Dobrodružství na zahrádce
| 5. 12. 2001Naše výprava právě dosáhla vrcholu hory Noup. Všichni odpočíváme po dvoudenním těžkém pochodu tropickou džunglí, následujícím po přistání s šestimístným letadélkem Cessna na travnaté ranveji, vyklučené uprostřed pralesa. Domorodý průvodce Theo se opírá o svůj luk z palmového dřeva a zvědavě sleduje moji manipulaci s přístrojem Global Positioning System, jenž na novoguinejském nebi právě nalezl pět satelitů a z jejich signálu stanovil naši polohu na 4°46'71" jižní šířky a 142°32'17" východní délky. Studujeme nejnovější mapu horního toku řeky April a horu Noup nenalézáme, neboť celá oblast našeho výletu je na mapě bílým místem. Je velmi pravděpodobné, že jsem v těchto končinách prvním Evropanem a můj společník George prvním Američanem.
Teď už je třeba jenom vrátit se bezpečně domů a o celém dobrodružství sepsat knihu. Zvolit patřičně dramatický styl, zmínit několik exotičtějších reálií, jako třeba otvory v nose průvodce Davida, do nichž si v mládí pro ozdobu vkládal rohy brouků nosorožíků, nebo setkání s dvoumetrovým hadem škrtičem, jenž nakonec skončil jako naše večeře, či roje stovek lesních včel přilákaných naším potem a kroužících nám celý den okolo hlavy. Samozřejmě vše okořenit obvyklými pasážemi o prodírání se tropickou džunglí, brodění řek v monzumových lijácích, mracích malarických komárů, hordách krvežíznivých pijavek a tropických nemocech, doprovázejících obvykle výlety tohoto druhu. Zaručeným výsledkem je další přírůstek do dlouhé řady standardních cestopisů o tom, jak euroameričtí, vesměs neohrožení cestovatelé objevují neznámé tropické země.
Je opravdu škoda, že většina obyvatel tropických lesů není s touto cestopisnou literaturou evropské a americké provenience obeznámena, neboť tím přicházejí o zdroj velkolepé zábavy komediálního charakteru. Představte si Papuánce, jak jednoho dne zaklepe na dveře vašeho středoevropského domu, zdvořile požádá o prohlídku vaší rozlehlé zahrady, a poté napíše vážně míněný heroický cestopis o tom, jak on, první Papuánec, vaši zahradu vlastně objevil. Podobnou nechtěnou komikou se vyznačují prakticky všechny cestopisy z tropických výprav euroamerických autorů, neboť ony se obvykle rovněž odehrávaly na něčí zahrádce a pod laskavým dohledem jejích vlastníků. To se týká jak slavného Livingstonova „objevu“ Viktoriiných vodopádů, tak našeho zatím méně známého „prvovýstupu“ na horu Noup. Celá oblast okolo této hory sice může být bílým místem na oficiálních mapách, ale zároveň je také loveckým pozemkem, jenž vlastní Theo a jeho rodina a jímž odnepaměti procházeli lovci jeho klanu. Stejně tak i naprostá většina ostatních pralesů Nové Guineje je odedávna obydlena a téměř každý hektar má svého vlastníka.
Ještě sice jsou bílá místa na mapách Nové Guineje, ale k zklamání romantiků nutno podotknout, že nikoli proto, že tam jsou lvi, či – pro Novou Guineu vhodnější – analogické příšery ze skupiny vačnatců, nýbrž proto, že při leteckém fotografování bylo místo zacloněno mrakem a jeho bezvýznamnost neposkytla důvod k letu opakovanému. Příležitostí ke skutečně objevitelským výpravám je již poskrovnu i na Nové Guineji. Opravdovská dobrodružství vstupu do panenských oblastí tamějších lesů byla prožita již během osídlování ostrova před čtyřiceti tisíci lety. Heroické cestopisy z té doby se bohužel nedochovaly.
Ke stažení
- Článek ve formátu PDF [547,2 kB]