víme, že se přístupy k přijímání studentů na lékařské fakulty v různých zemích liší. Dokonce i mezi fakultami některých zemí jsou výrazné rozdíly. To snad je také argument pro to, aby nebyli nutně přijímáni studenti na lékařské fakulty podle jediného schématu. Především však vítáme diskusi na toto téma. Výběr vysokoškolských studentů má technické detaily, které patří spíše do specializovaných časopisů a diskusí, ale má také řadu závažných aspektů, které mohou zajímat jak vysokoškolské, tak středoškolské učitele, studenty a také jejich rodiče. Jeden z těch, kteří byli podle výsledků v prvním kole slabí, který však měl vynikající výsledek při všech dalších našich hodnoceních, nám řekl: „Víte, já nejsem dobrý vyplňovač testů, radši vidím souvislosti.“ V pohovoru nás o svém dobrém vidění souvislostí přesvědčil. Proto jsme ho přijali. Za pár let dáme vědět, jak to s ním dopadá. A na závěr ještě doušku: nešlo o článek“, ale o rozhovor s redaktorem; název jsme rozhovoru nedali my, ale Vesmír .