Severní záře dle nejnovějších bádání

V době posledně minulé opakovaly se překrásné úkazy severních září mnohem častěji, než kdykoliv v létech dřívějších. Jako nachem sbarvena klenula se nad námi báně nebeská na sklonku října r. m., a kdo na př. u večer 24., 25. a 26. říj. jen chvíli zřel k onomu hrůzně krásnému obrazu ve výši vzduchové, nikdy zajisté nedovede naň zapomenouti. Na půl nebi odrážel se rudý lesk, jako by pod ním půl země v ohni planulo. Bylo to zjev mohutný a celá téměř Europa od nejzazšího severu až po břehy moře středozemního pohlížela k němu s nepoznaným druhdy úžasem. Od té doby pak opět a opět stápělo se nebe v záři krvavé, avšak nikdy tak mocné, jako za řečených nocí říjnových.

Ani známá severní záře z dne 23. a 24. říj. r. 1848, kterou pamětníci v Čechách znali co největší a nejskvělejší v tomto století, daleko se jim nevyrovnala. Jsouť u nás silné sev. záře ostatně velmi vzácné a proto nalézáme v pamětních knihách velmi pečlivě objevení jejich zaznamenaná.

Lid obecný považoval je vesměs za znamení vyšší a nikdy netušil z nich nic dobrého. Hlad, mor a válka tanula mu na mysli, kdy zadumán nořil zraky své v onu čarolepou krvavou jasnost ve výšinách nebeských.

Byly to náhledy zděděné, jichž zárodek vznikl a vyvinul se již před časy pradávnými byv snad náhodou sdružením spletitých okolností nejednou podporován. Ostatně přispěly k utvrzení bludů podobných bezpečně i skutečné změny povětrní, které každou severní zář velkou důsledně a nezbytně sledují.

Vždyť i my pamatujeme se nejen na krásu, nýbrž i na hrůzu v zmíněných nocích říjnových brzo po sev. záři nastoupivší. Tenkrát ukončila u nás rozkácená vichřice, proti níž všeliká opora byla pouhou hříčkou třtinovou, velebné ono panorama, a juž za té strašně bouřlivé noci přemítal dojista mnohý, že zář a vichor spolu souvisí.

Stykalyť se protivy krásy a hrůzy příliš blízce, než abychom je byli minuli nepovšimnutím. Meteorologové rozníceni zjevy podobnými v krajinách severních za poslední doby tak zhusta se vyskytujícími k nové úsilovné práci se vzchopili, chtíce stůj co stůj záhadě na kloub přijíti.

Náhledy o původu severních září totiž až do nedávna dosti podstatně se různily, což zakládalo se dílem na mylných pozorováních v rozličných dobách s nepřílišnou pečlivostí konaných, dílem i na nedostatečných a nepříhodných stanicích pozorovacích. Nyní arci nepříležitosti tyto u větší části jsou překonány a odstraněny, a hle také juž juž počíná úsilí badatelů přinášeti zdarnějšího ovoce.

Z časů pravěkých odchovalo se nám jen velmi řídkých a nejistých poznámek o sev. zářích. Národové kteří juž drahné vědy před nar. Kristových výtečná pozorování hvězdářská činili, zejmena Egypťané, Chaldeové a j., nezaznamenali ničeho bližšího o úkazech září severních. Příčinu toho ovšem nalezáme v tom, že právě záře na nebi objevují se nejčastěji, takřka ustavičně, v končinách polárních, kdežto v mírném a teplém zeměpásu jenom někdy a sice tenkráte patrnějšími jsou, když vůbec u veliké síle a rozsáhlosti vystupují. Menší sev. zář bezpochyby i druhdy přičítána byla zjevům praobyčejným, na př. vzdálenému ohni neb spotěni. Ký div také, vždyť v Lissaboně loňského roku rovněž vyjeli se stříkačkami - majíce záři povětrní za účinek nějakého nedalekého ohromného požáru.

Řekové a Římané znali spíče záře severní a zvláště Aristoteles i Plinius a pak Seneka zmiňují se "o velikolepých ohnivých úkazech na nočním nebi," kteréž dle kusého jejich popisu nic jiného nebyly než mohutné záře severní.

Od pátého století po Kristu naskytují se zpovolna častější upomínky na sev. záře, avšak nikdo nedovedl si tehdy zjev ten uchvacující rozřešiti spůsobem poněkud přirozeným.

Byl to úkaz nebeský; vnadidlo, kouzlo i postrach zároveň. Z toho dá se také vysvětliti, proč hvězdáři v střední a severní Evropě skorem až do 17. století nehrubě všímali si září povětrních, kdežto přec všecky jiné zjevy na obloze s obdivuhodnou pozorností a opatrností stopovali. Ale i v průběhu tohoto století nepřispěno ničím prospěšným k rozřešení otázky o září sev., leč že po různu objevení její častěji než kdy dříve se zaznamenávala co mimořádný zjev příštích neštěstí a nezdarů.

Teprvé v minulém století upozornil na ně Halley co na úkaz čistě povětrní, avšak tak podivnými slovy, jakoby sám první byl uviděl září severní. Od té doby zabývalo se pak množství hvězdářů pozorováním září polárních vůbec, neboť r. 1773 upozornili Kock a Forster nejdříve na to, že i na jihu vídati lze jakési záře povětrní, a později shledáno porovnáváním všelikých zpráv, že právě současně, ba i v totožných rozměrech objevují se záře na nebi v polárních končinách jižních a severních.

Co do času zaznamenáno, že povstávají u večer brzo po skončeném soumraku i ráno a sice nejvíce v dubnu a v září, nejméně pak v prosinci. Příčiny toho poznáme z dalšího.

V krajinách severních, zvláště v Gronsku a v Sibiři, jsou v té době objevem pravidelným a obyvatelstvo zná je velmi dobře co předchůdce velikých bouří. Eskimákům stala se severní záře i měřitkem bouří, neboť seznali od věků, že čím krasší rudé nebe, tím hrůznější též následovná vichřice.

V končinách nejsevernějšich, tedy na Špicberkách, na ostrovech Melvitských a t. d., ubývá valně severních září a vyskytnou-li se, bývají vídány vždy jen na polední straně nebe.

Nejvíce severních září pozorováno bylo dle bezpečných poznamenání statistických od r. 1701-1790, kteréž r. 1752 svého vrchole co do počtu a mohutnosti dostoupily. Na to asi po 20 let nebylo v střední Evropě skoro žádných podobných úkazů, až zase od r. 1820 častějšími se stávají.

Od té doby, kdy současnost a stejná rozsáhlost i síla severních a jižních září je zjistěna, nazvali hvězdáři zjev tento společný svitem polárním čili září polární.

Spůsob, kterak tato nad obojím obzorem povstává, není vždycky stejný. Obyčejně, jak ji u nás zříme, vystupuje tu ve směru magnetického meridianu v podobě obláčku co nízký užší neb širší docela průzračný oblouk kruhu, nad nímž pak počíná se zpovlovna a vždy silněji rozprostírati jemný zářící svit, asi jako jasný soumrak, kterýž dále vstoupá do výše, kdežto pak opět se tvoří nová zář, rovněž v podobě oblouku a sice z počátku trochu bělavá nebo začervenalá a jen zřídka žlutavá. Oba oblouky, t. j. nižší tmavý a hořejší jasný, někdy se od sebe oddělují, obyčejně však trvají nad sebou až do úplného zmizení celého úkazu, vypouštějíce bezpočetné jiskrnaté šlehy z říší asi 1°, z délí 10-60 a 100°. Tyto jako rakety vystřelené po několika okamžicích hasnou a již opět na jich místě vznikají nové. Takové metání bleskových kyjů působí dojem uchvacující. Je to mohutná mitrailleusa na plamenné zášlehy, která všecky zjevy obrazotvornosti daleko v skutečností předčí.

Jen světélkování na moři lze s tímto bleskometem poněkud porovnat. V pozadí všarlachu zbarvená opona nebeská a před ní roj bílých blesků v nedostižném vzniku a mizení. Čím více jich šlehá, tím jsou rychlejší, tím jasnější. Na koncích sbarveny bývají tytýž lemem zazelenalým neb červeným (barvami prismatickými), kterýž při zářích velikých až k nadhlavníku (zenitu) a nezřídka i do jižní polovice oblohy zabíhá. Takto dostupuje záře severní vrchole krásy své, tak zvané koruny, kterou věnčí paprsky soustřeďující se směrem svým se všech stran obzoru v určitém bodu, k němuž čelí horní konec magnetické jehly inklinační.

Toť pravidelný vývoj září polárních vůbec, který velmi dobře možno na nebi sledovati. Nyní blíží se zpovlovna částečné seslabování a mizení její, až naposled zbývá z ní jenom slabounký mráček, který i po slunce východu ještě po obloze bloudívá. Cestovatelé v krajinách polárních vypravují o severních zářích báječné divy - tak mocně, tak úchvatně působí pohled na ně, byť sebe častěji se opakoval.

(Dokončení ve Vesmíru 1, 29, 1871/4)