Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Lewis Wolpert: The Unnatural Nature of Science

Faber & Faber, London, Boston, 1992
 |  5. 1. 1994
 |  Vesmír 73, 46, 1994/1

Stává se tradicí, že se vědci, jejichž jména se stala pojmem v určitém oboru, pokusí na sklonku své kariéry o reflexi své celoživotní zkušenosti, kterou se obracejí na publikum mnohem širší, vědce i nevědce. Vzpomeňme jména jako Monod, Jacob, Crick, Chargaff, Waddington, Prigogine, jejichž názory ovlivnily myšlení mnoha generací vědců. Se zájmem jsem proto sáhl po knížce věhlasného vývojového biologa, známého především rozpracováním teorie morfogenetického pole a role gradientů morfogenů. O vývojové biologii tam není nic.

V první kapitole autor srovnává vědecké myšlení s každodenní zkušeností, „selským rozumem“, a konstatuje, že tyto dva okruhy myšlení mají pramálo společného: „Způsob, jakým je příroda poskládána, a zákony, kterými se řídí, nemají žádnou zjevnou spojitost s každodenním životem.“ To, jak se doopravdy věci mají, musíme dětem ve škole namáhavě vtloukat do hlavy, protože tyto věci - gravitace, oběh Země kolem Slunce, nemluvě už o kvantové teorii - jdou proti jejich dosavadním zkušenostem. Zdravý rozum se tak např. brání sdělení biologie, že podstata života spočívá v tom, že v DNA „pevné pořadí bází nejenže dovoluje (její) přesnou replikaci, ale i poskytuje mechanizmus, kterým DNA coby genetický materiál řídí chování buňky“ (zvýraznil A. M.), a “vlastnosti buňky jsou zcela determinované tím, jaké proteiny buňka obsahuje“. Podstata evoluce je pak v tom, že je to „neustálá proměna DNA v buňkách z generace na generaci“.

Po takovém úvodu potom uzavře: „Téměř bych tvrdil, že pokud je něco v souladu s běžnou zkušeností, tak to zcela určitě není věda.“ Myšlení běžné zkušenosti je přirozené, umožňuje nám úspěšně se vypořádat s požadavky každodenního života, ale není postačující pro vědu.

Druhá kapitola vysvětluje, že technologie navzdory běžnému názoru není vědou: byly civilizace, které vyvinuly vyspělou technologii i bez vědy (např. Čína). I v naší vlastní civilizaci vstoupila prý věda do technologie až vynálezem anilinových barviv, tedy hluboko uprostřed průmyslové revoluce.

Třetí kapitola - Thalétovo vykročení - líčí ten obrovský a málo pravděpodobný krok, kterým Řekové vykročili ze světa mýtu do světa racionality a položili základy vědeckého myšlení. Člověk není zvědavý od přírody, věda vznikla náhodou a v lidské historii pouze jednou, a tak můžeme mluvit o štěstí, že tento pramínek řeckého myšlení přežil věky, aby konečně v renezanci vydal první plody. V kapitole o kreativitě se dovíme, že věda je zvláštní i ve srovnání s jinými druhy tvůrčí činnosti. Až na výjimky je anonymní, zatímco umělecká díla mají své autory. Má svůj jednoznačný vývoj - nebýt Shakespeara, nikdy bychom neměli Hamleta, nebýt Newtona, objevil by pohybové zákony někdo jiný. A vůbec nejdůležitější - umělecká díla připouštějí spoustu i protichůdných interpretací, kdežto vědecká fakta jsou zde jako taková! Věda je podána jako cosi bez kulturního kontextu, holá racionalita, kreativita ve vědě je cosi naprosto jiného. Mimo to najde čtenář některá anekdotická líčení historie velkých objevů (Pasteur, Fleming...), evidentně převzatá z třetí ruky. V podobném duchu se nese i kapitola pátá, která líčí monumentální stavbu vědy cihličku po cihličce, aby pak zavrhla Kuhnovu teorii vědeckých revolucí, která tvrdí opak.

Konečně jsme u šesté kapitoly, kvůli které to, podle mne, autor celé psal. Je nazvaná Philosophical Doubts, or Relativism Rampant, tedy něco jako Filozofické pochybnosti aneb řvoucí relativizmus, zkráceně Kladivo na filozofy. Hned v úvodu se konstatuje, že pro vědce je definování podstaty (nature) vědy věcí okrajovou, protože tento problém se nijak netýká jejich každodenního života. Pro filozofy vědy je tento typ uvažování denním chlebem, a tak všelijak zpochybňují základy vědy a vědecké poznání jako takové! Sice „neznamenají pro vědu žádnou skutečnou hrozbu, stávají se ale stále hlučnější skupinou, což naneštěstí ovliňuje bádání o vědě a její historii“. Dostanou na frak Kuhn, Popper i jiní. Filozofové, zpochybňující realitu, jsou vzhledem k přirozené zkušenosti ještě nepřirozenější kastou než vědci, ale jiným způsobem. Wolpert nezpochybňuje jejich úsilí ani velikost myšlenek, které projevili, odmítá ale jakoukoli relevanci těchto problémů pro vědu. Vzhledem k filozofii se stává i on - najednou - realistou běžné zkušenosti (common science realist), ač jako vědec by s ní neměl mít nic společného: „Věřím ve vnější svět, který sdílím s jinými a který může být zkoumán. Vím, že filozoficky může být moje stanovisko neobhájitelné, ale - a to je zásadní - můj postoj pranic nezmění na způsobu vědeckého zkoumání a vědeckých teoriích. Je irelevantní.“

Ovlivnila vlastně filozofie vědu? Je pravda, že vědci na počátku století měli slušné filozofické základy (např. Mach), ale dnes? Kvantový mechanik často nemá víc filozofického vzdělání než automechanik. A co se v důsledku toho stalo? „Nejenže většina vědců o filozofii nic neví, ale věda je vůči všem filozofským pochybám naprosto imunní“ (snad až na psychologii, pokud je to vůbec věda). Dochází k paradoxu, že myšlenky Kuhna, Poppera, Feyerabenda o vědě jsou mnohem lépe známé mimo vědecké kruhy. A to je nebezpečné, protože: „Všechny tyto názory by neměly žádnou váhu, pokud by zůstaly uvnitř filozofie, naneštěstí jsou ale občas používány k podkopávání vědeckého snažení s odůvodněním, že pokud vědecký přístup k pravdě a role důkazů jsou filozoficky neudržitelné, pak je podezřelá celá věda.“ Přitom je to všechno tak jasné, vše se nakonec dá vysvětlit vědecky, všechny vědy jsou redukovatelné na fyziku a v konečných důsledcích na fyziku elementárních částic. Takže, dodávám já, nechte nás vědce řídit svět!

Sedmá kapitola, nadepsaná Non-Science, je ódou na tvrdý mechanický materializmus, ale nemá už ten říz jako ta předchozí. Ve dvou posledních kapitolách pak odmítá morální odpovědnost vědců za to, jak s jejich objevy lidstvo naloží (mj. polemizuje i s V. Havlem, který si, jak víme, myslí něco jiného).

Jak to shrnout? Dvěma slovy: déja vu. Duch šedesátých let, duch molekulárního mechanicizmu, který nic neví (a u Wolperta nechce vědět) o teorii chaosu, o nerovnovážné termodynamice, o myšlenkovém vypětí fyziků (Bohm, Hawking). Podobně jako Hamleta nelze napsat podruhé, vychází i snaha napsat podruhé Monodovu Náhodu a nutnost jako dosti pochybný epigonský podnik.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné